V posledních měsících už si veřejnost pomalu zvykla, že vládní koalici stíhá jedna aféra za druhou. A když se zrovna pár týdnů žádný nový skandál neobjevil, vložil se do hry prezident, aby Nečasově partičce vytknul, že neumí vládnout.
Ilustrace: Hana Mertová
Jeho úctu mají Augusto Pinochet či generál Franco. Nemá rád eurofily, homosexuální aktivisty, ekoteroristy a politickou korektnost. Jediné jméno, kvůli němuž se v minulých týdnech rozvířily politické vody, napoví o situaci v Česku víc, než by se mohlo zdát. Řeč je o Mgr. Ing. Bc. Ladislavu Bátorovi, Ph.D. (59), muži, který se má na apríla – přesto s plnou vážností stát poradcem ministra školství Josefa Dobeše. Kauza Bátora má minimálně dvě roviny. Ta první, méně závažná, svědčí o politické slabosti premiéra a předsedy ODS Petra Nečase. Druhá pak o poměrech v české pravici.
Shrňme stručně nejnovější slovní přestřelku mezi ministerstvem školství, Strakovou akademií a Pražským hradem. V únoru prosákla na veřejnost informace, že šéf protibruselské akce D. O. S. T. Bátora má vystřídat na ministerstvu školství dlouholetou první náměstkyni Evu Bartoňovou z ODS, a získat tak pod palec rozpočet, ekonomiku a čerpání fondů Evropské unie. Souhrnem agendu za bratru 130 miliard korun.
Konečné řešení
To se nelíbilo premiéru Nečasovi, který poukázal na fakt, že Bátora v roce 2006 kandidoval do Poslanecké sněmovny jako krajský lídr za Národní stranu proslavenou třeba zpochybňováním koncentračního tábora pro Romy v Letech u Písku, „dobrovolným přesunem Cikánů do země zaslíbené“ (míněna Indie) i výzvou (v oficiálním, později staženém předvolebním televizním klipu) ke „Konečnému řešení otázky cikánské“. Pro (politickou) korektnost nutno dodat, že zmíněné heslo přišlo až čtyři roky po Bátorově kandidatuře. Nicméně nikdy jsme od něj neslyšeli větu ve stylu Knoflíkové války, „kdybych to byl býval věděl, tak bych sem nechodil“.
Ponechme stranou otázku, zda Nečasovi krom jiného šlo i o klasický politický boj – kdy nechtěl ztratit vlivnou stranickou náměstkyni. Každopádně předseda vlády prohlásil: „U pana Bátory to není otázka, jestli se mně líbí, nebo nelíbí. To je jednoznačně otázka toho, že člověk, který kandidoval za Národní stranu, v administrativě, v jejímž čele stojím jako předseda vlády, podle mého názoru nemá místo.“
Nečas svá „nebojácná“ slova zopakoval i tváří v tvář více než pravděpodobné kuloárové zvěsti, že Bátoru na ministerstvo školství dotlačili lidé z Hradu. O Bátorovi je známo, že má blízko minimálně ke Klausovým mužům Petru Hájkovi a Ladislavu Jaklovi.
Když se rozpoutaly veřejné diskuze o vhodnosti Bátorovy plánované kariéry na školství, sama hlava státu přišla s neobvykle vášnivou obhajobou muže, kterého prý osobně nezná. Klaus přitom použil na obě nohy kulhající historické přirovnání Bátory k Leopoldu Hilsnerovi, a tím dnešní kritiky Bátorova svazku s fašizoidní stranou k antisemitům ze sklonku 19. století. Přes Klausovo zastání se v jednu chvíli zdálo, že Nečas prosadí svou. Jenže minulý týden se Bátorovo jméno vrátilo do hry – jen místo náměstka má dělat Dobešovi od 1. dubna poradce. Jak známo, může mnohdy takový rádce tahat za nitky lépe než kdejaký funkcionář, což zřejmě dobře pochopila například vědecká rada Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, která okamžitě přišla s protestem. Podle akademiků by člověk s podobnými xenofobními postoji neměl zastávat takové posty.
Ústupek Hradu?
Ne tak Nečas. Jak bývá zvykem politiků ve chvíli, kdy jim hrozí téct do bot, chytí se formální stránky věci – za poradce si Dobeš přece může zvolit, koho chce, mínil premiér bez dalšího komentáře. Kdyby byl skutečným šéfem, musel by si za svými slovy stát a Bátoru svému podřízenému ve vládě prostě zakázat. Spíše se ale potvrdily jasné náznaky z prosince loňského roku, podle nichž Nečas nemá koalici pevně v rukou a nejen koaličním partnerům, ale zejména Hradu ustupuje více, než se na předsedu vlády sluší.
Podstatnější než aktuální politické tahanice je ale otázka, jakou roli vlastně lidé Bátorova typu hrají v české politice. Je Bátora jen ojedinělým samorostem, který se shodou náhod má dostat na dosah exekutivní moci, nebo představuje vrchol ledovce, který už léta vězí ve vodách české pravice? Ladislav Bátora je vzdělaný muž. Vystudoval Filosofickou fakultu UK, Vysokou školu ekonomickou a k tomu ještě práva. V politice se snažil prosadit opakovaně a v mnoha stranách – Československé straně socialistické, Národně sociální straně, Občanské demokratické alianci a Straně svobodných občanů.
Do euroskeptického sdružení, založeného dlouholetým Klausovým spolupracovníkem Petrem Machem, Bátora vstoupil po neúspěšné kandidatuře za národovce, mezi jejichž členy však nepatřil. Celkem za různé subjekty kandidoval třikrát do sněmovny, jednou do Evropského parlamentu a rovněž učinil pokus dobýt Senát.
Již výše zmíněný strohý výčet politických stran svědčí o tom, že Bátora není nějaký „exot“, ale až na výjimky byl součástí hlavního proudu. Podobně také v radikálně pravicových periodikách či na internetových serverech se střídají jména ctihodných politiků s extremisty. Příkladem je EUportál, členem jehož redakce jsou třeba publicista Benjamin Kuras, šéf Institutu svatého Josefa Michal Semín či již zmínění pánové Jakl a Mach. Mezi stálými autory je samozřejmě Bátora.
Líní cikáni, ekokrysy a smradivý Vondra
Titulky radikálnějších pisatelů mluví za vše. Z nejnovější produkce například: Cikáni šli do nebe, Romové chtějí do západních států EU. „Zlodějstvím a nepočestností smutně prosluli. Práce se štítí.“ Jiný název článku se zabývá zemětřesením v Japonsku: Zelené hyeny si na japonské tragédii ohřívají protijadernou polívčičku. Ekokrysy vylézají z děr. Další text pak pojednává o ministru obrany pod titulkem Splachovací Vondra smrdí v naší vysoké politice jako relikt Havlovy éry. Jak se ho zbavit?
V uhlazenější formě se podobné články objevovaly v dnes již neexistujícím měsíčníku 51PRO, který se pravidelně rozdával na kongresech a ideových konferencích ODS. V redakční radě seděla taková esa jako Marek Dalík, Vlastimil Tlustý či (opět) Ladislav Jakl. Jedním z autorů byl – kdo jiný – Ladislav Bátora. Jeho oblíbeným tématem jsou sexuální menšiny, kdy zavádí pojem „homosexualismus“. „Je to agresivní, úmyslně provokativní a šokující styl veřejné prezentace, výrazné projevy nesnášenlivosti vůči jinak smýšlejícím občanům a civilizačním hodnotám a vědomé zjednodušování a zkreslování reality,“ vysvětlil loni na podzim Bátora.
Jako červená nit se pak výše zmíněnými médii táhne adorace pravicových diktátorů. Autoři se vyznávají z obdivu tu ke španělskému Francisku Francovi, jindy k chilskému Augustu Pinochetovi či portugalskému Antóniu Salazarovi. Bátora dokonce v roce 1998 adresoval britskému velvyslanci v Praze otevřený dopis, v němž vyjadřuje znepokojení nad Pinochetovým zatčením v Británii. „Augusto Pinochet se po jistém váhání postavil do čela odporu proti nastávajícímu politickému, hospodářskému a mravnímu rozvratu státu a proti hrozbě nastolení levicového totalitního režimu. Jeho zásluhy nejen o chilskou zemi jsou proto obrovské,“ zastal se Bátora diktátora, který vojenským pučem svrhl demokraticky zvoleného prezidenta Salvadora Allendeho a nastolil režim fašistického typu, jehož oběti se podle různých údajů počítají na tisíce mrtvých a více než 30 tisíc vězněných a mučených včetně žen a dětí. Mezi Pinochetovy obdivovatele patřil ale například i senátor ODS Václav Benda, který se s diktátorem chtěl sejít během jeho návštěvy Prahy v roce 1990. Pinochetův ministr práce José Piñera byl zase oceněn Občanským institutem. V jeho čele po léta nestojí nikdo jiný než současný poradce premiéra Nečase Roman Joch, jenž o Pinochetovi prohlásil, že patří mezi lidi, kteří „nejsou bez poskvrny, ale nejsou ani beze cti“.
Bátora – coby budoucí poradce ministra školství, mládeže a tělovýchovy – by tak zdaleka nebyl jediným představitelem „oficiální“ české pravice, kterého fascinuje politika těžkých vojenských bot.
