Energetická část trojkoaliční smlouvy je pouze z programu Strany zelených
Politický styl polských dvojčat je dlouhodobě terčem posměchu. Stejně si o karikování přímo říkají i šéfové politických stran, které jsou zastoupeny ve slovenském kabinetu. Dáme-li vedle sebe jména Lech a Jaroslaw Kaczyńští, Robert Fico, Vladimír Mečiar a Ján Slota, napadnou nás lecjaké přívlastky, ale rozhodně ne chytří a prozíraví. Při pročítání energetické části koaliční smlouvy, uzavřené koncem roku ODS, KDU-ČSL a Stranou zelených, ale vychází najevo, že Češi jsou ti poslední, kteří se mohou Polákům a Slovákům kvůli jejich politikům pošklebovat.
Výroky jako „zachováme územní limity těžby hnědého uhlí“ či „nebudeme plánovat a podporovat výstavbu nových jaderných bloků“ ukazují, že Mirkovi Topolánkovi je v podstatě ukradené, čím bude český průmysl za patnáct let pohánět své stroje a čím se bude v domácnostech svítit. Všechny energetické prognózy varují, že spotřeba elektrické energie v příštích letech stabilně poroste a že - pokud nezačneme stavět nové elektrárny - bude české ekonomice v roce 2020 chybět zhruba tolik energie, kolik jí dnes spotřebovává. Energetická koncepce trojkoalice, která je evidentně vystřižená pouze z programu Strany zelených, přitom vůbec neříká, z jakých zdrojů bychom měli chybějící elektřinu vyrábět.
Přitom současný ministr průmyslu Martin Říman, který má zastávat stejný post i ve vládě budoucí, ví a jasně říká: „Mezi lety 2000 až 2005 vzrostla u nás spotřeba o pět terawatthodin, tedy zhruba o osm procent. Předpokládáme-li, že HDP nadále poroste, po čemž jistě toužíme, nemůžeme strkat hlavu do písku a tvrdit, že spotřeba elektřiny neporoste. Prostě poroste. Úspory jsou hezká věc, ale to neznamená, že spotřeba elektrické energie bude klesat. Jak lidé bohatnou, zvyšují i své energetické nároky… Jsem členem vlády, která má ve svém programovém prohlášení větu, že nebude žádným způsobem pracovat na výstavbě dalších jaderných bloků v České republice. To respektuji. Nicméně předpokládám, že kabinety, které přijdou po této vládě, otázku nových bloků Jaderné elektrárny Temelín budou muset řešit… Osobně si myslím, že není jiná cesta než nový jaderný zdroj…“ (EURO 47/2006)
Stejně tak se Martin Říman netají tím, že otázka zachování či nezachování územních limitů těžby hnědého uhlí není záležitostí vlády: „Debata o limitech je nesmyslná. Limity jsou jen usnesením vlády. Není to nic, jen politická proklamace. Důležité jsou zákony a ty žádné územní limity neznají. Když těžaři splní zákonné podmínky, budou moci těžit za takzvanými limity. Klíčová je jen dohoda o vyřešení vlastnických vztahů na dobývacím území.“ (EURO 47/2006)
Jiná věta z energetického odstavce v koaliční smlouvě tvrdí: „Zrušíme omezenou odpovědnost provozovatelů jaderných reaktorů za případné škody tak, aby platili tržní pojistné stejně jako v jiných průmyslových odvětvích.“ V kterých zemích na světě jsou provozovatelé jaderných elektráren pojištěni proti neomezené výši škody? Která pojišťovna by byla ochotná takové riziko pojistit? A když, tak za jakou cenu? Je cílem nové vlády Mirka Topolánka elektřinu ještě více zdražit?
V České republice si klíčový význam zajištění energetických surovin a elektřiny jasně uvědomují představitelé průmyslu. Ředitel České rafinérské Ivan Souček dává ke zvážení vybudování ropovodu mezi Litvínovem a německou Leunou, čímž bychom se napojili na ten, který vede z přístavu Rostock. Ředitel společnosti ČEZ Martin Roman opakovaně upozorňuje na prognózovaný deficit elektřiny a na skutečnost, že výstavba nových bloků atomové elektrárny, které nutně potřebujeme, trvá zhruba patnáct let.
Jenže český premiér Mirek Topolánek, řečeno slovy jeho ministra průmyslu, strká hlavu do písku. Možná by ho mohlo trknout, že jej za energetickou část koaliční smlouvy chválí rakouští protitemelínští aktivisté. Nebo by se mohl zeptat svého slovenského kolegy Roberta Fica, proč tlačí italskou společnost Enel, která zprivatizovala Slovenské elektrárne, aby dostavěla nové bloky v jaderné elektrárně Mochovce. Či svého polského kolegy Jaroslawa Kaczyńského, proč usiluje o vybudování přepravní trasy pro kazašskou ropu do Evropy a ropovodné spojení Polska s Černým mořem.
