Program stran ODS, TOP 09 a Věcí veřejných trpí chybami, ale jde o změnu k lepšímu
(Perex:) Během neděle 30. května vyšly najevo výsledky voleb a nelevicová část veřejnosti propukla v jásot. Středopravá koalice s pohodlnou většinou je jediným možným výsledkem voleb. Něco takového bylo mimo rámec úvah i velkých optimistů. Tři strany, ODS, TOP 09 a Věci veřejné, získaly hned na začátku obdivuhodný politický kapitál. V následujících týdnech se jim jej však podařilo promrhat. ODS, TOP 09 a Věci veřejné měly šanci – podobně jako britští konzervativci a liberální demokraté – předstoupit do týdne po volbách s koaliční smlouvou. Pamatujete si, jak vůdce toryů David Cameron a zejména šéf liberálních demokratů Nick Clegg triumfálně pózovali před kamerami a užívali si přízně veřejnosti? Tento „cleggovský“ moment však čeští politici promeškali.
Namísto toho následovaly dlouhé, úmorné týdny zákulisního jednání na nesmyslně dlouhé a absurdně detailní koaliční smlouvě. Nadšená veřejnost, která záhy po volbách dychtivě čekala výsledky, postupně ochládala. Po volbách byla veřejnost ochotná politikům leccos odpustit. Týdny jednání za zavřenými dveřmi však opět vytvořily společenskou atmosféru „my a oni“. Vláda ještě ani nestačila vzniknout a již má na krku podstatný pokles obliby u svých voličů. Co nabízí nová vláda? Podívejme se do útrob koaliční smlouvy. Na první pohled zarazí její pseudopodnikatelský slovník i styl. Rámcovou politickou smlouvu, která z podstaty žánru nemůže obsahovat mnoho konkrétních a detailních formulací, se koaliční partneři pokusili vtěsnat do tvaru obchodní smlouvy, jež naopak detaily a konkrétní jednotlivosti obsahovat musí. Přikročme však k věci. Hned podtitulek smlouvy hovoří o vytvoření koalice „rozpočtové odpovědnosti, vlády práva a boje proti korupci“. Jak je to tedy s prvním hlavním bodem, rozpočtovou odpovědností?
Rozpočet: opatrný optimismus Koalice hlásá rozpočtovou odpovědnost, nad čímž není třeba jásat. V situaci, kdy je evropský trh dluhopisů zahlcen německými, francouzskými, italskými, španělskými a dalšími suverénními emisemi až k zalknutí, by mělo jít o naprostou samozřejmost. Vláda chce prosadit ústavní zákon o rozpočtové kázni a odpovědnosti neboli „finanční ústavu“. Ta nastaví mantinely a brzdy rozhazovačné rozpočtové politice, tvrdí smlouva. K brzdám má patřit rozpočtová rada pro posouzení návrhů, které ovlivňují rozpočet. Hezký úmysl. Chybí však mechanismus, jak dosáhnout, aby životnost rady přetrvala životnost vlády. A kdo bude jmenovat členy rady? Jak bude zabezpečena její nezávislost na lobbistech? Bude v radě aspoň jediný ekonom, jestliže ve vládě opět žádný není? Dále je ve smlouvě série výdajových škrtů, které mají postihnout platy státních zaměstnanců (s výjimkou učitelů) a některé sociální dávky. Snížení platů ústavních činitelů a zrušení některých ministerstev je spíše symbolickou záležitostí. Tou však bohužel není prodloužení úhrady nemocenského zaměstnavatelem ze současných tři plus sedm na nových tři plus dvanáct dnů. Toto opatření postihne zejména menší firmy a dále sníží ochotu přijímat zaměstnance.
Penze a sociální dávky „Vláda bude respektovat závěry Bezděkovy komise k reformě důchodového systému,“ tvrdí koaliční smlouva. „Vláda bude vycházet ze závěrů komise v co nejvyšší možné míře s ohledem na co nejnižší dopady platné legislativy na nejzranitelnější skupiny obyvatel. Veškeré privatizační příjmy a dividendy státních firem budou směřovány na reformu důchodového systému. Tyto prostředky budou vázány na zvláštním účtu státních finančních aktiv.“ Sním, či bdím? Je skutečně možné, že se našla vláda ochotná a schopná provést důchodovou reformu? Skeptik ve mně radí nejásat a v klidu počkat, jak se věci vyvinou. Jako členovi Bezděkovy komise – mimochodem, její správný název Poradenský expertní sbor používal snad jen Vladimír Bezděk – je mi jasné, že reforma bude z větší části založená na parametrických úpravách průběžného systému. Povinné penzijní spoření může lidem pomoci, aby neodcházeli do důchodu zcela bez prostředků, ale problém stárnoucí populace samo o sobě nevyřeší. Návrhy koalice v daňové problematice znějí docela rozumně – například nezavádět progresi, zjednodušit systém, sjednotit placení do jednoho místa či zrušit silniční daň pro osobní vozy. V tomto ohledu nelze nic namítnout. Návrhy jsou konkrétní a jasné. Stejně jako většina návrhů v oblasti sociálních výdajů. Například nenápadná věta „Výplata sociálních dávek bude striktně vázána na zajištění řádné docházky dětí do školy.“ Málokdo si uvědomuje, že jde o malou revoluci! Celá dosti široká vrstva profesionálních „sociálně vyloučených“ tím může být donucena opustit svůj dosavadní pohodlný život. Návrh by měl ještě pamatovat na rodiče, kteří své děti odkládají do dětských domovů, aby se mohli nerušeně věnovat drobné kriminalitě, „sběru“ barevných kovů, prostituci, prodeji drog a podobným aktivitám. Absurdní podpora mas notoricky nepracujících má makroekonomické rozměry, a kdyby se ji podařilo odbourat, mohl by roční rozpočtový deficit měřitelně poklesnout.
Korupce: kluzká hesla Ještě vyšší náklady pro veřejné rozpočty však zřejmě představuje korupce a neefektivní veřejné výdaje. Představují-li úplatky deset až patnáct procent hodnoty veřejných zakázek – údaj, který pochází z více zdrojů, pochopitelně neoficiálních – lze snadno spočítat, jak ztrátová může být pro daňové poplatníky třeba ekologická megazakázka. Kdyby státu skutečně šlo o efektivní odstranění následků ekologických škod, vypsal by sérii mnohem menších veřejných zakázek, jejichž cenu by stanovila otevřená aukce. Tak tomu však nebude! Namísto toho se jedná o 115 miliardách korun, které by měly připadnout jedinému dodavateli. Není podivné, že peněžní hodnota zakázky je známa ještě dřív než detailní seznam a ocenění potřebných prací? Kdyby to vláda myslela s korupcí vážně, neschovávala by se za kluzká hesla jako „ve věci ,superzakázky‘ postupovat v souladu s právními předpisy“. To je snad samozřejmé. Nebo snad není? Konstrukce této zakázky však již předem vylučuje nákladovou efektivitu. Jediným správným řešením je soutěž anulovat. Postoj nové vlády k této megazakázce bude indikátorem, zda to s bojem proti korupci myslí vážně. Zatím to vypadá, že nemyslí. Mimochodem – proč vláda navrhuje úspory ve všemožných oblastech kromě zlopověstných infrastrukturních výdajů? Opravdu vláda věří pseudokeynesiánskému blábolu o „rozhýbání ekonomiky“? Anebo jsou v pozadí betonářští lobbisté?
Temné úmysly? Ostatní protikorupční opatření ve vládním programu jsou pouhými prázdnými hesly. Důležité věci však chybějí. Například odstranění nepodstatných technických parametrů z kritérií pro hodnocení ve veřejných soutěžích. Právě tento mechanismus totiž umožňuje nastavit podmínky veřejných soutěží „na klíč“, aby mohl zvítězit předem neveřejně určený favorit. Formální proces veřejné zakázky se tím stává pouhým praním špinavých peněz. Znamená to snad, že vláda má temné úmysly? Možná má jen ty nejčestnější, ale z ekonomického hlediska nepostupuje dobře. Přitom teorie aukcí a návrhu ekonomických soutěžních systémů je pokročilá. Umožňuje organizovat veřejné soutěže, aby jejich průběh byl skutečně optimální. Vláda by udělala lépe, kdyby najala experta, než aby se sama pokoušela amatérsky bastlit. Vládní prohlášení bohužel obsahuje ještě jednu pasáž, která působí podobně nesystematicky a nedomyšleně. Jde o školství.
Školství: negativní výběr Co myslíte. Zlepšuje se úroveň našeho školství? Jsou učitelé placení adekvátně? Pokud jste odpověděli dvakrát „ne“, vítejte v početném a stále rostoucím klubu nespokojenců. Není divu, že školství je zdrojem zoufalství mnoha žáků, studentů i jejich rodičů. Při současných platech zůstávají na školách buď nadšenci, nebo naopak zoufalci. Ti první berou učitelství jako poslání. Je však nedůstojné, aby si dobrá a oblíbená učitelka musela přivydělávat jako uklízečka nebo pokladní v supermarketu. A ti druzí jsou žákům schopní připravit peklo na zemi, přičemž neexistuje jediný způsob obrany – mám na mysli všechny stupně škol. Je nutné zvýšit platy učitelů, ale současně vyžadovat vyšší kvalitu a odpovědnost. Zároveň je nutné propustit ze školství sadisty, alkoholiky a deprivanty, kteří se ukájejí zneužíváním moci na bezbranných žácích. Takoví by neměli být z rozpočtu ministerstva školství vůbec placení. Bylo by prospěšnější, kdyby rozšířili řady nezaměstnaných. Pokud jste učitel a při čtení těchto řádek rozhořčeně vstáváte od stolu, pravděpodobně se nemluví o vás. Jde o menšinu, která devastuje pověst celé profese a jež jen tak mimochodem nese vinu za nízké platy učitelů. Proč? Protože drtivá většina občanů tohoto státu na vlastní kůži zažila na školách nudu, biflování, nespravedlnost a šikanu. Učitelé nejsou jako celek oblíbení ani mezi těmi, kdo o jejich platech rozhodují. A pak se divte! Bude obtížné přetnout tento bludný kruh. Vládní program nemá šanci. Co navrhuje? Zavést náborový příspěvek 180 tisíc korun pro mladé učitele, kteří se zaváží učit pět let. Pravděpodobný výsledek? Schopní mladí lidé mávnou rukou a půjdou raději dělat třeba finanční poradce. Náborový příspěvek přiláká méně schopné, protože schopnější bude víc zajímat perspektiva růstu než jednorázové „peníze na dřevo“. Tento mechanismus je v ekonomii znám pod termínem „adverse selection“ neboli negativní výběr. A je ostudou, že jej nikdo ve vládě zřejmě nezná. Dalším mikroekonomickým zádrhelem je zkrácení funkčního období ředitelů základních a středních škol. Pokud však zvýšení kariérního rizika v této podobě nedoprovází výrazný nárůst odměny a rozhodovacích pravomocí, vzniká opět situace, kdy se uplatňuje negativní výběr. Nejlepší kandidáti se nepřihlásí, protože náročná a odpovědná práce ředitele poměrně velké organizace je v soukromé sféře honorovaná lépe než ve školství. A navíc bez zákonného omezení funkčního období, školské inspekce a dalších nepříjemností. Pak je tu školné. „Potrestat vysokoškoláky dodatečnou daní v okamžiku, kdy dostudují, získají práci a dosáhnou vyššího platu? To je jistě velmi motivační. Proč si vlastně v takové zemi hledat vůbec nějaké pracovní místo. Proto, abych mohl platit vysoké daně?“ Tak hodnotí školné server www.dfens-cz.com a lépe to vyjádřit nelze.
Celkové hodnocení Jak lze tedy koaliční program celkově hodnotit? Rozpočtová politika: podmíněně dobrá. Nechvalme však dne před večerem. Stále převládá „trojčlenkové“ myšlení nad ekonomií. Korupce, respektive boj proti ní: nedostatečná. Zrušení ekologické megazakázky by však mohlo znamenat úspěšný reparát. Školství? Škoda slov. Znamená tato kritika, že koaliční program je veskrze špatný? Kdepak! Je vidět obrovský pokrok. Od naivního špidlovského „zdroje tu jsou“ jsme se dostali do fáze, kdy si vláda začíná uvědomovat aspoň stav veřejných financí. Připomeňme, že ve vládním prohlášení z roku 2002 se slovo „sociální“ vyskytovalo 87krát. „Ochrana“ a „chránit“ 48krát. „Podpora“ pak v různých variantách 133krát. Naopak slovo „omezit“ či „omezení“ jen jedenáctkrát. Z toho však pouze dvakrát v souvislosti s prostředky státního rozpočtu. Slovo „šetřit“ se v programu vlády z roku 2002 neobjevilo ani jednou. Přece jen pokrok za oněch osm let!
