Koruna k euru stojí poblíž 27,50 už čtyři měsíce a ČNB slibuje, že pod 27 aspoň do příštího roku nepůjde. Neměla by ČNB ukotvit kurz koruny nejenom na letošní rok, ale napořád? I poté, co důvody ČNB pro intervenci, tj. recese a hrozba deflace, pominou? Tím by ulehčila všem z obav z budoucí změny kurzu. Až ČR přijme euro, odpadly by také náklady na směnu korun za eura, nemluvě o politických bodech evropské integrace.
Pevný kurz vypadá sexy, ale proti pohyblivému má tři masivní nevýhody – vytváří makroekonomické nerovnováhy, přizpůsobení ekonomik po krizích je s ním mnohem pomalejší a udržení pevného kurzu je drahé.
Měnové kurzy se totiž nehýbou jenom z plezíru, ale odrážejí mnohočetné peněžní toky od zahraničního obchodu po investice. Hledání rovnovážného kurzu trhem je nekončící proces. Když se ale tento tržní proces vypne, devizovými intervencemi nebo vstupem do eura, důvody pro pohyb kurzu se nevypnou. Tlaky, které nejsou upouštěny pohybem kurzu, vytváří nerovnováhy. Jakmile nabobtnalé problémy vyvolají krizi, dlouho kumulované plusy pevného kurzu jsou šmahem pryč, ať už ukotvení kurzu v krizi vydrží či nevydrží.
Když se pouto pevného kurzu po dlouhé době přetrhne, je to finanční zemětřesení. Na vlastní kůži jsme si zažili po květnu 1997. Vydrží-li měnové pouto i přes nerovnováhy, následuje čínská tortura – nekonečně dlouhé vnitřní přizpůsobení. To zažívá velká část Eurozóny. Euro - největší projekt ukotvených kurzů - pomohlo v minulé dekádě vytvořit obrovské vnitřní nerovnováhy, otřáslo se, ale pouto vydrželo. Naštěstí se nekonalo zemětřesení, které by při štěpení Eurozóny nevyhnutelně přišlo. Čínská tortura ale bolí.
Jižní země musely projít hlubokým a vleklým hospodářským propadem, v Řecku dokonce horším než ve 30. letech, a katastrofálním nárůstem nezaměstnanosti, aby tamní cenová konkurenceschopnost přibližně odpovídala té necenové, kvalitativní. Vnější nerovnováhy na Jihu se časem srovnávají, i bez pohybu měnových kurzů. Ale trvá to strašně dlouho. Kdyby se k neduživému výkonu české ekonomiky od 2008 přidala ještě nutnost vnitřní devalvace jako na jihu Evropy, to byla teprve deprese.
Cena udržení pevného kurzu není jenom o velikosti intervencí a vlivu na účetní výsledek ČNB nebo kolik bude třeba poslat do euro-valu (ESM). Je to i reakci lidí na skutečné i domnělé náklady intervencí. Příkladem je Německo. Evropské ekonomika by šlapala lépe, kdyby Němci více utráceli a jejich mzdy rostly rychleji. Evropská Komise varuje Německo, že jeho slabá domácí poptávka nejenom nepomáhá zbytku Eurozóny, ale že nízké investice podvazují i budoucí ekonomický rozvoj samotného Německa. Proč Němci více neutrácejí?
Jeden z důvodů je jejich racionalita v rámci euro-projektu. Představte si, že máte děti či příbuzné, kteří opětovně dělají hodně dluhů. Kdykoli se dostanou do problémů, obrátí se na Vás o pomoc. Necháte je ve štychu, když půjde do tuhého a exekutor zabaví vše, co se dá? To se uvidí, ale budete při takové představě kupovat nové nadupané auto či apartmán ve Špindlu, nebo si budete nechávat více peněz stranou na případnou pomoc?
V diskuzích o řešení euro-krize téměř všichni vnitřně předpokládají, že Německo je věřitelem poslední instance. Všichni, včetně Němců. Koneckonců, šéf ECB Draghi prosadil v létě 2012 možnost financování vlád problematických zemí centrální bankou i přes nesouhlas šéfa německé BundesBanky Weidmanna a vlny žalob u německého Ústavního soudu.
Miroslav Plojhar, Autor je stratég Erste Corporate Banking
Čtěte více:
Miroslav Plojhar: Dluhové stropy – víc škody než užitku
Miroslav Plojhar: Prázdniny skončily, úrokové sazby znovu míří vzhůru
Miroslav Plojhar: Úrokový buldozer se ještě nerozjel, ale túruje motor
