Menu Zavřít

Miroslav Zámečník: Adieu, Schengen, adieu, EU

Autor: Redakce

Kompromisní dohoda, která upravuje vztahy mezi Británií a Evropskou unií tak, aby občané Spojeného království v referendu nedali Unii sbohem, je po vyčerpávajícím summitu na světě. Co když to ale Britům nebude stačit?

Není nad to, vědět, co bude den poté, řekli si koncem ledna v londýnském think tanku Open Europe a uspořádali něco na způsob štábního cvičení simulujícího situaci po vystoupení Británie.

Velmi užitečný počin, neboť když už se vydáte na cestu, což David Cameron svým slibem, že uspořádá referendum, bezpochyby učinil, pak je dobré vědět, kam vás také může zavést. Stojí za to upozornit, že Open Europe navzdory asociacím, které může název na první pohled vyvolávat, není „myslivna eurohujerů“, ale spíše naopak. Výsledek „válečných her“, jichž se účastnili bývalí vrcholní politici ze Spojeného království, Německa, Nizozemska, Francie, Itálie, Irska, ale třeba i Leszek Balcerowicz (před čtvrtstoletím spouštěl hospodářskou transformaci v Polsku), je sám o sobě případovou studií.

Bránili jsme hrad

Nejpozději do pátého roku věku každý z nás získal na pískovišti podstatnou sociální zkušenost, a sice tu, že není radno společný projekt rozkopnout, když vás přestane bavit. Normy chování v dětském kolektivu bez vnějšího dozoru jsou vynucovány úderem lopatičkou do hlavy, nasypáním písku do vlasů, úst či uší, častá je kombinace všech možných odplat dohromady.

Nikdo z trestajících přitom nepředpokládá, že by hrad přežil do dalšího dne, a se stejnou energií, s níž je hájen, může být vzápětí společně rozmetán. Co se v mládí naučíš, v Evropské unii jako když najdeš. Simulace reakcí na britské goodbye mnohem více připomíná odvetu na pískovišti než „přátelský rozvod“, s nímž nejspíš počítá jako se záložní variantou Cameronův kabinet.

Britské „ne“ by nebylo přijato jen tak se smutným pokývnutím hlavy, ale jako nepřátelský akt

Nikde není řečeno, že „válečná hra“ věrným způsobem předpovídá, co se doopravdy bude dít, ale že by emoce a jednostranné zájmy mohly převládnout, to nelze podceňovat.

Britské „ne“ by nebylo přijato jen tak se smutným pokývnutím hlavy, ale jako nepřátelský akt. Britové, a to lze brát vážně, by zřejmě i naostro zkoušeli dojednat setrvání v zóně volného obchodu a služeb, v nichž mají komparativní výhodu, a uzavřít něco na způsob obchodní a ekonomické dohody mezi EU a Kanadou. Z politických důvodů potřebují Britové dojednat výjimku na volný pohyb pracovních sil, ať již v EU zůstanou, nebo ne, naopak většina zemí považuje zachování „čtyř svobod“ za principiální věc, která mimochodem platí v rámci celého Evropského hospodářského prostoru. Zdá se vám nepravděpodobné, že jim nikdy nikdo z Německa nepřipomene, že tady nejsou od vybírání rozinek, zejména když z EU vystoupí a na zbytku bohatých členů ponechají celou tíži nákladů? Že by nikoho nenapadlo pokusit se odlákat finanční byznys z londýnské City třeba do Frankfurtu?

Karel de Gucht, který byl svého času evropským komisařem pro obchod, připomněl, že za EU bude jakékoli ekonomické dohody s Británií vyjednávat Brusel, nemohou tedy spoléhat na bilaterální ujednání s těmi nejvstřícnějšími členy klubu, řekněme Nizozemskem nebo Švédskem. Nic takového nejde: bude to sedmadvacet členů v zastoupení proti jedné černé ovci.

Výchovná lekce

Celé to nakonec může dopadnout dost bledě: Brexit poslouží jako výchovná lekce pro ostatní potenciální rebely, aby viděli, co je čeká. Samotná ekonomická logika by vzhledem k velikosti Británie a váze jejího trhu velela Bruselu se dohodnout a vzájemně se nepoškozovat, ale pak by promeškal na příkladu velké a hospodářsky silné země ukázat, jak to dopadne. Uvidíme, zda se dá negativním příkladem tmelit kolektiv, ale už ta samotná představa je „zum Kotzen“, abych Hanse ­Helmuta Kotze zapojil do slovní hříčky. Trochu na zvracení.

Kotz má ve svém příspěvku jednu opravdu zapamatováníhodnou myšlenku: momentálně chybějí základní předpoklady pro to, aby nejen eurozóna, ale i Unie mohla fungovat ve své současné podobě. Věci jsou vskutku nahlíženy jiným úhlem, a kde není shodná diagnóza, nemůže být ani společná terapie.

Kdo přichází do Británie (12 měsíců do června 2015) Kdo přichází do Británie (12 měsíců do června 2015)

Nikoho ze střední Evropy a Pobaltí nenadchnete myšlenkou „stále těsnější Unie“, tolik drahé tvrdému, byť nepočetnému eurofederalistickému jádru.

Před třiceti lety víceméně všichni na východ od Aše museli poslouchat Moskvu, takže není překvapivé, že se kompetence z národních vlád budou předávat do Bruselu neochotně. Stejně tak není úplně překvapivé, že Britové, kteří neprohráli válku, nebyli okupováni, jsou ve své podstatě konzervativní. Vládli velkému impériu a jen těžko se budou podřizovat nějaké nadnárodní byrokracii. Proč by někdo od italského nebo řeckého premiéra měl očekávat vytříbený smysl pro ? skální disciplínu podle německého metru? Proč by teď nevyužili migrační krize pro reciproční obchody, jako to zkouší Matteo Renzi? Proč by se teď měl François Hollande starat o něco jiného než o bezpečnost?

Je to vysvětlitelné a pochopitelné, jak se všechno kolem nás rozpadá. Co vyvolává obavy, je plejáda příležitostí pro špatná a ještě horší řešení. Zvlášť když do nich bez přípravy po náměsíčném ploužení najednou spadnete.


Čtěte také:

bitcoin_skoleni

„Těsnější unie“ se Británie netýká, dohodl summit EU

Sobotka: Dohoda umožní Britům zůstat v EU

  • Našli jste v článku chybu?