Bez Británie bude muset Evropská unie šetřit, ale obejdeme se ještě bez evropských peněz?
Papíry k brexitu už byly formálně naservírovány na správná místa, takže je nejvyšší čas přemýšlet o tom, jaké dopady bude mít odchod Británie z EU na Česko. Zvlášť když jsme si na příliv peněz z Bruselu zvykli natolik, že čerpání fondů se s železnou pravidelností objevuje v prioritách každé zdejší vlády, bez ohledu na její složení. I ta příští bude určitě chtít do mrtě všechno vyčerpat. A totéž platí pro soukromý sektor, který si na tenhle nejbližší ekvivalent ropných polí také zvykl.
Brexit bude mimo jiné znamenat vysychání pramenů, už jenom proto, že Británie je druhý největší čistý přispěvatel do unijního rozpočtu. „Budoucnost už je tady, akorát není úplně rovnoměrně rozdělená“ říkal otec kyberpunku William Gibson. A čekat na to, až se tak stane, je docela nemoudré.
Takzvané analytické mozky v Česku sice nyní ze všeho nejvíce zaměstnává opuštění „kurzového závazku“, i když jsou tady makroekonomicky násobně důležitější věci, například ty schované pod zkratkou MFF. Tím není míněn každoroční filmový potlach v Karlových Varech, ale Multiannual Financial Framework, tedy něco na způsob střednědobého finančního výhledu EU po roce 2020. Tou dobou už bude Británie venku. Rozvod to bude odpudivý a neméně nepříjemná bude i debata o tom, zda výpadek britského čistého příspěvku nahradit v plné výši, nebo naopak o celou výši výpadku snížit výdaje. V duchu tradiční plichty by jeden sázel na kombinaci obojího, ale duch doby se změnil: vůle ke kompromisu klesá, zvlášť když jde o vliv a o peníze, a MFF je jejich destilátem.
První výstřely
L'air du temps velí ambiciózním typům, co chtějí prorazit v politice, slibovat, jak zatřesou zavedenými pořádky a odstaví od koryta národní a bruselské elity. Stávající garnitura, která má být odstavena, se pokouší bránit status quo svalováním odpovědnosti za kdejakou pitomou regulaci na nevolené mandaríny v Bruselu. Jako příslušník funkčně již téměř čtvrtstoletí vyhynulé a fyzicky pomalu vymírající menšiny federálních Slováků jsem nadán citem pro poločasy rozpadu asi tak, jako mají Eskymáci zvýšený cit pro kvalitu sněhu a ledu. Nebo jako talentovaní mladí Britové, kteří přestali mít zájem o službu v Indian Civil Service asi tak dvacet let předtím, než Britové svoji perlu v imperiální koruně v roce 1947 opustili.
Signály, že priority se v EU27 změní a budou odpovídat prioritám těch, kteří platí, přicházejí ze všech stran. Švédové a Dánové už ústy svých ministrů financí tvrdí, že nedají navíc ani cent, Rakušané chtějí změny výdajových priorit a ozývají se i Němci jako přispěvatelská jednička. Šéf respektovaného mnichovského ekonomického think tanku Ifo Clemens Fuest v rozhovorech pro média zpochybňuje přínosy společné zemědělské politiky a štědré podpory zaostávajících regionů. Stejná slova uslyšíte i ze spolkového ministerstva financí.
V praktické rovině to pro Česko neznamená nic jiného, než že se bude podporovat něco jiného než dosud, jinak než dosud a že peněz pro Česko bude celkově méně (protože odchodem Británie relativně zbohatne) než dosud. Dočerpání prostředků z evropských fondů přitom v roce 2015 vyšponovalo český ekonomický růst ke čtyřem a půl procenta a v přepočtu na každého obyvatele ČR představovala čistá pozice skoro 15 tisíc korun, dohromady přes 150 miliard.
V tomto roce díky závěrečnému sprintu měli Češi z hlediska absolutní výše druhou nejvyšší čistou pozici po Polácích. V následujícím roce díky bruselským fondům dosáhlo Česko dokonce po celé jedné generaci rozpočtového přebytku. A letos zas působí tradiční česká neschopnost rovnoměrně čerpat v přesně opačném gardu.
Výměnou za reformy
Z ekonomického hlediska je ovšem důležitější, zda Bruselem zpětně proplácené investice měly nějaký dlouhodobý přínos. Tedy že budou schopny se z běžných příjmů bez dotací nejen udržet, ale i vytvořit dostatečnou přidanou hodnotu navíc. Ekonomický test je v podstatě triviální - Česko (a jakákoli jiná země, jež je čistým příjemcem) by díky dodatečným investicím mělo růst podstatně rychleji, než kdyby stejné peníze zůstaly a byly investovány u čistých dárců (anebo kdekoli jinde s lepším výnosem pro čisté dárce).
Pokud kohezní a strukturální fondy nepřispěly výrazně ke zvýšení potenciálního produktu Evropy, tedy ani k akceleraci dlouhodobého tempa růstu celoevropského HDP, pak byly ty stovky miliard přinejmenším částečně promrhány, v horším případě „privatizovány“ a ochota v tom pokračovat je vyčerpána.
Přečtěte si také komentář Miroslava Zámečníka o zbytečných povoláních:
Komentář: Co všechno je zbytečné
Německý ministr financí Wolfgang Schauble se v březnu tohoto roku nechal slyšet, jak si to ve Wilhelmstrasse představují: strukturální fondy budou určeny na podporu celkového reformního úsilí a výměnou za něj. Schauble přitom tvrdí, že problém není a nebyl v penězích, ale v tom, co se s nimi dělá. Každoroční cvičení v tom, co by členské země měly v rámci tzv. semestru dělat, by tak v jeho pojetí dostalo opravdový finanční nástroj - kdo reformuje, dostane, kdo nereformuje, nedostane.
Pokud se toto stane, pak všechny české opičárny, kdy každý chtěl mít svůj vlastní regionální operační program (2007 až 2013), nebudou mít vůbec žádný význam. V kostce řečeno: země předloží svůj národní reformní plán, jak zvednout produktivitu a konkurenceschopnost, včetně portfolia projektů, ten projde oponenturou a na jeho realizaci dostane finanční příslib. Kdo splní, k čemu se zavázal, získá refundaci z rozpočtu Unie.
Kdo pracoval v Mezinárodním měnovém fondu nebo ve Světové bance, pozná tenhle nápad na první pohled - takto fungují od začátku. S tím rozdílem, že kdo nic nechce, nemusí mezinárodní finanční instituce poslouchat, ale také v podstatě kromě vstupního členského příspěvku nic neplatí. Tady se platí členský příspěvek pořád, takže v celém systému, jak si jej Němci představují, je obsažena implicitní sankce. I chudé země, které slíbí, ale nesplní, se mohou stát netto přispěvateli do unijního rozpočtu. Mrkev před očima jim bude ale viset neustále.
Zakvičí si všichni
To se bude samozřejmě líbit všem čistým plátcům, kterým navíc po brexitu hrozí navýšení příspěvků, pokud se rozpočet nemá krátit. Podle studie Delorsova institutu v Berlíně jde především o celé severní křídlo (viz graf). Jenomže za to by na oplátku dostali velmi silný vliv na formulaci hospodářské politiky v celé Unii.
Má-li se zvýšit zásluhovost, pak zároveň musejí klesnout bezzásluhové platby, především prostřednictvím Společné zemědělské politiky. To se v Paříži, ale i ve Varšavě nebude ani trochu líbit, ale kvičet bude každý ministr zemědělství. Debata o příštím finančním modu vivendi může klidně přeskupit dosavadní zájmové koalice a bude velmi zajímavé sledovat, kam se Česko zařadí. Na jedné straně tady každý rozumí filmové hlášce „Neživíš, tak nepřepínej“, na straně druhé představa, že kdo chce peníze, musí za ně něco předvést, posílí odpůrce Unie v euroskeptické zemi. Jisté je jedno: Pokud by se Češi dostali do pozice čistých plátců, bude těžké bránit referendu. A bude-li v takové situaci referendum, může velmi snadno přijít czexit. Máme spoléhat na kolektivní zdravý rozum? 1946.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
