Nejhorší je, že ani čínské vedení zřejmě neví, co se v tamní ekonomice vlastně děje. Když se ekonomové pokoušejí dobrat nějaké realistické představy o čínském tempu hospodářského růstu, uchylují se ke sledování fyzických ukazatelů produkce. Tohle se při blahé paměti dělalo naposledy při zkoumání postsovětských ekonomik někdy na počátku 90. let.
V tehdejší zcela nepřehledné situaci, kdy „stará“ ekonomika spojená s centrálním plánováním kolabovala, ale zrod té nové nikdo nedovedl pořádně zachytit, vady na kráse tehdejších statistik každý chápal.
Sledování výroby elektřiny se paradoxně považovalo za spolehlivější indikátor ekonomického vývoje než údaje o prudce klesající výrobě obráběcích strojů nebo lokomotiv. A něco na tom bylo. Tuším, že takhle argumentoval táta ruské ekonomické reformy, nebožtík Jegor Gajdar, a kdekdo to od něj přebíral, včetně západních ekonomů typu Jeffreyho Sachse.
Čtěte více: Jeffrey Frankel: Falešná stopa čínského akciového trhu
Už samotný fakt, že odečítáte produkci elektřiny, oceli nebo cementu a považujete to za nějaké lepší měřítko ekonomické aktivity, je důkazem, jak pozoruhodně špatně na tom čínská statistika je. Čína je dávno mnohem komplexnější a sofistikovanější ekonomikou, než aby vám tyhle pitomoučké naturální ukazatele o jejím zdravotním stavu řekly cokoli podstatného.
Propaganda
Cynik znalý historické praxe v komunistických zemích bere jako samozřejmost, že jedna věc jsou oficiální údaje, které mohou vykazovat snahu trochu propagandistický obraz vyleštit. Reálný obraz skutečné situace v terénu si ale prozíravé čínské vedení jistě nechává zpracovávat a podle toho koná. To je ta lepší, optimistická varianta.
Ta horší varianta je, že v Číně na tom budou podobně jako v každém jiném hierarchickém systému s vedoucí úlohou strany, kde existuje silný motiv podávat směrem nahoru hezká hlášení. V takovém systému nakonec reálný stav nezná nikdo, ani KGB či její klony, které přitom všechny disponovaly paralelní informační sítí.
Zajistit přístup ke spolehlivým ekonomickým údajům s dobrou vypovídací schopností je jedna věc, ale problém je i s jejich interpretací. Třeba takové číslo o vývoji produkce stavebního železa nebo cementu, abych použil notoricky omílané údaje, jež mají prokazovat, že oficiální údaje o HDP jsou nadsazené, nakonec neříká nic jiného, než že stavební boom skončil. Jenže to je v zásadě pozitivní informace, pokud ji můžete interpretovat tak, že se již nepřifukuje realitní bublina. Její prasknutí přitom dokázalo spolehlivě uvrhnout do vleklé recese každou ekonomiku, která si s bublinami zahrávala, od Irska přes Španělsko až po Spojené státy. Umět se tomu vyhnout, to je to pravé „hladké přistání“.
Jestliže se má zásadně změnit čínský ekonomický model a od investičně a úvěrově náročného růstu, který spoléhá na lépe ovladatelné státní či provinční podniky, přejít k růstu založenému na spotřebě, jehož nositelem mají být soukromé firmy a dominantním sektorem služby, pak jsou vám prehistorické naturální ukazatele k ničemu.
Platonická láska
Čínské vedení si je nepochybně vědomo, co všechno tenhle obrat bude vyžadovat, a přinejmenším platonicky se zamilovalo do „supplyside economics“, i když v praxi je třeba reforma státních podniků a jejich odvykání měkkým úvěrům hodně opatrná. Bodejť by ne, objem úvěrů, které jsou nabaleny na obory, jež trpí přebytkem kapacit, překročil hranici 80 procent HDP už před nějakými třemi roky a pomalejší růst tenhle problém spíš vyhrocuje. Celý severovýchod Číny je posetý zombie v podobě státních podniků, které měly dávno projít konkurzem, ale dodnes se tak nestalo.
Ekonomická implikace přesunu zaměstnanosti od průmyslu k službám, k němuž již dochází a teprve docházet bude, je přesně opačná, než byla famózní vlna čínské industrializace. Tehdy přecházela pracovní síla od primitivního zemědělství bez jakékoli mechanizace do průmyslu, který se díky vysokým investicím nejen rychle rozvíjel, ale vykazoval skokový nárůst produktivity práce. Výsledkem byla bezprecedentní tempa ekonomického růstu. Teď bude přesun k službám růstovou dynamiku tlumit.
Ilustrujme to na jednom příkladě: Čína potřebuje zajistit zdravotní a sociální péči pro svou stárnoucí populaci, jíž po dobu téměř 40 let až do loňska zakazovala pořídit si více než jednoho potomka (a dala tak demografi pořádně za uši). Předpokládat, že by v důsledku politiky jednoho dítěte péči o rodiče a prarodiče zvládl rodinný příslušník (ač jim to čínské zákony nařizují), není vzhledem k pyramidě postavené na špičku vůbec realistické. Takže se bavíme o službách, které bude zajišťovat někdo jiný než rodinný příslušník za úplatu, často mimo radar úřadů.
Včera bylo pozdě
V tomhle sektoru je obecně těžké zvedat produktivitu práce stejným tempem jako v průmyslu a pro ošetřovatelskou sociální péči to platí dvojnásobně. Buď opravdu pečujete, což chce čas a peníze, anebo péči zanedbáváte. Mechanizovat, natožpak robotizovat se na tomto typu služeb v podstatě nic nedá. Zároveň jsou velmi potřebné a budou vysoce poptávané.
Takže na jedné straně je nesmysl na nižší výrobě oceli nebo něčeho podobného dokazovat, že Čína je v útlumu. Na straně druhé je zjevné, že aspoň trochu spolehlivou statistiku, která by kupříkladu umožňovala v hospodářské politice adekvátně reagovat na vývoj, by Čína potřebovala, až to hezké není. Včera bylo pozdě.
Čtěte také:
Čína čelí burzovnímu kolapsu, tamní trhy přišly o 200 miliard dolarů
Čínské akcie spadly od Vánoc o čtvrtinu, k poklesu přispívá levná ropa
