Kdo by investoval v Íránu, když s ním nelze ani normálně obchodovat a udržovat platební styk?
Íránci si už v prvním kole zvolili nového prezidenta Hasana Rúháního. Unaveni drahotou, nezaměstnaností a vůbec obtížnými životními podmínkami vsadili na člověka s pověstí umírněného pragmatika. Zemi, na niž tvrdě doléhá mezinárodní embargo, mohou pomoci i jeho zkušenosti jaderného vyjednávače, které získal v letech 2003 až 2005. Diplomatické schopnosti bude Rúhání – který mimochodem vystudoval práva ve skotském Glasgow – ostatně potřebovat. Jeho předchůdce Mahmúd Ahmadínežád totiž dostal Írán do hluboké mezinárodní izolace a proslul jak svou neústupností, tak kontraproduktivními výroky i jednáním. A bez zlepšení vztahů a ukončení embarga sotva může přijít ekonomické oživení.
Zejména Spojené státy, které mají velmi špatné vztahy s Íránem již od pádu šáha Muhammada Rezá Pahlavího koncem sedmdesátých let, udržují v podstatě úplné embargo na ekonomické a finanční vztahy se zemí. Obchod s Evropskou unií, která by byla pro Írán za normálních okolností hlavním partnerem, je poznamenán již téměř rok trvajícím embargem na dovoz íránské ropy, rovněž platební styk s íránskými bankami je nemožný. Podle zdrojů týdeníku Euro čeští exportéři pro obchod s Íránem využívají prostředníků v Dubaji, ale se zajištěním plateb jsou skutečně potíže. Velkým dovozcem ropy je nadále Indie, s níž obchodní vztahy v podstatě klesly na úroveň barteru, tedy velmi ekonomicky nevýhodné směny zboží za zboží. Ropné a finanční embargo tak v praxi nesmírně komplikuje život normálním civilním oborům, třeba výrobě osobních aut, a samozřejmě také obyvatelstvu. Ceny základního zboží stouply za poslední rok natolik, že už je nedostupné i pro příslušníky střední třídy.
Bohatství a mladá populace
Přitom Írán by mohl být nejsilnější ekonomikou v celém pásmu od Maroka po Indii. Představuje totiž vzácnou kombinaci nesmírně bohatých surovinových zdrojů (zásoby zemního plynu jsou druhé největší na světě, ropné rezervy jsou čtvrté největší) a zároveň velké a mladé populace. Přes všechen úspěch, zejména v posledním desetiletí, by Turecko při podobném počtu obyvatel nikdy nemohlo mít srovnatelně velkou ekonomiku jako Írán, kdyby měla druhá jmenovaná země uspořádané mezinárodní vztahy a pěstovala rozumnou hospodářskou politiku.
Íránský režim například po desetiletí udržoval extrémně nízké ceny energií, ale třeba i mouky jako formu sociální politiky. A to je asi nejméně efektivní způsob, jak lze sociální politiku uchopit. Režimu trvalo až do prosince roku 2010, než se rozhodl nahradit subvencované ceny energií, které přišly na ekvivalent astronomických patnácti procent HDP, přímou finanční podporou chudých. Tohle opatření jednak odstranilo obrovské plýtvání energií a jednak snížilo výskyt chudoby.
Velký vliv nadací
Rozsah cenových deformací byl neuvěřitelný i pro ty, kdo zažili centrální plánování. Třeba ceny pšenice po odstranění subvencí stouply na čtyřicetinásobek s tím výsledkem, že se přestalo plýtvat. V íránské ekonomice hrají nadále obrovskou roli „nadace“. Z hlediska správy korporací jde o mimořádně nepřehledné struktury s velmi nízkou efektivitou, které produkují všechno možné od textilu přes obkládačky a pneumatiky až po limonády. Přestože vláda již před více než deseti lety rozhodla o postupné privatizaci (s rezervováním části akcií pro chudé), nízká produktivita a přezaměstnanost v podnikové sféře narážejí na sociální bariéry a privatizační tempo není nijak ohromující. Národní privatizační agentura nyní inzeruje na svých webových stránkách výsledky privatizačního úsilí končící březnem roku 2011 (kdy za rok privatizovala 170 podniků), což také o něčem svědčí. Írán by potřeboval masivní příliv investic, mimo jiné od diaspory. Jenže kdo by investoval v zemi, s níž nelze ani normálně obchodovat a udržovat platební styk?
O Íránu čtěte více:
PROFIL: Rúhání by mohl být prezidentem íránských konzervativců i reformistů
V íránských prezidentských volbách zvítězil duchovní Rúhání
