Jeffrey Frankel ve svém pozoruhodně střízlivém příspěvku rozebírá téma, jemuž jsme v týdeníku Euro nedávno věnovali hodně prostoru, a sice nedávné ekonomické otřesy v Číně. V našich podmínkách je ovšem možná ještě zajímavější vhled českého prezidenta Miloše Zemana do poměrů v říši středu.
Posledního srpnového dne – ještě před odletem do Pekingu – nabídl českým novinářům svůj pohled na věc: „Číňané dávali ještě nedávno 70 procent svého rozpočtu na investice. V Číně začíná vznikat střední třída a tato střední třída má poněkud větší spotřební nároky, může to být důvodem snížení růstu.“ Ekonomický pohled na svět optikou našeho současného prezidenta je vskutku pozoruhodná věc.
Bizarní myšlenka
Myšlenka, že střední třída požaduje konzum, a proto snižuje míru čínského růstu, jelikož její vinou nemůže vláda doopravdy investovat, mi přišla bizarní. Málokdo z lidí, kteří se o čínskou ekonomickou politiku dlouhodobě zajímají, vysvětluje její současný ekonomický vývoj zrovna takhle. Navíc bez jakékoli opory v číslech.
Teprve po chvíli mě to trklo: Miloš Zeman se ze všech možných teorií růstu přiklonil k té, kterou se kdysi učil – pouze v jejím rámci je tento výrok vnitřně konzistentní.
Připusťme, že se jí na vysokých školách ekonomického směru v Československu učili všichni studenti nejméně do poloviny 80. let minulého století v rámci nesnesitelně blbého normalizačního předmětu nazvaného politická ekonomie socialismu. Ale omluva to fakt není. Těm z vás, kteří jste to „nestihli“ anebo zapomněli, osvěžíme paměť.
Lekce z roku 1924
Prvopočátek najdeme v Základním zákonu socialistické akumulace, publikovaném v srpnu 1924 Jevgenijem A. Preobraženským. Když to hodně zjednoduším, pak sovětské Rusko jako uzavřená ekonomika (tedy bez možnosti čerpání zahraničního kapitálu a přímých zahraničních investic) muselo „mobilizovat vnitřní zdroje“.
To v zaostalé zemi neznamenalo nic jiného než sebrání veškerého přebytku tehdy rozhodujícímu soukromému agrárnímu sektoru, minimalizaci spotřeby domácností (na venkově i ve městech) a využití tohoto přebytku k industrializaci.
Zahraniční obchod byl podřízen tomuto cíli – co se dalo vyvézt, se vyvezlo, aby se dovezly technologie pro socialistickou industrializaci. Cenové okruhy musely být zcela oddělené a také tvorba vnitřních cen podřízena tomuto cíli.
Rozhodně se nedá říci, že by tehdy všichni uznale kývali hlavou, ale všichni, kdo naopak viděli cestu v pravém opaku (akumulaci kapitálu a exportního potenciálu u „kulaků“ a využívání tržních stimulů pro zvyšování výkonu) byli do patnácti let mrtví. A s nimi i miliony dalších.
Při zpětném ohlédnutí vidíte ve stalinské ekonomické ideologii ohromnou fascinaci dobovým americkým kapitalismem symbolizovaným velkosériovou výrobou u Forda, pouze si pro svoje účely vyměnila osobní automobily za „výrobu výrobních prostředků“.
Když spotřeba, tak také na základě velkosériové výroby, čemuž se přiučil národní komisař (ministr) pro zahraniční obchod Anastas Mikojan v USA před druhou světovou válkou. Pokud to nevíte, tak průmyslově vyráběná, dodnes v Česku oblíbená „ruská zmrzlina“, je Mikojanův turistický suvenýr z té doby – vot sovětskoje maroženoje.
Stejně jako Mao Cetung při spuštění ekonomicky zcela iracionálního „velkého skoku vpřed“ okázale ignoroval stalinistickou teorii industrializace, už vůbec její pomocí nemůžete vysvětlit ekonomickou strategii Číny v období po něm. A současný vývoj teprve ne.
Naopak inspirace východoasijským modelem ekonomického rozvoje, jak jej předváděly jiné země v regionu, počínaje Japonskem, je zcela zjevná. A třeba obdivem k zesnulému singapurskému premiérovi Li Kuangjaovi se všichni čínští vůdci již od Teng Siaopchinga nijak netajili a netají.
Teror, hladomory a miliony mrtvých jako doprovodné znaky stalinské industrializace nebyly vůbec nutné – stačil obyčejný merkantilismus, kdy cla, daně a měnový kurz sloužily k industrializaci, ale při výrazné exportní orientaci a v kombinaci s finanční represí (netržní úroveň depozitních a úvěrových sazeb s levnými půjčkami pro preferovaná odvětví) se postaraly o akumulaci kapitálu. Zásadní rozdíl oproti sovětské industrializaci spočívá v tom, že všechny východoasijské země vsadily na export, kdežto Rusové („socialismus v jedné zemi“) ho brali jako nutné zlo.
Sladké zapomnění
Zemanova „teze“ o omezení investic jako zdůvodnění poklesu čínského růstu sice velmi dobře osvětluje teoretickou průpravu, na níž český prezident v roce 2015 staví, ale bohužel naprosto nekoresponduje s čísly. Ve skutečnosti je čínská míra investic nejen pořád velmi vysoká, ale hlavně je dosud vyšší, než byla kdykoli v letech 1980 až 2008 včetně. Čínské tempo hospodářského růstu od roku 2010 však neustále klesá, nehledě na historicky vysokou míru investic.
K těmto dvěma křivkám, jež svědčí o klesající účinnosti investic a mimořádné kapitálové náročnosti čínského růstu (vymačkat při 45 procentech investic k HDP ekonomický růst necelých sedm procent, což jsou odhady Mezinárodního měnového fondu na letošní rok), si přidejte graf obrovského nárůstu celkové zadluženosti v Číně (soukromý i veřejný dluh), který je na poměry relativně chudé země vskutku mimořádný, a je vám jasné, že Čína má problém.
S nějakou absurditou v podobě „vytěsňování potřebných investic spotřebou rostoucí střední třídy“ to nemá vůbec nic společného. Lze jen doufat, že tahle moudra Miloš Zeman při své rozšafnosti nikomu v Číně nevykládal. Si Ťinpching by si taky určitě vzpomněl, že tohle při hodinách marxistické teorie už kdysi slyšel, ale řečeno s Oblomovem, asi je mu líto, že na to všechno dávno nezapomněl. Zato Frankela si přečtěte, jeho pointy za to stojí.
Myšlenka, že střední třída požaduje konzum, a proto snižuje míru čínského růstu, jelikož její vinou nemůže vláda doopravdy investovat, je i na Zemana bizarní.
Čtěte také:
I Čína bude pomáhat rozvojovým zemím, slíbila dvě miliardy dolarů
Boeing dodá do Číny 300 letadel, chystá i stavbu montážního závodu
