Najděte v Česku manažera či průmyslníka, který by neřekl, že to, co limituje rozvoj jimi vedené či vlastněné firmy nejvíce, je nedostatek kvalifikovaného personálu. Kapitálu je dost, zakázek v podstatě také – ale „lidi nejsou“. „Underskilled, overqualified“, tedy nesoulad mezi nabídkou personálu, jehož odborná příprava, praktické zkušenosti a dovednosti neodpovídají poptávce zaměstnavatelů, je dnes v podstatě celosvětový problém.
Pozor, zdaleka to neplatí jen pro země s nízkou nezaměstnaností, ba dokonce to neplatí jen pro vyspělé země Západu, s nimiž si obvykle spojujeme problém lidí, kteří absolvovali „měkké“ obory, jež mladí lidé rádi studují, aby pak marně hledali uplatnění v oboru.
Profesor Lee JongWha z Jižní Koreje, která je proslulá drakonickými nároky na studenty, uvádí, že 45 procent absolventů vysokých škol má potíže najít profesní uplatnění. Zároveň však 48 procent zaměstnavatelů v Asii těžko zaplňuje volná pracovní místa odpovídajícími uchazeči.
Velký technický skok?
Čína je velká a produkuje ročně asi tak sedm milionů absolventů univerzit, kteří pak nemají ve svém oboru do čeho píchnout. Když si to přepočtete, nedopadá české vysoké školství zdaleka tak špatně…
Číňané to chtějí řešit radikálně: stovky vysokých škol univerzitního typu předělají na polytechniky, které propojí technické vzdělání s praxí. Do roku 2020 by chtěli zvednout „produkci“ absolventů středního a vyššího technického školství (zhruba naše průmyslovky a prakticky zaměřené bakalářské studium v technických oborech) o nějakých devět milionů na 38,3 milionu ročně, z toho o většinu přírůstku se postarají právě polytechniky.
Jedna věc je záměr, druhá výsledek. Prohnat mnohem vyšší podíl ročníku školami technického typu ještě vůbec neznamená, že jejich absolventi budou použitelní. Lidé, kteří něco studují proti své vlastní vůli, zpravidla studují špatně a doby, kdy přístup na vysoké školy byl čímsi nedostižně vzácným, takže bylo možné si vybírat mezi deseti procenty nejlepších středoškoláků, skončily i v Číně někde na přelomu tisíciletí.
Na jednu pozici inženýra se přihlásí šest sedm uchazečů. Když si jednoho vybereme, zjistíme, že má půl tuctu jiných nabídek.
Dnes skoro čtyřicet procent čínských maturantů pokračuje ve studiu na terciárním stupni, přičemž zájem o technické obory, které nabízejí perspektivu dobře honorované práce v průmyslu nebo dopravě či stavebnictví, není bůhvíjaký.
Další ohromný „pool“ pracovních sil, který by mohl globální ekonomice dát stejný impulz (nebo destabilizující ránu, podle toho, jak se na to díváte) jako Čína, je k dispozici samozřejmě v Indii. Ale opět narazíte na stejný problém se vzděláváním nové generace: tamní velmi výběrové Institutes of Technology, jež snesou vysoké mezinárodní srovnání, jsou jen ostrůvky v oceánu.
Když z ročního třináctimilionového přílivu lidí přicházejících na pracovní trh stihnete (nějak) technicky proškolit sotva jednu čtvrtinu, revoluci v produktivitě omezujete na enklávy, jež se nemohou opřít o velmi široký solidní základ, který by zemi opravdu posunul dopředu.
Jelikož indická státní správa nepřijímá tolik lidí jako dříve, je pro tamní absolventy vysokých škol stále obtížnější dostat vysněné místo ve zdejší státní službě, když na každé se hlásí tisíce uchazečů. Nehledě na tuhle tlačenici však trápí „skills gap“ indické firmy stejně jako kohokoli jiného.
Žádaný papír
Univerzitní diplom je spojen s vyšší společenskou prestiží nejen na Západě, je to celosvětový problém, nehledě na budoucí schopnost uplatnění. Jakkoli by zaměstnavatelé preferovali podstatně větší nabídku absolventů v technických oborech, všude se opakuje podobný příběh jako ten, s nímž se svěřil Wall Street Journalu jeden manažer tokijské firmy, která vyvíjí počítačové hry: „Na jednu pozici inženýra se přihlásí šest sedm uchazečů. Když si jednoho vybereme, zjistíme, že má půl tuctu jiných nabídek.“
Velkou část nového technického talentu dnes Japonci najímají z ciziny – od Tchaj wanu přes Spojené státy až po Indii a Čínu. Prý kvůli tomu, že mají lepší nejen angličtinu (což je u softwaru důležité), ale i technické znalosti. Bavíme se o Japonsku, zemi, která ještě jednu generaci zpátky platila za etalon špičkového inženýrství.
Česko samozřejmě velké globální firmy vnímají svým prizmatem supervelkých čísel, ale v jejich rozhodování o umístění investic začíná významnou roli hrát nejen velikost trhu, dostupnost vzdělané pracovní síly, daňová zátěž, ale i kvalita života v poměru k životním nákladům. Nabídka kultury, mezinárodních škol, ohromné zlepšení v gastronomii i možnostech trávení volného času a dopravní spojení do evropských metropolí „na otočku“ dělají z Prahy pro expaty s rodinami mnohem atraktivnější místo než cokoli, co se dá najít v asijských megalopolích.
Viceprezident jedné z největších amerických korporací, který žije v Hongkongu, si mi před pár dny stěžoval, že najít někoho, kdo by byl ochoten se přestěhovat a pár let žít v Pekingu nebo Dillí, je navzdory příplatkům za (ne) životní prostředí o dost těžší než najít tu jehlu v kupce sena. Že by neměli zájemce o post v Česku, o tom se slůvkem nezmínil.
Čtěte také:
Volných míst přibývá, nedostatek kandidátů firmy řeší náborem cizinců
Aero shání stovky lidí, podniku chybějí konstruktéři nebo letečtí mechanici
Lee Jong-Wha: Asie má problém jako Česko, školy nedodávají dost techniků
