Miroslav Zámečník: Není migrace jako migrace

18. 9. 2016

V přístavu Ballard, dnešním předměstí Seattlu v americkém státě Washington, stojí pomník mořeplavce Leifa Erikssona, odklopený runovými kameny s dávno zapomenutými jmény skandinávských přistěhovalců. Jedním z nich byl i dvacetiletý mladík Carl Emanuel Anell z Askeru ve švédské provincii Narke, který se do Ballardu přistěhoval v roce 1909.

Zkoušel se živit dřevorubectvím, něco našetřil, ale spokojený asi nebyl, protože se zanedlouho nechal zlákat „kubánskou horečkou“, kterou mezi švédskými přistěhovalci rozšířila Swedish Land and Colonization Company, založená lékařem švédského původu v Minneapolisu ve státě Minnesota. Nabízela kolonistům levnou půdu v „tropickém ráji, kde všechno roste samo“, v Palmarito v provincii Oriente. Nerostlo, a tak se Anell vrátil zpátky do Seattlu, kde se různě protloukal, až ho v roce 1940 nalezli mrtvého v ubytovně pro chudáky, obklopeného sedmi prázdnými lahvemi od whisky a vína.

Švédů se do Spojených států od poloviny 19. století za nějakých sedmdesát let vystěhovalo asi milion dvě stě tisíc. Pro srovnání - za stejnou dobu se jich tam z Čech a Moravy vydalo asi 350 tisíc lidí. Důvody byly v podstatě stejné - hlad po půdě, která byla na nově kolonizovaných územích na americkém Středozápadě levně k mání, a vyšší reálné mzdy než v českých zemích, ale i ve Švédsku té doby. Propletené kořeny

V dnešním Česku je imigrace slovo s převážně negativními konotacemi. Ricardo Hausman se ve svém příspěvku na problematiku dívá zcela jinou optikou a vcelku nepřekvapivě vidí v přistěhovalectví přínosy.

Přečtěte si komentář, na který Miroslav Zámečník reaguje:

Komentář: trumpovi nečekaní stoupenci

Bodejť by ne, když s výjimkou Peru a Bolívie představují potomci přistěhovalců nebo (v případě Latinské Ameriky) míšenců přistěhovalců s původním obyvatelstvem většinu populace. Po nějakých deseti generacích mají někteří lidé neuvěřitelně propletené kořeny s předky třeba ve čtyřech světadílech.

Současná generace je přitom na svoji komplikovanou genealogii pyšná a rozhodně se za to nestydí. Právě naopak, rádi o tom mluví. Takže můžete potkat člověka, který má ve svých žilách kapku domorodé krve jako výsledek „marriage a la fagon du pays“, tedy manželství na místní způsob, kdy poměr mužů vůči ženám mezi přistěhovalci byl velmi nevyrovnaný. Kolonie založené na plantážích tropických kultur byly často závislé na otrocké práci a dovozu černochů ze západního pobřeží Afriky. Již ve třetí generaci tak máte zastoupeny tři kontinenty, následně byla populace obohacena silnými migračními proudy z východní Asie (Číňané, Japonci, Korejci), z evropských zemí mimo koloniální metropole a z Blízkého východu.

Jakmile díky železnici a velkokapacitním námořním lodím výrazně klesly náklady na dopravu a dokud se držel velký diferenciál v reálných mzdách, migrační proudy přes oceán velmi zesílily, a to třeba i za sezonní prací využívající opačného času sklizně na jižní polokouli mezi tehdy velmi chudou jižní Itálií a Sicílii (kde v zimě nebylo do čeho píchnout) a tehdy velmi bohatou Argentinou.

Československo roztažené od západu k východu s velkými ekonomickými rozdíly mezi nejvyspělejšími a ekonomicky nejslabšími oblastmi mělo jednak velkou vnitrostátní migraci, jednak pracovní sílu do bohatších zemí ve velkém dodávalo. Migrace československých občanů za prací ve Francii podstatně stoupla poté, co byla uzavřená bilaterální smlouva z 20. března 1920 - před vypuknutím velké krize se počet Čechoslováků žijících ve Francii odhadoval na osmdesát tisíc, hlavně ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Ve Francii se dalo více než doma vydělat v dolech, hutích, ale i na stavbách, v zemědělství, jako služebné v domácnostech, v podstatě kdekoli, protože Francie byla zkrátka bohatší.

Blbí herynci

Vitalita ekonomických migrantů, již zmiňuje Hausmann, když poukazuje na příkladu řady zemí na disproporčně vysokou ochotu přistěhovalců pustit se do vlastního podnikání, je pro ekonomický růst samozřejmě přínosem. To ještě neznamená, že se přistěhovalci nesetkávají s nepřátelstvím, ba rasistickými předsudky.

Početné vlny přistěhovalců se neobešly bez vzedmutí xenofobie. I na vysoké, blonďaté, modrooké, protestantskou pracovní etikou poháněné a téměř stoprocentně gramotné švédské imigranty na americkém Středozápadě pohlíželi svého času anglicky hovořící „starousedlíci“ s pocitem nadřazenosti. Ještě na začátku dvacátého století tvrdili, že „smrdí jako herynci“, že mají směšný přízvuk a že jsou blbí. To trvalo do té doby, než se xenofobní nálady mohly začít vybíjet na někom ještě odlišnějším, třeba na katolících ze střední ajižní Evropy nebo na Židech z Haliče.

Převážná část migrace měla a má ekonomický motiv, ale předchozí migrační vlny věděly, že ve většině případů, zejména pokud nejsou jazykově a kvalifikačně velmi dobře vybaveny, nejedou za ničím jiným než za těžkou fyzickou prací a začnou na úplném spodku sociálního žebříčku.

Ustojí Evropa migraci? Čtěte o tom:

Do Evropy přišlo příliš mnoho mužů. Hrozí jim izolace?

Tam, kde byla poptávka po pracovní síle velká a přistěhovalce ekonomika rychle vstřebala, bylo tenzí pochopitelně méně než v dobách, kdy místní mají pocit, že hrají s přistěhovalci „hru s nulovým součtem“ a levnější konkurence je na trhu práce existenčně ohrožuje, nebo alespoň mají takový pocit.

Stopka po zázraku

Poválečná třicetiletá západoevropská konjunktura znamenala podstatnou změnu migračních proudů v důsledku geopolitiky: východoevropští a jihoevropští migranti, kteří tradičně zastávali těžkou a neatraktivní práci v zemědělství i průmyslu, byli nahrazeni přistěhovalci ze vzdálenějších zemí, často kulturně i nábožensky velmi odlišných, mnohdy z bývalých kolonií. Západní Německo krátce poté, co vstřebalo miliony etnických Němců vysídlených po druhé světové válce, začalo od poloviny 50. let pro svůj Wirtschaftswunder potřebovat zahraniční pracovníky.

V roce 1961, když klesla nezaměstnanost na jedno procento, došlo po předchozích bilaterálních smlouvách s Itálií, Španělskem a Řeckem i na Turecko, Maroko, Portugalsko, Tunisko a Jugoslávii. Obdobnou potřebu pracovní síly zaznamenala od 60. let Francie, Británie, země Beneluxu i Skandinávie. Kdo měl bývalé kolonie, často čerpal imigranty z nich (Francouzi ze severní Afriky, Britové z Indie a Pákistánu), ale v podstatě jedinou východoevropskou zemí byla Jugoslávie.

Západní Německo ovšem za pár let poté zažilo svoji první recesi, kdy začala být politika dovozu pracovní síly zpochybňována, a v roce 1973 přišel spolu s ropnou krizí Anwerbestopp, který znamenal kompletní zákaz náboru zahraniční pracovní síly mimo země EHS.

Chyba vnucování

Migrační omezení nemusejí nutně souviset s celkovou ekonomickou situací, stačí dílčí napětí v některých profesích nebo regionech, kde se přistěhovalci koncentrují.

Nestačí školy, zdravotnictví nezvládá náhlý příliv, rostou nájmy, protože chybějí byty. Nemusí jít ani o etnicky viditelně odlišné lidi, viz vztah k Východoevropanům na čele s Poláky při rozhodování o brexitu nebo dobové stereotypy vůči Švédům v Minneapolisu.

Vnucovat Česku přistěhovalce ze zemí, odkud je a priori nechce vstřebávat, je chyba, která nemá nic společného se schopností ekonomické absorpce imigrantů a jejich začleněním do majoritní společnosti. Etničtí Vietnamci v Česku jsou v přepočtu na obyvatele jednou z nejsilnějších komunit na světě, a v druhé generaci se do české společnosti prokazatelně velmi dobře integrují.

Češi kdysi byli sami docela velkými migranty, ale v cizině očekávali trochu zemědělské půdy a příležitost kusilovné, byť lépe placené práci; to byly primární motivy vystěhovalectví. Představa, že za „ekonomického migranta“ označujete člověka, který automaticky očekává sociální dávky na děti, hotovostní existenční minimum jako svého druhu kapesné, podporu v podobě sociálního bydlení, bezplatnou stravu a kvalitní zdravotní péče, a tohle všechno si dosti agresivně vynucuje, je nejen ahistorická, ale také politicky zcela kontraproduktivní, neřkuli blbá. Můžete zároveň souhlasit s Ricardo Hausmannem a tomuhle říkat ne, a vůbec žádný rozpor v tom není a nebude.