Mezinárodní finanční instituce mají s Ukrajinou již více než dvě desetiletí zkušeností. Vynaložily na podporu země desítky miliard dolarů. Celková historická angažovanost pouze Mezinárodního měnového fondu a Světové banky představuje skoro 19 miliard. Výsledky těchto masivních investic jsou ovšem mírně řečeno nepřesvědčivé.
Ilustrujme si to na jednom konkrétním příkladu. Na sklonku loňského roku ukrajinský prezident Viktor Janukovyč odmítl uzavřít jednání s Mezinárodním měnovým fondem. Kromě jiného toto rozhodnutí zdůvodnil i tím, že si nenechá od nadnárodní instituce vnucovat zvýšení cen plynu pro domácnosti o 40 procent. Neobměkčil ho ani fakt, že MMF přímo navrhoval, aby zvýšené tarify byly dvěma pětinám nejchudších ukrajinských domácností kompenzovány adresnými finančními dávkami. Tenhle návrh nakonec v hluku jednání nějak zanikl.
Janukovyč se svým rozhodnutím prezentoval jako obránce národních zájmů a levné energie pro domácnosti. Prvoplánově to asi skutečně je politicky atraktivní, což nic nemění na tom, že jde o ekonomickou zhovadilost čítankového formátu. Země dováží zemní plyn z Ruska a následně jej dodává ukrajinským domácnostem řekněme za pětinu ekonomických nákladů. Tedy zhruba pětkrát levněji než v sousedním a ještě mnohem chudším Moldavsku. Jako sociální politika je to pozoruhodně neefektivní, protože ze subvencí energií vždy a všude disproporčně více profitují bohaté vrstvy.
Finanční sebevražda
Zkoušet pěstovat stejnou politiku na dovozně závislé Ukrajině ve vztahu k nesrovnatelně mocnějšímu sousedovi je finanční sebevražda. Subvence energií představovaly v roce 2012 ekvivalent 7,5 procenta HDP, tedy více než ukrajinské výdaje na zdravotnictví.
Ale to není jediný problém. Tato cenová politika také udržuje trvalou závislost na Rusku, které tím dostává do rukou možnost povolováním či utahováním kohoutů zásadně ovlivňovat celou ukrajinskou politiku. Je to samozřejmě jenom jeden z mnoha prvků ukrajinského rébusu, ale je důležitý pro pochopení, proč Západ nemůže – a ani nechce – hrát stejnými kartami jako Rusko.
Další provincie
Udržovat Ukrajinu pod svým vlivem levnými dodávkami plynu znamená pro Rusko fakticky rozšířit svou domácí politiku na další provincii, navíc velkou a lidnatou.
Mamutí deficit ukrajinského běžného účtu platební bilance loni přesáhl 8,5 procenta HDP. Jeho příčina leží v subvencích energií i dalších absurdně chybných politikách, které svědčí jen kapsám ukrajinských elit. Pokud se Západ rozhodne tento deficit profinancovat, znamená to pro něj jediné – rychlé zvyšování své finanční expozice vůči zemi, která fakticky funguje jako potrubní pošta. Pošta, kterou se s vysokými přenosovými ztrátami posílají peníze kam? Do Ruska.
Čtěte také:
