Protože jsem nadšeným cestovatelem do zemí bývalého Sovětského svazu pro vstřícnou mentalitu obyvatelstva k občanům někdejšího Československa a nezvyklé, avšak nám starším blízké reálie, ihned jsem souhlasil.
Po příletu do Tbilisi jsem se ubytoval na české ambasádě. Moderní, reprezentativní, hezké, ale mírně nepraktické budově od pana architekta Bočana. Volný čas jsem využil k průzkumu okolí a zjistil jsem, že v místních obchodech je velmi pestrá nabídka piv z celého světa. Gruzínci, stejně jako Rusové, Ukrajinci nebo Kazaši nemají předsudky k pivům různých značek.
Přesto jsem měl radost, když jsem v regálech obchodů viděl piva s českým rodokmenem.
Dalších několik dnů jsem strávil tím, že jsem s dalšími členy delegace propagoval české pivo a gastronomii v restauracích v Tbilisi a Batumi. Procvičil jsem se v ruštině, protože gruzínsky neumím, a bojoval jsem za české pivo. Vysvětloval jsem výčepním, že Prazdroj se čepuje na hladinku a Budvar na čepici.
Nejvíce mě potěšilo, když mi dva pánové po ochutnávce českého piva a mém plamenném projevu přišli ukázat na mobilních telefonech čerstvě koupené letenky do Česka.
Opět jsem si potvrdil, že pivo sbližuje lidi a že české pivo ve světě opravdu něco znamená. •
O autorovi| Aleš Dvořák, obchodní sládek národního pivovaru Budějovický Budvar
