Ačkoli se české zdravotnictví v rámci Evropy řadí k těm lepším, když přijde na plánování operací, může si pacient v některých nemocnicích počkat i déle než rok. Tato doba se navíc ještě víc prodloužila během pandemie, kdy se řada zdravotnických pracovišť potýkala s nedostatkem personálu a mnoho výkonů odsouvala.
Ukázkovým příkladem může být třeba náhrada kolenního kloubu, kterou v Česku ročně podstoupí bezmála dvacet tisíc pacientů. Ti si ještě před covidem na zákrok počkali v průměru 47 týdnů, koronavirus však čekací dobu protáhl na 72. V některých nemocnicích je však realita ještě horší. Třeba na Pardubicku si dle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS) pacienti na zmíněný zákrok v roce 2021 počkali i 125 týdnů.
„Problém není ve vážné péči. Když budete mít infarkt, potřebnou péči vždycky dostanete. Její dostupnost je u nás dokonce výrazně rychlejší než třeba v Anglii nebo Francii. Ale jakmile jde o zákrok, který není akutní, třeba chronická bolest zad nebo bolavá kyčel, je čekací doba i několik měsíců,“ komentuje pro Euro.cz zakladatel soukromé polikliniky Health Plus Oldřich Šubrt. Právě kvůli dlouhé čekací době dle něj lidé stále častěji spoléhají na soukromou zdravotní péči.
Kvůli dlouhým lhůtám se na soukromou kliniku obrátila například i devětadvacetiletá Klára Zvoníčková, která pro své zdravotní problémy hledala pomoc fyzioterapeuta. „Čekací doby u pojišťovnou hrazených fyzioterapeutů jsou i tři měsíce, proto si raději připlatím s tím, že na řadu půjdu do 14 dnů,“ říká. Hodina cvičení v soukromé klinice ji vyjde na 1600 korun, v případě expresního termínu, který pracoviště nabízí do týdne, si připlatí další pětistovku. Zhruba tři tisíce měsíčně pak vynaloží na vitaminové infuze, jež využívá kvůli prevenci spolu se svým manželem. „Když si člověk připlatí, dostane se mu osobního přístupu, a navíc se mu nestane to, že by na zákrok čekal několik měsíců v bolestech,“ doplňuje Zvoníčková.
Připlácí si bohatí i sociálně slabší
Ačkoli většinu klientů soukromých klinik stále představují vyšší a střední vyšší vrstvy, jejich služeb využívají i skupiny obyvatel, kteří jsou nedostatkem financí ohroženi více než ostatní – typicky jde třeba matky samoživitelky. Ty se na ně obracejí nejčastěji z toho důvodu, že na vyšetření spěchají, neboť jejich malé dítě trpí například těžkou angínou s vysokými horečkami. V takovém případě totiž existuje pravděpodobnost, že se u něj rozvinou i febrilní křeče, které zhruba ve dvou procentech případů mohou vést až k epilepsii.
„Je to sice velmi malé riziko, ale přesto je tyto děti potřeba zkontrolovat. Jenže neurologů je tak málo, že se k nim ve veřejném zdravotnictví často dostanete až za tři měsíce, a tak si za dřívější vyšetření matky raději zaplatí,“ vysvětluje Šubrt s tím, že v poliklinice Health Plus ošetřují i seniory s průměrným důchodem. „Je to o preferencích. Někteří starší lidé si řeknou: hele, je mi 70, tak za to zdraví ty peníze dám. A místo, aby letěli k moři, stráví léto na chalupě. Na druhou stranu, jsou pak samozřejmě i bohatí jedinci, kterým ta investice přijde zbytečná,“ přibližuje zakladatel.
Covid nadstandardní péči zbrzdil
Podle dat Českého statistického úřadu (ČSÚ) zveřejněných koncem minulého roku činily celkové výdaje na zdravotní péči v roce 2020 přes 526 miliard korun. A zatímco v letech 2017–2019 se zvyšovaly v průměru o osm procent, během covidu byl nárůst téměř pětinový. To bylo způsobeno především vyššími výdaji z veřejných zdrojů, platby domácností v roce 2020 naopak poprvé za sledované období klesly.
Celkově domácnosti tímto směrem uvolnily 60,6 miliardy korun, tedy o půl druhé miliardy méně než v roce 2019. Oproti roku 2017 je to naopak téměř šestimiliardový nárůst. Je však potřeba zdůraznit, že údaje mohou být vzhledem k pandemii, během níž došlo k omezení některých zdravotních služeb, lehce zavádějící. Platí každopádně, že v přepočtu na osobu Češi v roce 2020 za zdravotní péči utratili v průměru 5666 korun, přičemž obecně jde z kapes pacientů nejvíce peněz na léky, zdravotnické prostředky a ambulantní léčebnou péči.
Pokud jde o zákroky jako takové, nejvyšší částky Češi z vlastního zaplatí za plastické operace, zubaře či odstranění křečových žil. Část investic směřuje také do hloubkové prevence, tedy do vyšetření nad rámec prevence hrazené pojišťovnou. „Těch prevencí daných zákonem je několik a jsou dobře dostupné, ale na druhou stranu poměrně úzké. Zdravotní pojišťovny nemohou platit všechno, takže pokud někdo skutečně vyžaduje hloubkovou prevenci, musí si ji zaplatit,“ míní Šubrt. Na tom, jestli vyšetření proběhne v soukromém, či státním zařízení, pak tolik nezáleží.
„Pokud si chce 50letý člověk například zjistit, zda nemá začínající nádor, bez toho, aniž by měl důvodné podezření, objedná se na onkologickou prevenci. Třeba do státního Masarykova onkologického ústavu v Brně. Tam mu za 20 tisíc udělají vyšetření vrozených dispozic k některé z rakovin. Stejně tak ale může jít na vyšetření do soukromého centra v Praze,“ přibližuje Šubrt a dodává, že ani v jednom případě pojišťovna zákrok neuhradí, protože se jedná o nadstandardní péči.
Za péči doplácíme méně než v zahraničí
Dobrou zprávou naopak je to, že podobně jako ve státních zařízeních mohou pacienti za služby nehrazené pojišťovnou platit, nemusí návštěva soukromé kliniky automaticky znamenat investici z vlastních zdrojů. I v tomto případě jsou některé zákroky financované pojišťovnou. Tedy za předpokladu, že s ní kliniky mají uzavřenou smlouvu.
„Když máte například vývojovou vadu rtu, jeho plastiku bude platit pojišťovna, protože je to zdravotní zákrok,“ zdůrazňuje Šubrt. Trochu jinou kapitolou podle něj ovšem je prémiová ambulantní péče, kterou pacienti platí typicky formou ročního členství. To konkrétně v Health Plus stojí v rozmezí 800 až 1500 eur, v přepočtu tedy necelých 19 až 35,5 tisíce korun. V ceně je přitom kompletní zdravotní péče, včetně 24hodinnové pohotovosti, výjezdové služby či preventivního programu.
Ačkoli se v době energetické krize a inflace mohou výdaje za zdravotnictví zdát jako luxus, který si někteří nejsou s to dovolit, ve skutečnosti může být ještě hůř. Oproti cizincům jsou totiž Češi v otázce výdajů za zdravotní péči stále těžce pozadu.
Dle údajů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) odpovídá spoluúčast tuzemských pacientů na financování 18 procentům, což je o 13 procentních bodů méně, než je průměr. Zbylých 82 procent peněz plyne českému zdravotnictví z veřejných zdrojů. Ve srovnání s ostatními vyspělými státy je to šestý největší podíl. Úplně nejvíce si pacienti za péči připlatí ve Švýcarsku, kde z vlastních kapes vydají na 70 procent. Ve Spojených státech jde ze soukromých zdrojů přesně polovina.
Do budoucna si Češi za zdravotnictví dle Šubrta určitě připlatí. Nadstandardní péči bude kromě dlouhé čekací doby ,nahrávat‘ třeba nezdravý životní styl zdejší populace. „Stát ani zaměstnavatelé nebudou mít peníze na to, aby udržovali v dobré kondici lidi, kteří pili alkohol, přejídali se a nedbali o pohyb,“ uzavírá.
