Desítky menších až středních obchodníků s proudem končí
Podnikatel František Novák vlastní menší společnost, která obchoduje s elektřinou. Ještě před dvěma lety firma skvěle prosperovala, ročně vydělávala několik milionů korun a bez problémů hradila pronájem luxusních kanceláří v centru Prahy. Tučné roky jsou ale tytam. „Končím, současné podmínky pro obchod s elektřinou jsou pro malé až středně velké obchodníky likvidační. Pokud chcete uspět, musíte příliš riskovat. Raději to zabalím dřív, než přijdu o všechny peníze, které jsem v minulosti vydělal,“ tvrdí Novák. Obdobně jsou na tom i další podnikatelé z oboru.
Obchodnické eldorádo.
Na přelomu let 2000 až 2001, souběžně s postupnou liberalizací trhu, vzniklo v Česku několik desítek obchodníků s elektřinou. Pamětníci na tato a následující léta vzpomínají jako na zlaté časy. Trh s elektřinou se také začal postupně otevírat konkurenci v celé střední a částečně i východní Evropě. „Nastalo velké eldorádo, všude se skvěle obchodovalo s proudem, a to nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí. Náklady a rizika byly minimální, stačilo jen trošku šikovnosti a zisky byly obrovské,“ tvrdí jeden z podnikatelů oslovených týdeníkem EURO. V mezinárodním obchodě, především směrem na východ a na jih, nemuseli počátkem století obchodníci platit za přenosové přeshraniční kapacity. „Nebyly žádné aukce, jen takzvané alokace. Stačilo se o potřebnou přenosovou kapacitu přihlásit a pokud byla volná, tak jste ji získali. Prostě všechno bylo bez rizika a velice jednoduché,“ vzpomíná obchodník. Marže za jednu prodanou megawatthodinu elektřiny se u dlouhodobých kontraktů ještě v roce 2001 a počátkem roku 2002 pohybovaly v průměru mezi jedním až dvěma eury. Dnes nejsou ani čtvrtinové.
Příliš mnoho nákladů.
Idylka trvala až do roku 2002, pak přišly první komplikace. Někteří evropští systémoví operátoři, tedy firmy, které spravovaly páteřní síť pro přenos elektřiny na území daných států, zjistili, že na mezinárodním liberalizovaném obchodě lze vydělat nějaké to euro. Zrušili alokace a začali vyhlašovat aukce na přeshraniční kapacity. Každý, kdo chtěl elektřinu dovézt třeba z Německa do České republiky, musel za její přenos přes hranice zaplatit určitý poplatek. Současně však s postupem liberalizace energetických trhů ve střední a východní Evropě rostl i zájem obchodníků o mezinárodní transakce s elektřinou, a tudíž i o kapacity. „Ve stejné době jednotliví provozovatelé přenosových soustav prohlásili, že vysoké přeshraniční obchody mohou ohrozit stabilitu přenosové soustavy v jednotlivých zemích a vyvolat blackouty. Snížili tudíž technické kapacity. Což vzhledem k vysokému zájmu způsobilo další růst poplatků za přeshraniční přenos elektřiny, nejdříve na německých hranicích. Postupně se přidaly další státy,“ vypráví obchodník.
Jen s pobočkou.
Další komplikace nastala zhruba o tři roky později a opět souběžně s postupující vlnou liberalizace energetických trhů v regionu střední a východní Evropy. Národní regulátoři v okolních státech, třeba v Rakousku, Maďarsku a na Slovensku, podmínili obchody s elektřinou na svém území udělením licence. Každý, kdo chtěl kupříkladu v Rakousku prodat elektřinu, musel získat tamní certifikát. Stejná pravidla platila i pro nákup proudu. Další podmínkou bylo založení dceřiné firmy. Totéž začalo platit nejen na Slovensku a v Maďarsku, ale i v dalších zemích. Pro mnohé obchodníky likvidační podmínky. Roční provoz zahraniční dceřiné firmy o dvou zaměstnancích vyjde na tři až deset milionů korun. K tomu musí mateřská společnost ručit za její obchody s elektřinou garancemi v řádech desítek až stovek milionů korun. Náklady vzrostly, marže klesly. Snaha Evropské komise o úplnou liberalizaci trhů s energiemi v jednotlivých členských státech a větší konkurenci tedy v této oblasti vzala poněkud za své. Desítky až stovky středně velkých obchodních firem, které měly konkurovat zaběhnutým národním dominantním obchodníkům a výrobcům, jako jsou RWE, E.ON a ČEZ, kvůli vysokým provozním nákladům raději ukončily aktivity. V lepším případě je omezily na několik málo obchodních případů. „Ze štik, které měly těmto molochům konkurovat a tlačit ceny elektřiny dolů, jsou leklí kapři,“ konstatuje obchodník. Název společnosti odmítá zveřejnit, nechce si způsobit potíže u zbylých dvou klientů. Za jediné řešení považuje sjednocení pravidel v rámci celé unie. Třeba aby pro obchod ve všech členských státech Evropské unie stačila jedna licence, nebylo nutné zakládat několik dceřiných firem a planit desítky dalších rozdílných podmínek.
Drahá burza.
Drobní a střední obchodníci kritizují nejen mezinárodní pravidla pro obchodování s elektřinou, ale i poměry na Pražské energetické burze. Ta zahájila činnost letos o prázdninách. „Založit burzu jako takovou byl dobrý nápad. Jenže obchodování na ní je příliš nákladné, dokonce dražší než na energetické burze v německém Lipsku,“ tvrdí ředitel společnosti Coal Energy Petr Paukner. Firma je po ČEZ druhým největším tuzemským obchodníkem s elektřinou. Paukner svá tvrzení dokládá následujícími údaji: za nákup každé megawatthodiny proudu si pražská burza účtuje poplatek patnáct eurocentů. Dalších patnáct centů při jejím prodeji. „Po započtení ostatních fixních nákladů vyjde nákup a prodej megawatthodiny elektřiny u dlouhodobých, třeba ročních kontraktů na 50 centů. Což odpovídá průměrné marži za poslední dva roky.“ Paukner upozorňuje, že pokud chce obchodník na těchto transakcích vydělat více, musí velmi riskovat. To zvyšuje nejen finanční náročnost transakce, ale i hrozbu vysokých prodělků. „Mnoho menších a středních obchodníků zcela ukončuje svoji činnost nebo se orientuje na dva až tři menší obchody. Provoz firmy, počítaje v to placení činnosti zahraničních poboček a financování obchodů včetně bankovních záruk, nás ročně vyjde na 300 až 400 milionů korun, což jsou obrovské peníze i pro tak velkou firmu, jako je Coal Energy. A všechny tyto náklady musíte promítnout do konečných cen elektřiny,“ dodal Paukner. Obdobně reagovaly i další firmy z oboru oslovené týdeníkem EURO. Zveřejnit svá jména ale nechtějí, obávají se totiž, že by jim publicita v této souvislosti mohla způsobit problémy. Shodují se ale v jednom. Současná situace na trhu nahrává velkým firmám, které disponují vlastní výrobní základnou.
