Místo tanků Česká rafinérská?

Téměř vskrytu probíhá tvrdý boj o podíl v českých rafineriích. O koupi akcií České rafinérské, které chce prodat britsko-nizozemská firma Shell, projevil zájem Unipetrol i státní firma MERO.

Autor: Shell

Hlavním důvodem je snaha neohrozit energetickou bezpečnost Česka a nezvýšit závislost na Rusku, pokud by podíl získala ruská společnost Lukoil. MERO však se svou nabídkou neuspělo.

Už téměř dva roky se mluví o úmyslu britsko-nizozemské společnosti Royal Dutch Shell prodat šestnáctiprocentní podíl v České rafinérské. Státem vlastněná firma MERO na podzim podala oficiálně finanční nabídku, ale jednání se ocitla na mrtvém bodě. „Obě společnosti dospěly na základě jednání k závěru, že jejich představy o celkových podmínkách transakce nejsou v úplné shodě. Z tohoto důvodu jsou proto jednání o nákupu akciového podílu ve společnosti Česká rafinérská pozastavena,“ potvrdil mluvčí Ministerstva průmyslu a obchodu Tomáš Bartovský. Bližší informace nemůže společnost MERO z důvodu uzavřené dohody o důvěrnosti poskytovat.

Česká rafinérská je předním zpracovatelem ropy v České republice s roční kapacitou asi 8,7 milionu tun suroviny. Provozuje klíčové rafinerie v Litvínově a Kralupech nad Vltavou. Majoritním vlastníkem je Unipetrol, menšinové podíly drží Shell a italský koncern ENI.

Oficiálně však firma Shell prodej nikdy nepotvrdila. „Spekulace nekomentujeme,“ sdělil mluvčí firmy Petr Šindler. Současně však uvedl, že Shell operuje v řadě zemí Evropy, kde nemá rafinerie. Zaměřuje se především na prodej paliv a olejů. „Naše síť čerpacích stanic se stále rozvíjí, přidáváme nové,“ dodává. Podle jeho slov je pro firmu důležité, aby měla zajištěn přísun základního produktu, tedy surové nafty, který si sama doaditivuje. „A není podstatné, jestli surovinu získáme prostřednictvím rafinerie, v níž máme podíl, nebo s níž máme partnerský vztah, například dohodu o dodávkách,“ prohlašuje Šindler.

Odborníci upozorňují, že odchod Shellu z České rafinérské není zcela jistý, protože jej k prodeji akcií nic nenutí. Záležet bude především na tom, jestli nabídka bude dostatečně atraktivní. Cena za šestnáctiprocentní podíl v České rafinérské se odhaduje na dvě stě milionů dolarů, což jsou zhruba čtyři miliardy korun. Podle některých odborníků z petrolejářského průmyslu je však vzhledem k ekonomické krizi a propadu prodeje nafty tato cena nereálná.

Spekulace o prodeji podílu už před časem potvrdili dva vážní zájemci – Unipetrol se svým mateřským polským koncernem PKN Orlen a českým státem vlastněná společnost MERO. „Společnost nikdy oficiálně neřekla, že podíl chce prodat. Může to být třeba jen způsob, jak si ocenit aktiva,“ soudí odborník na petrochemii. Unipetrol, stejně jako další vlastník akcií České rafinérské – firma ENI –, má předkupní právo. „Uvidíme, až budeme znát podmínky. Pokud by pro nás byla nabídka zajímavá, můžeme být ochotni ji přijmout,“ říká zástupce Unipetrolu. Náměstek ředitele PKN Orlen Slawomir Jendrzejczyk už před časem uvedl, že Unipetrol je připraven navýšit svůj podíl v České rafinérské. ENI je podle odborníků ve finančních potížích, takže zřejmě své předkupní právo nevyužije.

Rafinérskou chce i český stát

Zájem o podíl v rafinérii projevil jako první český stát. MERO je monopolním dopravcem ropy do Česka a propojení vlastnictví v rafinerii by pro něj mohlo být výhodné. „Velkým argumentem jsou synergie z propojení obou strategických firem,“ potvrzuje náměstek ministra průmyslu a obchodu Tomáš Hüner.

Když MERO skončilo se studiem smluv a hospodaření rafinerie, odeslalo do centrály Shellu konkrétní finanční nabídku. Jenže částka kolem 125 milionů dolarů, kterou údajně MERO za akcie nabídlo, byla výrazně nižší než očekávaných 200 milionů dolarů. A tak není divu, že Shell nebyl s částkou spokojen. MERO žije z poplatků za přepravu ropy a skladování státních ropných rezerv. Koupi podílu v České rafinérské chtělo částečně financovat ze svého, zčásti pomocí úvěrů nebo dluhopisů. Je otázkou, zda po neúspěšných jednáních MERO nabídku zvýší, nebo vyklidí pole dalším zájemcům.

Strach z nadvlády Moskvy

Proč chce stát získat znovu podíl v českých rafineriích, kterého se prodejem Unipetrolu zbavil? Důvodem jsou hlavně obavy ze sílícího ruského vlivu na klíčové energetické firmy v České republice. Tuto politickou strategii Moskvy trefně vyjádřil bývalý šéf polských bezpečnostních služeb Zbigniew Siemiatkovski slovy „včera tanky, dnes ropa“. Závislost středoevropských zemí na Rusku se projevila zejména při loňské energetické krizi, kdy Rusko uzavřelo kohoutky se zemním plynem.

Státem ovládaný ruský energetický gigant Gazprom zajišťuje téměř dvě třetiny spotřeby zemního plynu středoevropských států a podobně vysoká závislost je i v dodávkách ropy. Padesát let starým ropovodem Družba proudí do Česka dvě třetiny ropy. Denně se tu do Evropy přepravuje více než 1,2 milionu barelů ropy. Začátkem roku 2007 byly dodávky přes ropovod Družba přerušeny kvůli sporu Ruska s Běloruskem o vývozní cla a tranzitní poplatky. Podobné spory hrozí i dnes, jak dokázala situace se zastavením dodávek plynu na začátku loňského roku. „Rusko-ukrajinský spor jasně ukázal, že dlouhodobou stabilitu dodávek očekávat nemůžeme. To, co bylo dohodnuto v Moskvě v lednu, je spíše příměří než trvalý mír, protože je tam příliš mnoho zájmů a příliš mnoho peněz, které se musí přerozdělit,“ říká velvyslanec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška.

Politici považují postupné pronikání ruského kapitálu do energetické oblasti za vážnou hrozbu pro bezpečnost nejen České republiky, ale celé střední Evropy. Takové nebezpečí se objevilo i v případě českých rafinerií, o které dlouhodobě usiluje ruská ropná společnost Lukoil, největší soukromá ruská ropná firma, která zajišťuje 18 procent ruské těžby ropy a má pětinový podíl na jejím zpracování. Těží také zemní plyn, vstoupila i do elektroenergetiky. Majetkově ji ovládá Vagit Alekperov, menšinovými akcionáři jsou Leonid Ceduj a texaský ConocoPhilips. Lukoil má kromě Ruska rafinerie také v Bulharsku, Rumunsku, na Ukrajině a Sicílii, vloni koupil od francouzského Goralu 45procentní podíl v nizozemských rafineriích TRN.

Lukoil se v Česku prosadil vedle sítě čerpacích stanic také v dodávkách paliva pro Letiště Praha, kde získal 20procentní podíl bez výběrové soutěže. Za smlouvou údajně stojí lobbista a bývalý šéf poradců expremiéra Miloše Zemana Miroslav Šlouf.

Když se před rokem na veřejnosti objevily informace, že Shell hodlá svůj podíl v České rafinérské prodat, šéf Lukoilu Vagit Alekperov oznámil svůj zájem. „Rádi bychom získali podíl v některé z vašich rafinerií. Chceme se podílet na ziscích ze zpracování ropy, v České rafinérské bychom se spokojili i s menšinovým podílem, stačilo by nám nějakých 16 procent,“ přiznal. Koncem loňského roku však prohlásil, že Lukoil už další rafinerské kapacity ve střední Evropě nepotřebuje, protože investoval do vlastních rafinerií a do akvizic v Nizozemsku a Itálii. Ale možnou koupi zcela neodmítl. „Budou-li nabídky na prodej, určitě je zvážíme,“ řekl.

A to české politiky, kteří se obávají zvyšující se energetické závislosti na Rusku, vyděsilo. Navíc i Bezpečnostní informační služba před časem varovala, že se ruské tajné služby pokoušejí proniknout do ekonomických struktur České republiky. Moskvě jde prý hlavně o energetiku a ropný průmysl. Její agenti se pokoušejí navázat kontakty zejména se členy parlamentu, jejich asistenty a pracovníky oddělení zahraničních styků politických stran. S tím také souviselo vyhoštění dvou ruských diplomatů z Česka. Dokonce se objevily informace, že polský koncern PKN Orlen, který měl ekonomické problémy, jedná o prodeji petrochemického holdingu Unipetrol právě s ruskými zájemci.

MERO mělo být pojistkou

PKN Orlen však později informace popřel. Čeští politici dali najevo, že si přejí, aby s nimi polští představitelé blíže komunikovali ohledně petrochemické společnosti Unipetrol. Po jednání s polským vicepremiérem a ministrem hospodářství Waldemarem Pawlakem vloni v prosinci to potvrdil český ministr průmyslu a obchodu Vladimír Tošovský. „Pro nás je to strategická polská investice v Česku, a pokud by se na té strategii něco měnilo, rádi bychom se to dozvídali přímo od polských partnerů a ne od médií a z různých komunikačních kanálů,“ řekl Tošovský. Pawlak Tošovského ujistil, že PKN Orlen v tuto chvíli jednoznačně Unipetrol prodávat nechce a že je to pro polskou rafinerii dobrá investice, které se nehodlá zbavovat.

Společnost Unipetrol byla založena před patnácti lety Fondem národního majetku jako jeden z privatizačních kroků českého petrochemického průmyslu. Byly do něj postupně začleněny společnosti Benzina, Paramo, Česká rafinérská a další. Majoritní podíl v Unipetrolu získal PKN Orlen před pěti lety za 13,5 miliardy korun. Na této privatizaci bylo od začátku zvláštní, že firma kontrolovaná českým státem plynule přešla do područí polské vlády. Objevila se i podezření z korupce, privatizaci zkoumala i vyšetřovací komise sněmovny.

Po nedávné prohrané arbitráži s českým podnikem Agrofert podnikatele Andreje Babiše hrozí PKN Orlen, že bude muset zaplatit 17 miliard korun za to, že odstoupil od smlouvy, podle níž měl po získání Unipetrolu odprodat část jeho aktiv Babišovi.

Strach z šíření ruského vlivu však stále trvá. Náměstek ministra průmyslu a obchodu Tomáš Hüner se nechal slyšet, že existují obavy, aby se podíl českých rafinerií nedostal do ruských rukou. Vstup společnosti MERO do České rafinérské měl být jednou z pojistek, aby k takovému scénáři nedošlo. Vliv ruského kapitálu v České republice už je dnes obrovský nejen v oblasti dodávek ropy a plynu. Jak trefně vyjádřil britský komentátor Edward Lukas ve své knize Nová studená válka, dnes se o sféry vlivu nebojuje zbraněmi, ale penězi.

Spojení s Rusy – spíš výhoda?

Ne všichni politici ale mají z Lukoilu takové obavy. Někteří jsou přesvědčeni, že umožní-li Česko ruským firmám získat akcie petrochemických firem, zajistí si tím stabilitu dodávek ropy a ropných produktů. Například šéf sněmovny za ČSSD Miloslav Vlček považuje prodej podílu Lukoilu „z určitého hlediska za výhodný“. Když surovinu přímo těží, mohou podle něj garantovat, že bude dodávána, navíc bez prostředníků může být i levnější. Možná rizika bagatelizuje, považuje je za pouhé spekulace. Dokonce se zúčastnil jednání vedení Lukoilu, které se loni sešlo v Praze.

Známé jsou také blízké vztahy Lukoilu s lobbistou Miroslavem Šloufem. Dokonce i prezident Václav Klaus se sešel před časem s šéfem Lukoilu Alekperovem. Utajené jednání, z něhož nebylo vydáno žádné prohlášení, prý trvalo do pozdních nočních hodin. Neměla o něm informace ani vláda, někteří ministři se o setkání údajně dozvěděli až z pravidelné zprávy BIS. Klaus si nechal financovat od Lukoilu ruské vydání své knihy Modrá, nikoli zelená planeta.

Bývalý ministr vnitra za ČSSD František Bublan je přesvědčen, že už nejde o energetickou závislost Česka na Rusku, ale o závislost jednotlivých firem. „Velcí hráči si rozeberou vliv v Evropě i ve světě. Politici už do toho zasahovat nemohou,“ míní. Jako příklad uvádí, že Česko podporovalo plynovod Nabucco, aby se vytvořila jižní cesta pro dodávky plynu, ale podíl v Ázerbájdžánu koupil stejně ruský Gazprom.

Budoucnost ukáže, jestli se české energetice podaří zmírnit rostoucí energetickou závislost na Rusku, nebo jestli zvítězí ropa a peníze tam, kde nevyhrály tanky.