Místo vzletu držkopád

Stát selhal při privatizaci bývalých letišť v Milovicích a Ralsku

K nástupišti nádraží v bývalém vojenském prostoru Milovice-Mladá kdysi důstojně dorážely zvláštní mezinárodní expresy zaplněné důstojníky Sovětské armády a jejich paničkami. K vlakům vypravovaným opačným směrem do Moskvy vlekli pucfleci nesčetné bedny s křišťálovými lustry, oblečením všeho druhu, sklem, botami, ba i nábytkem. Slavně se tu žilo. Devatenáctého června 1991 ale za zvuků vojenského orchestru opustil Milovice poslední vlak s příslušníky takzvané Střední skupiny sovětských vojsk dočasně umístěných na území Československa. Pro Milovice stejně jako pro Ralsko, další vojenský výcvikový prostor dočasně zabydlený sovětskými vojáky, nastal čas nadějí.

Velké oči.

Zpočátku byly veškeré plány vedeny směrem k zavedení civilního provozu na letištích, která byla - a jejich zbytky dodnes jsou - centrem obou bývalých vojenských újezdů. Nemělo jít o letiště lecjaká, nýbrž o cargo, možná i dopravní aerodromy evropského významu. Měla dát práci tisícům lidí a zajistit prosperitu širokého okolí. Obě vojenská letiště, vzdálená od sebe padesát kilometrů, si konkurovala navzájem a situace vytvářela tlak i na Českou správu letišť. Možná to byl jeden z faktorů pozdějšího urychleného rozšíření kapacity ruzyňského letiště.
Nejhlučněji prezentovala své plány akciová společnost Svobodná zóna Severní Čechy, v jejímž statutárním orgánu zasedal spolu s dalšími příslušníky předlistopadových silových složek i bývalý ministr obrany Miroslav Vacek. Předložila gigantický projekt na civilní využití obou vojenských prostorů o souhrnné ploše 300 kilometrů čtverečních. Hovořilo se o velkém leteckém terminálu napojeném na železniční a silniční síť do Německa a Polska a na lodní dopravu po Labi, se svobodnými celními sklady, případně celním pásmem, s ekologicky náročnými technologiemi, rozvojem cestovního ruchu.

Nikdo nevyhrál.

Vedle Vackovy společnosti se do mezinárodní veřejné soutěže na využití areálů obou vojenských pásem přihlásily na přelomu let 1992 a 1993 další tři české a devět zahraničních společností. Za nejlepší projekt byl označen záměr česko-rakouské firmy Waldstein, ale vítěze soutěže vláda nevyhlásila. Tehdy se vycházelo z toho, že ze zástupů zájemců o atraktivní lokality si bude možné vybírat. Po deseti letech je zřejmé, že privatizace objektů po sovětských vojácích sice přinesla dlouholetou obživu úředníkům organizační složky státu Privum, spadající pod ministerstvo pro místní rozvoj, ale stát coby správce majetku selhal.

Zlaté české ruce.

Chronologie pokusů o prodej vojenského letiště v Milovicích-Božím Daru (374 hektarů pozemků) je poučná. Poté, co vláda v červenci 1993 odmítla projekt velkého spádového letiště v Milovicích a vymínila si, že se bude vyjadřovat k jakékoli privatizaci obou letištních areálů, byl do roku 1997 klid. Vezmeme-li v potaz stavbařskou zásadu, že rok v neobydleném objektu vydá ze deset let v obydleném, zestárly budovy o čtyřicet let. Především se však staly cílem loupežníků ze širokého okolí. Lidé v Ralsku i v Milovicích dobře vědí, že si pro armatury, kabely, okenní rámy, sanitární techniku i nábytek přijížděly náklaďáky z celé republiky. Ruský voják dokáže vybydlet jakýkoli objekt v rekordně krátké době, ale za nynější stav nemůže. Po armádě zbylo ekologicky i pyrotechnicky kontaminované území, ale vojenské objekty i obytné domy byly přes všechna sovětská specifika schopné dalšího užívání.

Strmě dolů.

V roce 1997 bylo letiště Boží Dar zařazeno do privatizace. Přišlo šest privatizačních projektů, ale ani jeden nevyhovoval. Bylo rozhodnuto privatizovat metodou přímého prodeje nabyvateli vzešlému z veřejného výběrového řízení. Po dalších třech letech bylo vyhlášeno první veřejné výběrové řízení. Přihlásil se jediný zájemce, společnost Wiggins Group. Začala jednání o dopracování jeho nabídky, ale skončila neúspěchem. Firma údajně požadovala odstranění starých ekologických škod státem. Uplynul další rok a bylo vyhlášeno druhé veřejné výběrové řízení. Přihlásil se opět jediný zájemce, o jehož nabídce materiál ministerstva pro místní rozvoj pro vládu tvrdí, že ho „nebylo možno považovat za odrazový můstek k revitalizaci daného území“. Jak uvedl tehdejší vládní mluvčí Milan Rouček, při prvním privatizačním pokusu činila nejvyšší nabízená cena 80 milionů korun, při druhém 40 a při třetím 33 milionů korun.

Na dno.

Na začátku loňského roku úředníci ministerstva pro místní rozvoj konstatovali: „Jak se ukazuje, zájem investorů o privatizaci a revitalizaci území letiště Boží Dar je malý, a to zejména s ohledem na devastaci majetku a potřebu značných investic k ekonomickému znovuoživení území.“ Na základě požehnání vlády „bylo přistoupeno k opětovnému podrobnému posouzení všech předložených nabídek i neúplných návrhů subjektů, uplatněných v procesu privatizace daného majetku do současné doby“. Z těchto „vejškrabků“ vzešla vítězně PlaneStation, mateřská firma Wiggings Group, a Tara Aerospace, patřící do skupiny irského provozovatele nízkocenových aerolinií T. A. Ryana. PlaneStation se poděkovala, protože už měla jiné aktivity na letišti v Plzni a s Tarou bylo loni na jaře zahájeno exkluzivní jednání.
Nabídnutá cena klesla na 12,7 milionu korun. Tara Aerospace slibovala, že do rozvoje území vloží nejméně dalších 1,68 miliardy korun. Za to chtěla „z nevyužívaného a chátrajícího bývalého vojenského letiště vybudovat živé civilní letiště a komerční zóny, které budou zahrnovat mezinárodní nákladní letecký terminál s logistickým, distribučním a obchodním parkem, s centrem údržby trupů a motorů letadel a s výcvikovým centrem pilotů“. Stát už se potřeboval milovického letiště hodně zoufale zbavit, když chtěl věřit i těmto slibům. Týdeník EURO v průběhu jednání publikoval několik článků (EURO 21 a 23/2002 a 7/2003) vycházejících z názoru expertů, že investice, za něž chce Tara Aerospace vytvořit v regionu až pět tisíc nových pracovních míst, jsou podezřele nízké. Na to zainteresovaná místa odpovídala, že zájmy státu budou dobře ošetřeny a jednání úspěšně pokračují.
Letos v červnu jednání skončila krachem, o němž nikdo oficiálně neinformoval. Teprve na dotaz týdeníku EURO mluvčí Fondu národního majetku (FNM) Petra Krainová uvedla: „Jednání s Tara Aerospace byla ukončena, protože firma nebyla schopna akceptovat požadavky vlády České republiky. Jednání o smlouvě vedl druhý místopředseda výkonného výboru FNM Pavel Kuta.“ Obdobně neúspěšné byly pokusy najít strategického investora pro letiště v Ralsku-Hradčanech. Starosta Ralska Jindřich Šolc říká, že jen s tím rozdílem, že existuje dávné rozhodnutí ministerstva financí, že Hradčany se budou privatizovat až po Božím Daru. Po zmíněném mezinárodním tendru už hradčanské letiště nikdy do soutěže nešlo. Jindřich Šolc připomíná, že svého času měla firma Rolls Royce zájem využít letiště a hangáry pro montáž britských motorů do sovětských antonovů. Kvůli zdlouhavým a komplikovaným jednáním s úřady o převodu vlastnických práv, se však Rolls Royce údajně rozhodl uskutečnit svůj investiční záměr v Bulharsku.

Do obecních rukou.

Zdlouhavá jednání o převodu vlastnických práv označuje starosta Ralska za důvod, proč ani revitalizace přilehlého území bývalých vojenských výcvikových prostorů neprobíhá tak, jak by mohla. V roce 1992 už bylo zahájeno uskutečňování modelu tehdejší federální vlády, který počítal s postupným převedením majetku v bývalých vojenských výcvikových prostorech prostřednictvím okresních úřadů na obce. Mezitím se ovšem rozpadla federace a česká vláda rozhodla, že vojenské prostory zůstanou v majetku státu. Starosta Šolc je přesvědčen, že to byl omyl, protože obce by dokázaly rychleji a pružněji nakládat se svěřeným majetkem a především získat investory.
Dnes je praxe taková, že získá-li obec investora, musí se obrátit na Privum, správce státního majetku, ležícího na obecním území. Privum věc zúřaduje a postoupí ministerstvu financí k rozhodnutí. Milovický starosta Milan Kraus a místostarostka Miroslava Dlouhá tvrdí, že toto kolečko trvá nejméně rok, někdy i dva roky. Dalším problémem, na který upozorňují, je nedokonalost smluv, na jejichž základě byly některé vojenské objekty v minulosti odkoupeny. Privum na svých internetových stránkách dnes nabízí v Milovicích k prodeji jen bývalou ruskou školu a rozestavěnou nemocnici. Ve městě je však řada rozlehlých ruin, které byly kdysi od státu koupeny za směšné peníze, a majitel, mnohdy už několikátý, spekuluje na růst ceny, protože podmínky kupní smlouvy ho nenutí objekt uvést do pořádku. Jiný problém je, že objekt má majitele, ale pozemek pod ním zůstal státní, takže z něj samozřejmě není nutné ani odvádět daň z nemovitostí.

Polská cesta.

Milovice se přesto v posledních letech staly městem s mimořádným počtem dětí, protože přijatelné ceny rekonstruovaných ruských paneláků a dobré dopravní spojení s Prahou do nich přilákaly tisíce mladých lidí. Své domy tu rekonstruovala například i Lysá nad Labem nebo Čelákovice, takže jejich obyvatelé jsou sice občany Milovic, ale nájem platí sousedům. Rekonstrukce vojenských domů umožnily prudce zvýšit počet obyvatel i v Ralsku (zatím 350 bytů ve čtyřech rekonstruovaných domech, 45 milionů každý, osm jich ještě zbývá). Jindřich Šolc je ale přesvědčen, že to šlo udělat dříve a výhodněji. Tvrdí, že v polském vojenském prostoru Borne Sulinowo záhy po odchodu vojáků byly nabídnuty prázdné byty za uznávací poplatek deset zlotých s tím, že nový nájemník je povinen byt postupně zvelebovat. Rusové odešli v roce 1993 a v roce 1996 byly všechny byty obydlené.

Je to na vládě.

Šolc tvrdí, že i pro areál samotného letiště bylo perspektivní cestou hledání jednotlivých drobných investorů. Dokumentuje to příkladem bývalého „rembatu“ (remontnyj bataljon – opravna tanků), v němž hodlá italský investor postavit závod na recyklaci odpadů. Půvab investice má být v tom, že investor se zavázal na své náklady zajistit demolici zdejších úchvatných ruin a odklidit tuny odpadků z černých skládek.
Případné využití areálu bývalého letiště jako průmyslové zóny chce posoudit i Městský úřad v Milovicích. Radní Luděk Suchomel uvádí, že Liberecký kraj by rád získal do svého vlastnictví pozemky a budovy, které v Ralsku spravuje Privum, protože by byl lepším hospodářem. „Středočeský kraj zvažuje vypracování projektové studie dalšího využití milovického vojenského letiště,“ říká mluvčí krajského úřadu středních Čech Martin Krafl. Problém je ten, že i kdyby šlo o záměry výjimečně perspektivní, prvořadé je, aby své slovo řekl vlastník, tedy stát, zastoupený vládou. Ta po krachu jednání s Iry stojí na konci slepé uličky. V průběhu parlamentního jednání se poslanec Hynek Fajmon (ODS) interpeloval Vladimíra Špidla, co by vláda dělala, kdyby to nevyšlo. „Bude se hledat další řešení,“ odpověděl svým svébytným stylem premiér. Petra Krainová uvádí, že pravděpodobně bude vyhlášena další veřejná soutěž, to ale vypadá jen jako její osobní mínění. Mluvčí ministerstva financí Eva Nováková upřesňuje, že vláda by v nejbližší době měla jednat o zrušení usnesení, ve kterém rozhodla o privatizaci letiště Boží Dar do rukou společnosti Tara Aerospace. Dodává, že s dalším návrhem by mělo přijít ministerstvo pro místní rozvoj, kterému organizace Privum podléhá. Petr Bidlo z odboru vnějších vztahů tohoto ministerstva ale hbitě přihrál těžký míč dalšímu spoluhráči. „Postup bude stanoven v souladu se stanovenými postupy privatizace,“ informoval týdeník EURO. Na otázku, co to znamená, sdělil, že další záměry budou zformulovány v souvislosti s předpokládanou revokací nerealizovatelného vládního usnesení. „V současné době nelze předjímat, jaký bude další postup v předmětné věci včetně termínů. Příslušná rozhodnutí jsou na vládě České republiky,“ uvedl.

Velkorysost.

Když ještě v roce 1991 iluze plně proudily, prohlásil zástupce náčelníka Správy pro odchod sovětských vojsk z ČSFR Bohumil Koten, že „problém Mladé je nutno řešit komplexně, velkoryse, nikoli rozprodejem po částech“. Třináct let uteklo jako voda, a teď aby předseda vlády hledal jiné řešení. Než se smělé plány podařilo naplnit, nabízejí bývalé vojenské areály scenerie, nad kterými zaplesá každý trochu morbidněji uvažující člověk. Kdysi byl slavný film Den poté. Přesně tak vypadají obě letiště dnes. Obě letiště jsou vedle automobilek (levný polygon) a pilotů superlightů oblíbeným cílem filmařů. Ralský starosta tvrdí, že na jednom ze záběrů Tmavomodrého světa je i panoráma s Bezdězem. Ve filmu se točí hodně peněz, ale filmaři nejsou možným investorem, protože kultivace prostředí by šla proti jejich zájmům. Ještě že je tu moudrá matka příroda. „Nejdřív mi těch baráků bylo líto. Dnes jsem rád, že si s tím les tak rychle poradí. Aspoň tady ty ruiny tolik nestraší,“ říká Jindřich Šolc.
JOSEF MICHL

box
Armáda: Co nám zbylo, si ponecháme
Armáda ČR dosud zůstává v pěti vojenských újezdech: největší je Hradiště na Karlovarsku (mezi vojáky známé jako Doupov, rozloha 33 015 ha), dále Libavá na Olomoucku (32 716 ha), Jince v centrální oblasti Brd (25 936 tisíc ha), Boletice u Českého Krumlova (21 949 ha) a nejmenší Dědice u Vyškova (5816 ha). Právě v těchto dnech se rozhoduje, zda vojska nadále zůstane ve všech pěti, či někde uvolní místo civilnímu sektoru. Doposud se mluvilo o tom, že vojáci vyklidí Boletice. Náměstek ministra obrany pro reformu Jan Váňa v červencovém rozhovoru pro týdeník EURO uvedl, že nemovitosti v újezdu by měly být postupně převedeny na obce a Jihočeský kraj. Minulý čtvrtek však tiskový mluvčí ministerstva Ladislav Šticha v Hospodářských novinách uvedl, že vojsko zůstane ve všech újezdech, tedy i v Boleticích. Následně však svůj výrok částečně korigoval. „Prostor Boletice je poměrně rozsáhlý, tudíž je možné, že by jeho část byla na obce převedena. Každopádně ale nyní platí, že chceme zůstat ve všech,“ řekl mluvčí resortu týdeníku EURO. Jak Šticha však dodává, konečné slovo stejně musí říci vláda, která bude schvalovat nový návrh reformy ozbrojených sil. Termín jednání byl předběžně naplánován na 13. října. Reformní projekt z dílny nového ministra Miroslava Kostelky počítá, že vojsko bude mít pouze 30 tisíc lidí (za ministra Tvrdíka se hovořilo o 45 tisících).
Petr Nečas, stínový ministr obrany ODS, je stále přesvědčen, že zmenšující se armáda by měla jeden či dva újezdy vyklidit. Přičemž si nemyslí, že při výběru by se měl brát ohled, jak se který prostor líbí vojskům NATO. Narážel tím na Hradiště, které alianční útvary poměrně hojně využívají, protože jim prý morfologií připomíná Balkán. „To pro mě není argument,“ říká Nečas. Ovšem právě s Hradištěm nynější velení armády napevno počítá. Hodlá jej dát k dispozici nově se rodící brigádě pozemního vojska v Žatci. O umístění druhé pozemní brigády doposud nebylo rozhodnuto. Zachování Boletic ale naznačuje, že by se mohla usadit na jihu Čech. Jince dlouhodobě slouží dělostřelcům a jako letecká střelnice, prostor Libavá využívají především vojska dislokovaná na střední Moravě a „malinké“ Dědice má k dispozici vojenské školství. (jpš)