Odchod šéfa české Raiffeisenbank Maria Drosce nebyl tak přátelský, jak se ho banka snažila prezentovat. Oficiální verze zněla, že Drosc odchází z vlastního rozhodnutí. V bankovních kruzích ale běhá značně odlišná verze, podle níž Droscovi zlomily vaz námluvy s Českou pojišťovnou, kterou ovládá italská Generali. Drosc jednal o postu šéfa ČP, ale jednání nakonec zkrachovala. Podle jedné z verzí Drosc oznámil, že odchází do pojišťovací jedničky, ale nakonec si vše rozmyslel a chtěl se vrátit, což mu Rakušani neumožnili. Ještě pikantnější je varianta, že Drosc si na poslední chvíli odchod do pojišťovny rozmyslel, přestože si údajně s Generali již plácnul – a to Italy velmi rozlítilo. Nelenili proto a žalovali na Drosce přímo ve Vídni. Výsledkem byl tak jako tak Droscův odchod z Raiffeisenbank, kde ho od dubna nahradí Igor Vida. Ten dosud řídil slovenskou Tatra banku, která rovněž patří do skupiny Raiffeisen.
CUKRÁŘI NA MRTVICI Není moc postů na ministerstvu vnitra, kde by nebyl nával. Přece jen na úřadě tohoto typu je v kancelářích pohoda a po dle zkušeností z minulých let je známo, že se dá občas něco zašmelit. Zařízení služeb ministerstva vnitra, pod nějž spadají ubytovny, obchody, jídelny a další erární prebendy, je z tohoto pohledu velmi atraktivní. Jenže tma byla v organizaci tak dlouho, až se křeslo šéfa stalo křeslem elektrickým. Kvůli porušování povinností při správě cizího majetku stál před soudem jeho bývalý šéf Milan Kocík, obviněn je i další bývalý ředitel Roman Fidler. Karel Silovský, který organizaci řídil dosud, odchází dobrovolně.
Není to kvůli skandálu, ale proto, že se ze stavu organizace po sedmi měsících v práci málem sesypal. Pracoval prý patnáct hodin denně včetně víkendů, a výsledek nikde.
Organizaci bude řídit nyní Ladislav Máca, čtvrtý ředitel za poslední tři roky. Palubní deník bude Zařízení služeb dál sledovat.
Zajímá ho zejména, jak skončí osud jediné státní cukrárny v zemi, kterou Zařízení služeb provozuje u stanice metra Pražského povstání.
BANDIERA ROSSA TRIONFERA Pokud jste si mysleli, že Evropská unie už nemůže mít horší šéfovou diplomacie, než měla v osobě baronky Catherine Ashtonové, hluboce jste se spletli. Současná šéfka, Italka Federica Mogheriniová, se nejspíš chtěla vyvarovat až přílišné zdrženlivosti své předchůdkyně, která měla zamaskovat profesní „nedostatečnost“, a k nově nabytému úřadu přistoupila mnohem aktivněji. Bohužel poněkud nevhodným způsobem. Mogheriniová byla od roku 1988 členkou italské komunistické strany, která se později přetransformovala do strany sociálnědemokratické. Jedinou její kvalifikací je, že od února do října 2014 byla italskou ministryní zahraničí. Zato v její vzdálenější minulosti lze najít klíč k velmi umírněnému postoji k Rusku. O pořádný rozruch se postarala, když na veřejnost pronikly podklady, které připravila pro zasedání ministrů zahraničí členských zemí EU. V podstatě se přimlouvá za výrazné zmírnění sankcí.
Mogheriniová za to sklidila kritiku nejen v mnoha médiích, ale i na sociálních sítích. Na Twitteru se do ní opřela mimo jiné známá spisovatelka Anne Applebaumová, která se hodně zabývá bojem proti komunismu ve východní Evropě. Šéfce unijní diplomacie vytkla, že odmítá snahy EU bojovat s ruskou propagandou a současný stav věcí jí evidentně vyhovuje. Mogheriniová to ostře popřela, ale je evidentní, že se s kritikou těžko vyrovnává. Pustil se do ní i novinář Economistu Edward Lucas a toho pro jistotu na Twitteru rovnou zablokovala. Starého komunistického psa holt novým kouskům nenaučíš.
KROUTÍ SE TO, KROUTÍ Když před lety propukla aféra s palivem pro Temelín, které dodávala společnost Westinghouse, mohli se šéfové ruské konkurence, firmy TVEL, potrhat smíchy. Americké palivové tyče se sice podařilo bez problémů zasunout do ruského reaktoru jihočeské atomovky, zde se ale po nějaké době lehce zkroutily. Situací se tehdy zabýval Státní úřad pro jadernou bezpečnost a TVEL vydával jedno prohlášení za druhým: „Nám se to stát nemůže. Naše produkce je mnohem sofistikovanější.“
Uběhlo pár let. Výhradním dodavatelem paliva pro Temelín je ruský TVEL. Tady ale ruská zkazka končí. I ruské palivové tyče se v temelínském reaktoru začínají poněkud kroutit. A vskutku mnohem sofistikovaněji – zatímco tyče od Westinghousu se kroutily tzv. „na banána“, kdy se spodní část mírně odchýlila od své osy, ty ruské se kroutí rovnou do šroubovice DNA.
