Pokud se oprostíme od touhy vlastnit, otevřeme si cestu k plnějšímu životu
Mít, či být. Tuto polaritu jsem si vypůjčil od psychologa Ericha Fromma a chtěl bych se její perspektivou podívat na tři problémy, které mě trápí osobně a o nichž se zároveň domnívám, že jsou i jádrem plíživé společenské krize naší „pozdní doby“. Fromm o polaritě mít versus být původně psal v souvislosti s bezvýchodnou situací západní společnosti chycené v paradoxu stále větší spotřeby, která má utišit nekonečný hlad po materiální prosperitě.
Radikální hédonismus na individuální úrovni, tvrdí Fromm, nakonec vede k odcizení jeho efektu a generuje pouze větší „systémový hlad“ soukolí produkce a směny zboží a služeb.
Myslím si, že oproti sedmdesátým letům, kdy Fromm svoji knihu vydal, se problém dále prohloubil a rozšířil i mimo ekonomický rámec, do oblasti osobního prožívání, utváření sebe sama a svého individuálního světa. Dnes je centrem naší společenské i osobní patologie.
Nic není nemožné?
Jak to myslím? Předně, materiální hlad se pro celé generace (zejména ty mladší) stává passé. Tyto nové kohorty ostentativně netouží vlastnit, naopak se vůči vlastnictví (například auta či tradičního bydlení) ostře vymezují. Zdálo by se, že unikají z dosahu společenského imperativu „mít“, a tudíž jsou na cestě k zdravější a humanističtější limitě „být“. Není to však pravda. Spíše se zdá, že si od vlastnictví vybírají jakýsi oddechový čas. Ano, žijí skromně (nic jiného jim ani současný neprostupný, koncentrovaný a extrémně flexibilní globální kapitalismus neumožňuje), ale jejich snaha o „být“ je většinou jen jinou formou radikálního hédonismu. Tak jako generace jejich otců a matek navlékala na nit svých životů škodovky, džíny z Tuzexu a dovolené v Jugoslávii, oni se zdobí cestami kolem světa, kurzy holotropního dýchání, prací pro neziskové organizace či domácími kompostéry.
Nevysvětlujte si to, prosím, tak, že brojím proti cestám kolem světa či domácím kompostérům. Naopak! Obojí může spoluvytvářet smysluplné kulisy našich pokusů o „být“. Vidím však pramálo dnešních twenty somethings a třicátníků, kteří se po oddechovém čase vynořují ve světě jako bohatší o nějakou zásadní lidskou zkušenost bytí. Zato ale vidím inflaci motivačních citátů, kterými si zaplňují své proflly na sociálních médiích („Nothing is impossible“, „The best way to predict the future is to create it“, „Your only limit is you“ atak dále).
Když prodáváš slova
To mne přivádí k druhému problému s „mít“ a „být“: tím je problém jazyka a znaků. Tento pohled je samozřejmě daleko za hranicemi původní Frommovy úvahy o střetu bytí a materiálního vlastnictví. Je dokonce ve svém běhu obrácený. Dnes totiž nastává zmatení významu jazyka a znaků jako čehosi, co lidé mají, s čím zacházejí na jedné straně, a něčeho, čím jsou. Jistě, jako lidé jsme „jazykové bytosti“, jazyk je naší pokožkou, kterou se dotýkáme ostatních a okolního světa.
Prostřednictvím jazyka se snažíme světu rozumět. Nejsme však na něj redukovatelní. Jazyk za nás nemůže udělat celou práci na našem osobním projektu „bytí“.
To, co dnes vidíme - například v politické praxi nebo v médiích - nás však ujišťuje o opaku: jste to, co říkáte. Proto je možné, že zcela bezskrupulózní technologové moci mají širokou společenskou podporu prostě proto, že jejich billboardy vypadají nejlíp a kromě bezbřehého přitakání (ANO!) obsahují i všeobjímající - a historicky mnohonásobně znemožněný - příslib „Bude líp“.
Proto je možné potkat přátele intelektuály, kteří se nechali najmout do žoldu těchto technologů moci a mají pocit, že jejich slova na prodej s nimi samými nemají skutečně nic společného - protože je přece promptně a cele doručili do skladů politických stran a hnutí, a tak se jich tělesně zbavili. Jako například nadbytečných kil nebo exkrementů. Proto je možné krmit - a nakrmit! - čtenáře bulváru klobásou démonizace inkluze postižených dětí. Proto je možné mobilizovat frustrovaný dav slovním fackováním uprchlíků, žen, Ameriky, homosexuálů či Kliniky. Slovo se stalo tělem a j e to tělo zlomyslného alkoholického strýce.
Chcete „mít“ děti?
Třetím problémem, u něhož mi Frommova polarita poslouží jako zvětšovací sklo, je dnešní problém rodičovství. Vidím totiž příklon k projektu „mít děti“ a útěk od povolání k tomu, „být rodičem“. Stále více mých přátel a známých se rozhoduje vyslechnout reprodukční imperativ a „pořídit si děti“.
Současně vidím ty samé přátele a známé, kteří spolu s myšlenkou na děti nepromýšlejí svoje rodičovství. Ne že by nebyli schopni jako rodiče fungovat: přijímají odpovědná rozhodnutí o výživě, výchově a vzdělávání svých dětí, zakládají různé spolky a sdružení, kde debatují a prosazují různé vzdělávací alternativy, organizují pro děti tábory, výpravy nebo soustředění. Připadá mi však, že vycházejí ze zkušenosti rodičovství jaksi neproměněni, ne-li nedotčeni.
Existuje totiž život rodiče za horizontem dětí. Ty nás nakonec opustí a my budeme ponecháni sami se sebou a s otázkou bytí. Otázka vlastnictví bude pokládána se stále menší naléhavostí a do hrobu si nevezmeme vůbec nic. Zkušenost rodičovství v nás ale zůstane a bude se ptát: Jak nás skutečně děti změnily? Rodičovství je pro mne definitivním tvůrčím aktem.
Radikálně nesobeckým, je činem tak narušujícím naši ego bublinu, že spolu s ním můžeme získat nový život, život někoho jiného.
Vzpomínám si v této souvislosti na deníky Charlese Darwina, ve kterých dokumentoval a silně prožíval životy svých deseti dětí - nejen jako otec, ale také jako přírodní vědec. Jeho děti - které nepochybně „měl“ - se mu staly odrazovým můstkem k proměně jeho vlastního bytí. Dnes samozřejmě není běžné mít deset dětí ani z nich učinit součást osobního vědeckého bádání. Zdá se mi však možné více se otevřít dětem jako otázce položené nám rodičům osobně.
To, že celá řada párů v reprodukčním věku dnes děti mít odmítá (což je naprosto legitimní osobní rozhodnutí a nechci zde podávat jeho morální kritiku), je možná poctivou reakcí. Co když jsou tito lidé zcela připraveni dětí mít, ale cítí se nejistě v situaci, kdy mají životu odpovědět na otázku: Co to znamená být rodičem?
Nemám Frommovu erudici ani jeho osobní integritu, abych jednu z možností „mít“, či „být“ označil jako lepší, produktivnější a spásonosnější. Ani to nebylo mým záměrem. Spíše jsem chtěl upozornit na záměnu těchto dvou výzev: obě, neodmítány, ale pochopeny správně, nás dokážou vést k lepším, naplněnějším životům. Méně vlastnit, více být. A to, co máme mít, nepovažovat za součást sebe sama.
Rodičovství je pro mne definitivním tvůrčím aktem. Radikálně nesobeckým, je činem tak narušujícím naši ego bublinu, že spolu s ním můžeme získat nový život, život někoho jiného
O autorovi| Tomáš Hrivnák, lingvista a marketingový poradce
