Navzdory stížnostem ohledně rostoucího počtu soudních sporů se nedaří soudní procesy racionalizovat
Stížnosti ohledně délky běžných občanských soudních řízení jsou již několik let v povědomí široké veřejnosti. V roce 2011 byla průměrná délka občanského soudního řízení před krajskými soudy 559 dnů, u obchodních věcí dokonce 603 dnů. Dle studie Světového ekonomického fóra se Česká republika s ohledem na mezinárodní konkurenceschopnost umístila celkově na 39. místě ze 144, avšak s ohledem na efektivitu právního systému při řešení právních sporů skončila až na 115. místě za státy jako Burkina Faso (78. místo) nebo Kambodža (56. místo).
Přílišná délka řízení je dána absencí konkrétních zákonných procesních předpisů, jako jsou například závazné lhůty, ve kterých musí být podaná žaloba soudně doručena i žalovanému, jakož i významným nárůstem absolutního počtu řízení, který nejde ruku v ruce se zvyšováním počtu soudců.
Koncentrace sporných řízení Tento nepříznivý stav se zákonodárce pokusil alespoň do jisté míry vyřešit zavedením takzvané zásady koncentrace sporných řízení v občanském soudním řádu. Podle něj jsou účastníci řízení povinni uvést veškeré pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a učinit příslušné důkazní návrhy. Není-li tato povinnost obecně splněna nejpozději do konce prvního jednání, budou následně uvedená tvrzení nebo skutečnosti zohledněny pouze ve výjimečných případech. Obecně lze předpokládat, že riziko podlehnutí v důsledku nedostatečné argumentace a nedostatečného předložení důkazů bude pro strany dostatečným podnětem k tomu, aby se zasadily o plynulý a rychlý průběh řízení.
Aby byly splněny požadavky na řízení podle zásad právního státu v civilním procesu, je soud povinen stranu, která nevylíčila veškeré rozhodné skutečnosti nebo která dle shledání soudu navržené důkazy dostatečně nepodložila, o této skutečnosti informovat a vyzvat ji k patřičnému doplnění. Také ji musí poučit o výše popsaných následcích neúplného splnění této povinnosti.
Právě z tohoto zmírnění tvrdé zásady koncentrace, proti kterému s ohledem na zásady právního státu nelze v zásadě nic namítat, vyšla i současná judikatura, která pomalu a zcela nepochopitelně zásadu koncentrace prakticky eliminuje a dovádí ji v konečném důsledku ad absurdum. Dochází tak ke zdvojení poučovací povinnosti spočívající v poučení před stanoveným jednáním (v předvolání) a poučení při jednání samotném. Toto faktické rozšíření poučovací povinnosti (při jejímž porušení nenastávají účinky koncentrace) ovšem nemá podle nás oporu v zákoně. Problematické je, že při opomenutí tohoto dvojího poučení účinek koncentrace nenastane a stranám je z čistě formálních důvodů dán větší časový prostor, ve kterém mají možnost svá tvrzení či důkazy předložit.
Dodatečné návrhy důkazů I kdyby se z procesních důvodů dalo zmíněné rozšíření poučovací povinnosti považovat za oprávněné, neboť strany jsou již v předvolání upozorňovány na skutečnost, že neúplná tvrzení či důkazy mohou mít za následek ztrátu práv, je podle nás veškerá snaha zkrátit délku sporů zmařena následujícím rozhodnutím.
Nejvyšší soud totiž v rozhodnutí z roku 2012 konstatoval, že poučovací povinnost dle občanského soudního řádu je dána i tehdy, pokud strana povinná prokázat skutečnost navrhla důkaz, soud ale tento důkaz po jeho provedení zhodnotil jako nedostatečný pro prokázání prokazovaných tvrzení, v důsledku čehož straně hrozí, že v právním sporu podlehne.
Nejvyšší soud tak dává straně, která je povinna prokázat skutečnosti, téměř neomezenou možnost předkládat dodatečné návrhy důkazů, je-li první návrh důkazů nedostačující pro samotné rozhodnutí sporu potvrzující uplatněné nároky. Tím je i soud do značné míry zbaven možnosti určit, kdy je možné o věci sporu v řízení rozhodnout, což má samozřejmě za následek nepředvídatelné prodloužení právního sporu až do okamžiku rozhodnutí. Z tohoto rozhodnutí je patrné, že navzdory stížnostem ohledně rostoucího počtu soudních sporů se přinejmenším v rámci soudnictví nedaří zájem na dosažení racionalizace soudních procesů dostatečně a trvale prosazovat. Zákonodárci tak i do budoucna zůstanou opětovně vyhrazena další opatření ke zvýšení efektivity při prosazování práv, která jsou z právně-politických a ekonomických důvodů velmi žádoucí.
Soud je povinen stranu, která nevylíčila veškeré rozhodné skutečnosti nebo která dle soudu navržené důkazy dostatečně nepodložila, o této skutečnosti informovat a vyzvat ji k patřičnému doplnění.
O autorovi| Hans-Ulrich Theobald Petra Budíková * advokát/partner, * advokátka/associate partner, Rödl & Partner
