Čech Ivan Zábojník si pořídil penzion na krásném brazilském pobřeží, teď by chtěl otevřít kavárnu s českým pivem
Čtyřicátník Ivan Zábojník usrkává caipirinhu u stolu restaurace ve svém penzionu a říká: „Právě ona může za to, že jsem skončil v Brazílii.“ V roce 1999 totiž vyrazil v Praze v době karnevalu se spolubydlícím na vydařenou brazilskou party. Druhý den přišel kamarád s tím, že by ještě mohli stihnout kus opravdového karnevalu v Rio de Janeiru. „Jak jsem měl ještě kocovinu, tak jsem souhlasil,“ vzpomíná u skleničky brazilského národního koktejlu z limetkové šťávy a destilátu z cukrové třtiny.
Od toho divokého výletu, při kterém si Brazílii zamiloval, se hodně změnilo. Zábojník už nejezdí po střední Evropě jako zástupce švýcarské firmy, aby nabízel stavební materiál. Patří mu hotýlek, který spravuje s druhou manželkou a jedenácti zaměstnanci ve vísce Bracuhy na malebném pobřeží dvě hodiny jízdy jižně od Rio de Janeira. „Splnil jsem si sen, že se každý rok vyhnu zimě. A v létě jedu pak na pár měsíců domů,“ libuje si otec pětileté dcery. Z kotlíku si přitom nabírá pokrm zvaný moqueca, což je českou terminologií řečeno guláš z mořských plodů a kokosového mléka. Chutná výborně, však také jeho kuchař Geninho Rosa vařil i takovým místním celebritám, jako jsou dlouholetý exprezident FIFA Joao Havelange nebo král plastické chirurgie Ivo Pitanguy. Kuchař na stará kolena už nechtěl jezdit po náročných štacích široko daleko, vrátil se do rodného kraje a Zábojníkovi do podniku láká zdejší gurmány. „Zhubnout se tu fakt nedá,“ poklepává si krajan na břicho, které se mu zvedá pod tričkem.
Tři tisíce životopisů Turistický ruch přitom v původním Čechově plánu na život v největší latinskoamerické zemi vůbec nefiguroval. Za Atlantik ho definitivně v roce 2002 ještě více než caipirinha přitáhla tehdejší brazilská manželka.
V tu dobu už uměl slušně portugalsky, tak si představoval, že si najde díky zkušenostem z mezinárodního obchodu nějaký manažerský post. „Poslal jsem snad tři tisíce životopisů a dostal jsem celé dvě odpovědi. Přistěhoval jsem se zrovna v době, kdy socialista Lula da Silva prvně vyhrál volby a trh se bál, že bude přetvářet republiku po kubánském vzoru,“ vypráví. Místo toho za osm let Lulovy administrativy, která se přes levicové sociální programy neodklonila od kapitalismu, zažila země pozoruhodný ekonomický růst. Svezl se na něm i Zábojník, který se pustil do podnikání. Pokud někdo do Brazílie přiveze kapitál, stát ho ochotně obejme. Diskriminace cizince tu nepřipadá v úvahu. Rodák z Luhačovic s kamarádem začal vozit na džípech turisty do zbytků tropického pobřeží nebo pro ně organizovali výlety na raftech a další adrenalinové aktivity. „Brazílie vůbec není jednoduchá na podnikání. Je tu spousta papírování. Věcí, které by šly zařídit neformálně, dnes zase tolik není.
Například úroky tu jsou šíleně vysoké. Ale když se vám v jakémkoli oboru podaří prosadit, čekají vás mnohem vyšší marže, než jste zvyklí z Evropy. Hlavní ale je, že na rozdíl od Česka si tu nejde vytvořit byznys plán, kterého se dá deset let držet,“ říká dlouhovlasý muž.
Sám to zažil na vlastní kůži. Když v roce 2008 přišla krize, zamávalo to i s cestovním ruchem. O adrenalinové expedice zaměřené na zahraniční turisty najednou téměř nikdo nestál.
Musel se přeorien tovat na domácí klientelu ze střední třídy, protože brazilská ekonomika se po krátkém zakuckání nerušeně valila dál. Opravil svoji Pousada Rio Bracuhy, kam láká hosty i na lezeckou stěnu a „opičí dráhu“, a hlavně zajišťoval se stovkou svých zaměstnanců rekreační program a občerstvení na tropickém ostrově Jaguanum. Tam se zastavovaly výletní lodi naložené obyvateli Sao Paula a Rio de Janeira, kteří vyrazili na několikadenní plavbu podél nádherně členitého pobřeží.
Jenže tato kratochvíle už zase vychází z módy, Zábojníkovi se přestala práce na Ilha de Jaguanum vyplácet, a tak se už rozhlíží po dalších možnostech. Například usiluje o to, aby se stal mezičlánkem, který bude vozit Brazilce do Česka, protože dovolená ve střední Evropě je nyní v Latinské Americe in. Anebo obráceně: chce poskytovat Čechům ubytování u sebe a incomingové služby po celé Brazílii.
V menším měřítku už něco takového dělá šest let, ale počet Čechů mezi svými klienty zatím odhaduje jen tak na dvě procenta.
PřecHlaZená kaPalina Největší pozornost ovšem letos zaměřil na zvýšení počtu lůžek. Proto krátce po poledni vyráží ležérně oblečen v kraťasech a s neoholenou tváří na obchodní schůzku do sousední vesnice Frade. Rád by koupil jednu nemovitost v uzavřeném areálu s umělými vodními kanály, golfovým hřištěm a heliportem, kam jezdí na dovolenou smetánka jak vystřižená z uslzené telenovely místní provenience. „Můj penzion má 21 pokojů s 55 lůžky. Když mi přijede jeden autobus, nemám už nocleh pro hosty, co přijedou individuálně, a musím jim najít něco u konkurence. Výhledově se tady v blízkosti Bracuhy chci dostat na sto pokojů,“ maluje si budoucnost.
Má však ještě jeden sen. „Rád bych v Rio de Janeiru otevřel Café Praga. Kromě dobré kávy by se tam čepovalo také kvalitní pivo, nejlépe české. V Brazílii si pod pivem představují jen přechlazenou kapalinu bez chuti. Vždyť slad tady pivovary místo z ječmene dělají z kukuřice nebo rýže,“ kritizuje jeden z nedostatků nové vlasti. I české jídlo by se tam vedle domácí klasiky složené z obřího steaku s rýží a černými fazolemi podávalo. „Mám ozkoušeno, že Brazilcům chutná svíčková, guláš nebo bramborák,“ říká, „už jsem si sehnal českého kuchaře, takže otevření bych rád stihl do olympiády.“ l
Brazílie vůbec není jednoduchá na podnikání. Ale když se vám v jakémkoli oboru podaří prosadit, čekají vás mnohem vyšší marže, než jste zvyklí z Evropy.
O autorovi| Tomáš Nídr, spolupracovník redakce
