Mládeži nepřístupno

Soudci jsou tlačeni do pozice kverulantů

Manželka místopředsedy Poslanecké sněmovny Ivana Langera Markéta je soudkyně. Toho času na mateřské dovolené. Byla jmenována prezidentem Václavem Havlem, když jí bylo dvacet devět let. Kdyby byl té době na Hradě Václav Klaus, který soudcovskou definitivu pro lidi mladší třiceti let nepovažuje za vhodnou, dostal by se s rodinou význačného představitele „své“ strany do pikantního vztahu. I když Ivan Langer tvrdí, že má obdobný názor jako prezident. „Sám jsem se přesvědčil, jak se po narození dítěte a vůbec s přibývajícími životními zkušenostmi dívám na řadu věcí jinak,“ říká.
A zmiňuje se o možnosti řešit problém jmenováním soudců na zkoušku, jak navrhuje i předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček a mnozí další odborníci. A jak se to uplatňuje například v Německu, kde soudce junior získává doživotní mandát až po pěti letech praxe v taláru. Pokud samozřejmě pracovními výsledky prokázal, že má pro tuto odpovědnou práci odborné i povahové předpoklady. „Neboť sebelepší student s nejlepšími výsledky z justičních zkoušek a s vynikajícími psychotesty se nestane automaticky dobrým soudcem,“ konstatuje Jan Sváček, který sám oblékl talár v šestadvaceti letech. Většina současných soudců ostatně začínala krátce po škole a ti, kteří nastoupili ještě za socialismu, měli většinou kratší a méně obsažnou i čekatelskou dobu.
Lze si představit, že mezi soudci by se podmíněné jmenování setkalo s odporem. Naštěstí ale reálně nehrozí, protože dnešní způsob řízení justice není přítelem jednoduchých kroků. Lépe řečeno vůbec není změnám nakloněn. Mimoto podmíněné mandáty pochopitelně nejsou receptem na všechny neduhy. Poté, co justice prošla na začátku devadesátých let čistkou, dostali se při rychlém doplňování kádrů na okresní, krajské, ba i vrchní a nejvyšší soudy lidé, kteří nejsou mladí, ale o nichž zdravý rozum říká, že tam nepatří. Nicméně zůstanou, a to dlouho. Proces jmenování soudce je jednodušší než ukončení mandátu. A dobrovolně soudci, přes zdůrazňovanou náročnost práce, většinou do penze nepospíchají.
Jan Sváček, jenž mohl být ministrem spravedlnosti (aby pak možná s obtížemi hledal cestu zpátky na soud jako Jaroslav Bureš), kdyby funkci sám neodmítl, v rozhovoru pro týdeník EURO vyjádřil pochopení pro rozhodnutí Václava Klause nejmenovat soudci čekatele mladší třiceti let. Neřekl přímo, že podporuje prezidenta po věcné stránce, ale chápe pravděpodobné důvody, které prezidenta ke kontroverznímu rozhodnutí vedly. A považuje za nepochopitelné chování vlády, která ve stejných stranických barvách jednou řekne, že víc soudců nechce, a za půldruhého roku dospěje k názoru, že jich máme málo. A to nejen kvůli počtu případů, ale i kvůli tomu, že jsou údajně přetížení administrativní prací, která komplikuje soustředění na věci týkající se zjednání práva a někdy i spravedlnosti.
Ale možná že Václavu Klausovi, který se k záležitosti dále nevyjadřuje, šlo i o jiné věci. Třeba chtěl poukázat na to, že když už přisuzujeme soudcům výjimečné postavení s právně zakotvenou nezávislostí, nelze je přijímat do práce jako housky na krámě. Že je normální, aby se do tohoto povolání, dnes už slušně honorovaného a sociálně jištěného, nastupovalo složitěji i déle než třeba do banky. Tím se dostáváme k podstatné otázce, že má-li pozice soudce získat vysokou společenskou prestiž, není to jen otázka technického vybavení soudů, počtu pomocného úřednického aparátu i soudců, legislativy nebo špatné práce pošty.
Bývalý místopředseda Obvodního soudu pro Prahu 7 Josef Košela, který se umazal skandálem s pornografickými materiály, je z hlediska práva pravděpodobně bezúhonný. Přesto i při možných odborných kvalitách nemá v taláru co dělat, protože si ho málokdo bude vážit. V opačném případě by peníze investované do důstojného, přímo úctu a bázeň vzbuzujícího vzezření soudních budov, síní a předsíní byly vyhozené z okna.
Chtějí-li čekatelé, kteří nebyli kvůli věku jmenováni, dotčeně žádat prezidenta o vysvětlení a dospěli-li k tomuto kroku vlastním rozumem, je to gesto poněkud arogantní. I když z jejich osobního hlediska nikoli bezdůvodné. Ne že by prezident nemusel své kroky vysvětlovat, ale věkový argument je pádný a zákon nebyl porušen. Obecně vzato jsou však dnes soudci zatlačeni do pozice kverulantů nevážících si dobrého bydla, když neustále musí požadovat na exekutivní moci, aby provedla změny, které považují za správné, nebo se zdržela kroků, které vidí jako zhoubné. Například pomalejšího zvyšování platů.
Má-li být soudnictví nezávislé, je třeba tuto nezávislost, autonomii, samosprávu prohloubit. A to ne protože ministerstvo spravedlnosti sice jakžtakž zvládá bachaře a věznice, ale se sebevědomými soudci jsou jeho vztahy trvale napjaté. Jan Sváček hovoří o příkladu Nizozemska, které dalo justici prostor, aby si své záležitosti sama spravovala, a výsledky se prý dostavily v překvapivě krátké době. Jistě se najdou i příklady další. Měly by se prozkoumat a vyzkoušet. Ale kdo to udělá? Ministerstvo spravedlnosti? Chacha.