Tlustou čárou odříznout minulost se nepodařilo a nepodaří
O kolik byli v popřevratové desetiletce podnikatelé chytřejší než bankéři? O pět set miliard korun, které nás sanace českého bankovnictví stála. Tento závěr vyplývá z vysvětlení kapitalismu, které týdeníku EURO podal jeden z bývalých vysoce postavených svazáků. Podle něj je cílem bankéřů půjčovat peníze na co nejvyšší úrok a dostat rozpůjčované peníze i s tím vysokým úrokem zpět. A naopak cílem podnikatelů je prý úvěr nikdy nesplatit. Když mi to nad kávou vyprávěl, nepochyboval jsem ani vteřinu, že dobře ví, o čem mluví – v uplynulých letech tento bývalý mládežnický prominent detailně viděl do mnoha velkých obchodů.
O podobném přístupu ostatně nesvědčí jenom děravé bilance Komerční banky, České spořitelny a dalších českých peněžních ústavů, ale i vytunelovaný majetek Socialistického svazu mládeže.
Přesto jsme zvyklí tvrdit, že svazákovo vysvětlení kapitalismu je chybné, že jednání obvykle nazývané jako tunelování, podvod a korupce jsou excesy, že jde o přístup a chování mimořádné, které vybočuje z kapitalistického řádu. Pokud bychom
ale měli k dispozici upřímné vzpomínky kapitánů světového kapitalismu, možná bychom dali svazákovi za pravdu. Ohromné úplatky politikům, kteří mají vliv na přidělování státních zakázek a nastavování i kontrolu regulačního rámce, přece v nedávné době otřásly politickou scénou Itálie, Německa i Francie. Stejně tak musely i země Evropské unie sanovat své banky. Připočítat můžeme i zcela bezohledný přístup firem, které využívají levnou a zákony nechráněnou pracovní sílu v rozvojovém světě (včetně otrocké práce dětí v Turecku pro výrobce obuvi nebo Kubánky namáčející holýma rukama baseballové míčky do toxického roztoku).
Tento obecný pohled, kapitalismus po–dle Marxe, kde platí jen právo silnějšího, samozřejmě přehlíží mnoho podstatných rysů soudobého kapitalismu. Funguje silný neziskový sektor, korporace jsou nuceny přispívat do lokalit, ve kterých mají své hlavní stany, dohadují se zásady slušného chování při řízení společností a tak dále. Zásadní rozhodnutí, která nakonec přinesou otrávený Dunaj společností těžící zlato, masová propouštění a bídu milionů lidí či vyvedení pivovarů z majetku banky do majetku jejího většinového akcionáře, se však jistě nebudou dělat podle zásad kompatibilních s morálkou Rychlých šípů.
To ale přesto neznamená, že slušní lidé, kteří nemají žaludek na bezskrupulózní jednání, musejí rezignovaně přijmout styl „svazáckého kapitalismu. Přesně to vyjádřil Václav Bělohradský v knize Myslet zeleň světa: „Miluji Solženicynův kategorický imperativ, který je nehlubší kritikou dialektického rozumu: je možné, že zlo je nutné a že nakonec zvítězí, ale jednej tak, aby nezvítězilo skrze tebe a s tvojí pomocí.
Po SSM se ovšem nerozplynul jen majetek, ale i archivy. Někdo je z ústředí organizace ze Senovážného náměstí odvezl. Neví se kdo a neví se kam. Jejich cena tedy nebyla jen historická a šlo by z nich vytlouct jistě více než zajímavou studii do odborného časopisu Ústavu pro soudobé dějiny.
Při přípravě článku o polistopadovém životě bývalých vysoce postavených svazáků (viz strana 16) byl týdeník EURO konfrontován se zdánlivě paradoxní situací. Většina oslovených členů bývalého předsednictva Ústředního výboru SSM odmítla odpovídat na otázky, které se byť nepřímo vztahovaly k jejich předlistopadovému politickému angažmá. Je to prý již passé a nikoho to prý nezajímá. Lidé, kteří vysoce postavené svazáky znali, o nich hovořili většinou rádi, ale až na pár výjimek si nepřáli být jmenováni.
Boj o tlustou čáru za minulostí je (nejen) v České republice veden již dvanáctý rok, nakonec ale zastánci tlusté čáry budou donuceni kapitulovat. Minulost, i když jako kořeny stromů není vidět, ne–lze od přítomnosti a budoucnosti odříznout. Minulost lze zdánlivě snadno přepsat v učebnicích dějepisu, nelze ji ale porazit.
Porovnejme přístup k osobní minulosti a jejímu zveřejňování u českých letců, kteří bojovali v Anglii, či emigrantů z totalitního Československa s bývalými svazáky a jinými komunistickými kádry. Letci i emigranti ochotně vyprávějí o své minulosti, zatímco ti druzí se zviditelnění své minulosti často brání. Mají snad co skrývat? Snad každý z nich, i ti, kteří o své minulosti vypovídat odmítají, by řekl, že on sám se nemá za co stydět.
Spravedlnost možná nakonec vítězí v tom, že někteří mají dobrý pocit, když mohou hovořit o své minulosti, zatímco jiní jen nepříjemně sevřený žaludek.