Zemědělství
Mléko bezesporu hýbe agrárním trhem. V posledních týdnech a dnech na sebe tato stěžejní zemědělská komodita ovšem poutala pozornost hlavně proto, že se stát pokoušel stanovit její pevnou cenu - což je i ve specifické agrární oblasti v tuzemsku věc nevídaná. Někteří zemědělci jásali, jiní protestovali, mlékárny se většinou bouřily.
Podivuhodná akce se nakonec podařila stylem obvyklým: vlci se nasytili, kozička zůstala celá. Je však fascinující, co všechno v kauze mléko vyhřezlo na povrch.
Rada Státního fondu tržní regulace v nočním jednání minulé úterý po urputných předchozích tahanicích rozhodla o zavedení minimální plošné nákupní ceny mléka ve výši 7,20 koruny za litr. Tento návrh byl podle ministra zemědělství předán na mini sterstvo financí. To posvětí a zveřejní tuto cenu, která by měla platit od 1. dubna letošního roku.
Kde ale vzal státní šiml pro tento krok právní oporu, není vůbec jasné. Není nijak dávná doba, kdy Úřad pro ochranu hospodářské soutěže pokutoval mlékařská družstva sdružující producenty mléka na regionální úrovni, pokud chtěla vůči mlékárnám uplatňovat jednotnou cenu za prodej produkce od svých členů. Legislativa se nezměnila, k současnému postupu státu ovšem antimonopolní úřad mlčí. Je otázkou, zda přitom nejde o mlčení záměrné, které by vlastně mělo stvrdit obdobný trend. Připomeňme totiž v této souvislosti další událost posledních dní. Producenti drůbeže konstatovali, že ceny kuřat jsou příliš nízké. A dohodli se tedy s Agrární komorou, že je zvýší o zhruba třetinu.
Celá záležitost vzbuzuje ještě další pochybnost. Jak vlastně došli odborníci k ceně 7,20 za litr mléka? Na počátku dohadů se totiž licitovalo s cenou 7,80 koruny (při roční produkci mléka kolem 2,5 miliardy litrů už desetihaléře hrají významno u roli). Nikdo ze zúčastěných není schopen vysvětlit, proč zmíněná konečná cifra.
Uveďme přitom další údaje: průměrná realizační cena za mléko činila loni 7,87 koruny, letos se pohybuje nad úrovní 7,70 koruny za litr. I když ještě jednou zdůrazníme, že oněch 7,20 má platit jako minimum pro každého, zdá se, že v porovnání s uvedeným průměrem jde fakticky jen o plácnutí do vody. Zemědělci mají mít pocit, že jim stát cosi zaručuje, mlékárny se však přitom nemají rozzlobit, že jim stát šponuje cenu.
Názor, že jde o jakousi habaďůru, koneckonců korunoval i výrok samotného ministra Jan Fencla. „Stát nemá žádnou možnost, jak přinutit zpracovatele, aby zemědělcům minimální cenu za mléko skutečně platili, uvedl šéf resortu poté, co výsledek ř adu týdnů trvajících diskusí oznámil veřejnosti.
Zatím by se snad zdálo, že mléčná záležitost je čirou fraškou. Uveďme tedy důvody, proč stát vůbec o zavedení minimální ceny u mléka uvažuje. Podle Fencla (a v tom se shoduje s významnou částí zemědělců a potravinářů) je třeba m ít co nejvyšší úroveň domácí produkce mléka, protože na tento objem bude možné čerpat dotace při uvažovaném vstupu České republiky do Evropské unie. Tuzemský průšvih zatím spočívá v tom, že produkce je nízká. „Uvažujeme ročně o třech miliardách litrů, ale produkce dělá kolem 2,5 miliardy ročně a domácí spotřeba jen necelé dvě miliardy litrů, říká ministr.
Situace se přitom stále zhoršuje, například letos se odhaduje, že nadprodukce dosáhne asi 800 milionů litrů mléka. Protože je přitom zahraniční trh mléčnými přebytky také přesycen, musí stát vývoz nadprodukce ve formě másla a sušeného mléka silně dotovat.
To dělá právě Státní fond tržní regulace, jemuž ovšem docházejí peníze. Loni vydal na podporu mléčného exportu přes 1,2 miliardy korun, letos má v rozpočtu 1,1 miliardy. „Náklady na regulaci trhu s mlékem tuto částku zřejmě překročí, přiznal však ministr. Není divu, když přímo tržní fond nedávno konstatoval, že jen na první čtvrtletí počítá s výdajem 580 milionů korun.
Vztáhneme-li výše uvedené na mléčnou kauzu, pak je myšlenka státních agrárních úředníků zřejmě tato: když zajistíme zemědělcům pevnou minimální cenu za mléko, nebudou krachovat, snad produkci ještě zvýší a do Evropské unie pak budeme moci vstoupit s legitimním požadavkem na bruselské dotace.
Snad upřímně míněný záměr se ale zavedením plošné ceny nemůže vydařit. Znova si zopakujme, že částka 7,20 koruny nic neřeší. „My už teď stejně platíme dodavatelům víc, potvrzuje například Oldřich Obermaier, zastupující nadnárodní firmu, která v tu zemsku vlastní několik mlékáren. Dokládá tím fakt, že cifra dosažená při dlouhé úterní noci je bezzubým kompromisem. Zemědělcům nepomůže, mlékárnám, které mají nadbytečné výrobní kapacity a potřebovaly by zeštíhlit, zase nepřipraví konkurenční pro středí.
Navíc se však v plné nahotě projevilo jakými bludnými cestami nyní domácí ekonomika prochází. Bez ohledu na to, že právní opora chybí, bez ohledu na to, že krok kupředu na mléčném trhu může přinést jen konkurenční prostředí, a nikoliv chabé po kusy o konzervaci stavu, prezentuje stát jakási bezduchá dirigistická opatření. Mléčná kauza má tak jen jeden opravdu výrazný rys: jde o odstrašující signál vládní bezradnosti.
