Kdyby si vládní politici přiznali, jak to v Bruselu chodí, mohli si odpustit silácké řeči
Česká republika pořád neví, koho poslat do Evropské komise. Původně ohlášený Pavel Telička to nebude, europoslankyně Zuzana Roithová také ne. Šance, že by Štefan Füle v paláci Berlaymont setrval a získal „seniorní“ portfolio, je iluzorní – už proto, že dotyčný jakékoli prodloužení svého angažmá rázně odmítá.
Zbývají ekonom a exministr financí Pavel Mertlík, kterého chce ČSSD a odmítá hnutí ANO, a šéfka resortu pro místní rozvoj Věra Jourová, již leckdo v úřadě nechce. Nicméně i s jejich jmény a nominacemi je spojováno několik mylných představ.
První je ta, že jeden či druhý dosáhne na některý ze zajímavých postů. Nejlépe na nějaký „ekonomický“, jak si přeje premiér.
Omyl, nedosáhnou. Proti mluví hned několik důvodů.
Ekonomická křesla byla, jsou a budou doménou eurozóny. Toto pravidlo potvrzuje Estonec Siim Kallas, jehož země vstoupila do měnové unie v lednu 2011 a on nyní dohlíží na sektor dopravy. Česko do eurozóny nepatří a ještě dlouho patřit nebude. To je limit od začátku. Nabízené osobnosti nejsou navíc takové kapacity, jakých by bylo záhodno.
Druhý směr úvah počítající s konzultací se zvoleným předsedou komise Jeanem Claudem Junckerem naopak jistý smysl dává. I když jen v omezené míře.
Juncker, budeli chtít, může převzít od vlády černého Petra v tom, že za ni rozhodne. Třeba náznakem, že by raději bral ženu. Praha by vyvázla s výmluvou, že kandidáta měla, a rozhodl někdo jiný. ANO by mohlo lépe čelit nařčením, že chtělo Jourovou z ministerstva pro místní rozvoj vyštípat (vždyť si ji vybral Juncker). A Sobotka by mohl Junckerův náznak využít pro hledání „paní za ČSSD“. Ne že by se o nějaké vhodné vědělo, ale jedno přísloví říká, že kdo hledá, najde.
Hledání nového českého eurokomisaře dokládá, že naši politici pořád nepochopili, jak to v EU chodí. Je to spolek konsenzu, nacházení kompromisu a balancování vah. Stane li na špici Evropské komise Juncker, jehož nominovala nejsilnější evropská lidovecká frakce, dožadují se rovnováhy druzí v pořadí – socialisté. Natahují ruku po sesli stálého předsedy Rady EU (dnes Herman Van Rompuy) a šéfovi diplomacie (Catherine Ashtonová). O slovo se hlásí i liberálové, kteří stáli za Junckerem a posílají do hry eurokomisaře pro obchod Karla De Guchta.
Česko může této partii leda přihlížet. Jeho 21 europoslanců je rozdrobeno v šesti frakcích, jsou kapkami v moři. Odtud mocenský vítr nevane. A hledání aliančních partnerů nikdy nepatřilo k silným českým stránkám.
Takto nezbývá než vyčkat, že to nějak dopadne. Což se také stane.
Hledání nového českého eurokomisaře dokládá, že naši politici pořád nepochopili, jak to v EU chodí.
O autorovi| IGOR ZÁRUBA zaruba@mf.cz
