V bilanci a účinkování na burze v roce 2000 pohořelo Německo
Starý kontinent zná loňské premianty ve vytváření akcionářské hodnoty. Slavit mohou finská telekomunikační štika Nokia, apeninský operátor Telecom Italia Mobile i britský vydavatel Daily Mail & General. Šampaňské může bouchat ve Francii, která vyhrála soutěž zemí. Propadlo Německo. Stavbař Philipp Holzmann, který čeká na souhlas Bruselu se státní dotací (EURO 39/2000), se stal nejhorší firmou vůbec. Pět set největších evropských firem, s jejichž akciemi se obchoduje na burze, podrobil zevrubnému zkoumání renomovaný německý měsíčník Manager Magazin ve spolupráci s expertem Univerzity v Halle Reinhartem Schmidtem a společností Arthur Andersen. Cílem bádání bylo určit, které podniky dokázaly rozmnožit majetek akcionářů a které ho promrhaly. Premisa, z níž porotci vycházeli, byla prostá: zvýšit shareholder–value neboli hodnotu podílů dokážou ty firmy, jež vytěží z vlastního kapitálu více, než kolik za něj musely zaplatit. O skutečném stavu věcí vypovídaly odpovědi na dvě otázky: Je výnos kapitálu vyšší než náklady? Přesahuje výnos z akcie náklady? Výsledky testu byly zahrnuty do zprůměrovaného indexu charakterizujícího, jak se vyvíjela tvorba hodnoty pro akcionáře (shareholder–value–performance). Nokia obhájila. Jedenáctý ročník rozhodování Manager Magazinu, jehož aktéři se prokousali více než tisícovkou aktuálních firemních zpráv o hospodaření, vyzdvihl na piedestal hráče na poli telekomunikací, médií a technologií. V absolutním pořadí (viz tabulka Dobří hospodáři) jim patří šest z prvních deseti míst, v sestavě na základě nejlepší bilance pět a v soutěži burzovních oblíbenců (Špičky na burze) osm z nejlepší desítky. Vítězství Nokie není překvapením, lídr obhájil s velkým odstupem předešlou pozici. Odborníci si jen kladou otázku, zda vystačí s dechem i nadále. Šokoval zato průlom, který se povedl ropnému koncernu Shell, výrobci luxusního zboží Louis Vuitton Moet Hennessy (LVMH) a koncernu Siemens. Ještě před dvěma lety krčili manažeři fondů a analytici při vyslovení jmen Mark Moody-Stuart, Bernard Arnault nebo Heinrich von Pierer rameny. „V nemilost upadli především na burze, píše Manager Magazin. Šéf Royal–Dutch/Shell Moody–Stuart a jeho předchůdci „opomněli snižovat náklady. Když na podzim 1998 prudce klesly ceny ropy, spadly zisky Shellu mnohem výrazněji než u konkurence. Prezident LVMH Arnault se zase příliš zahleděl do Asie: „východní boom skončil nezájmem o značkovou módu i jakostní šampaňské a těžkými ztrátami. Nejhůře však na tom byl šéf Siemensu von Pierer, jehož dny v čele firmy byly svého času považovány za sečtené, o koncernu se mluvilo jako o jasném kandidátovi na převzetí. Do ní, nebo po ní. Dnes se Moody–Stuart, Arnault a von Pierer těší respektu odborníků, přízni burziánů a zásluhám o „nejvyšší postup . Shell si proti roku 1999 polepšil v celkovém pořadí o 299 příček, LVMH vyletěl o 338, a Siemens dokonce o 359 míst. Zázrak? Nikoli, pouze tvrdá manažerská práce, míní Manager Magazin a tým spolutvůrců evropské hitparády podniků. Říkají, že Moody–Stuart se dokonale poučil z předešlých chyb. Pustil z ruky chemické aktivity Royal–Dutch a srazil roční náklady o 2,3 miliardy eur. Výsledek se dostavil ještě před loňskými rekordními cenami ropy a pohonných hmot. Už v roce 1999 se čistý zisk vyšplhal na 8,6 miliardy eur, burzovní hodnota gigantu stoupla loni v říjnu o 65 procent na 238 miliard eur. Arnaultovi se podařilo zvednout odbyt výrobků Louis Vuitton Moet Hennessy a provést další výboje. V portfoliu přibylo od roku 1998 dvacet noblesních etiket. Kapitálové trhy aplaudovaly, hodnota cenných papírů vzrostla na dvojnásobek. A konečně von Pierer se v elektronice odpoutal od výroby čipů a uvedl na burzu dcery Epcos a Infineon. Risk se vyplatil, kurs akcií si připsal během osmnácti měsíců k dobru 150 procent. Loni v říjnu oznámil mnichovský výrobce vytvoření největšího internetového pracoviště světa (EURO 42/2000). I přes zdařilý nástup na burzu se zmíněné trojici firem nepodařil průnik do evropské dvacítky. Důvod? Výnosnost kapitálu a ziskové marže nedosahují úrovně absolutních špiček. „Vítězná Nokia docílila zhruba trojnásobné ziskové marže a mnohem vyšší kapitálové návratnosti než Siemens, zní verdikt porotců. Kruté vystřízlivění. I tak patří výkon Siemensu ke světlým stránkám německé účasti. Hodnocení domovského časopisu nastavilo nelichotivé zrcadlo poměrům v největší ekonomice Evropské unie. Až osmé místo v žebříčku států (před Itálií a Španělskem) doporučuje Němcům jasně: nechejte stranou ješitnost a začněte makat. Z devadesáti dvou prověřovaných německých akciových společností pouze 38 zvedlo úhrnnou tržní kapitalizaci, zbytku se „povedl pravý opak. Čtyřnásobné německé zastoupení mezi deseti nejhoršími společnostmi („ničiteli hodnot ) považují autoři zprávy za trapas. Byť s logickými vysvětleními. Automobilka BMW (celkově 494.) dojela na pozdní rozloučení se ztrátovou britskou dcerou Rover, kolínské Ford–Werke (496.) utrpěly přílišnou dominancí americké matky a stavbaři Holzmannovi (500.) zlámaly vaz špatné projekty. Čest Spolkové republiky zachraňují doručovatel zásilek Hapag–Lloyd (11.), strojírenský producent Klöckner (13.), výrobce sportovních vozů Porsche (17.) a chemička Rütgers (69.), které byly zvoleny jedničkami v příslušných branžích. Akcionářům je to k ničemu, neboť počet obchodovatelných cenných papírů těchto firem je minimální. V rostoucích sektorech technologií, médií a telekomunikací vyklidilo Německo (až na klasické vydavatelství Springer) pole úplně. Naopak všude, kde mohl, bodoval odvěký rival Němců – Francie. Držitel vavřínu mezi evropskými státy má dva zástupce (ST Microelectronics a Sagem) v Top 10, zkratka země galského kohouta nechybí až na strojírenství v žádném sektorovém pořadí. „Francie profituje z liberalizace. Zahraniční investice přesáhly od začátku devadesátých let 200 miliard eur, třetina francouzského akciového kapitálu má zahraniční držitele, zdůrazňuje Manager Magazin. Směr Amerika. Skvělá hodnocení tradičních firem (Nokia, Dixons) označuje Manager Magazin za důkaz, že etablovaným koncernům neujel vlak internetové revoluce: „Firmy osvědčily pružnost a přizpůsobivost. Loňské výkony ve zvyšování akcionářské hodnoty dávají šanci pro soutěž s Amerikou, kde nelze po desetiletí nevídané konjunktury vyloučit „tvrdé přistání (EURO 2/2001). Zásluhy na slušných vyhlídkách připisují pozorovatelé deregulačním snahám vlád i odhodlání předních manažerů pokračovat v restrukturalizaci podniků, orientaci na renditu akcií a globalizační cit při nákupu podílů ve světě. „Ameriko, měj se na pozoru, varoval před časem časopis Fortune krajany před novou elitou z druhé strany Atlantiku. Jürgen Strube (BASF), Jean–Marie Messier (Vivendi), Chris Gent (Vodafone) – to jsou jen některá jména ze seznamu nájezdníků, kteří se i přes vysoký kurs dolaru pustili do ataků v USA. Tamní akvizice Evropanů posílily v roce 1999 o plnou třetinu na 193,2 miliardy dolarů, koupě Američanů oslabily o 30 procent na 51,2 miliardy dolarů. A třebaže si zámoří drží náskok v produkci hardwaru a softwaru, v bezdrátové komunikaci už platí za bernou minci značky Ericsson, Nokia a Vodafone. Handicapem zůstávají rozdílné ceny akcií, což prodražuje fúze. Burzovní kapitalizace pěti největších amerických kolosů je dvojnásobkem hodnoty pěti nejdražších evropských společností (patnáct let starý kalifornský telekomunikační koncern Cisco stojí jako Ericcson a Nokia dohromady). „Vyřeší–li Evropa marketingový problém na finančních trzích, bude dominovat, je optimistou Manager Magazin.
