Britská politická zkušenost praví, že království funguje, když funguje chemie mezi premiérem a ministrem financí. Česko není Spojené království, ale tohle mají podobné.
Rozdělení funkcí premiéra a správce státní kasy mezi dvě strany koalice vyžaduje ještě větší osobnostní kompatibilitu. Zvlášť když přihlédneme k faktu, že Úřad vlády je přes honosné sídlo ve skutečnosti chudým příbuzným - z hlediska přístupu k informacím a vhledu do finančních toků státu.
Tahle asymetrie má v Česku poměrně hluboké kořeny. Neznamená však, že osobnostně silní premiéři podepření silnou stranou a nespornou pozicí v ní nedokázali přetáhnout moc k sobě a ministr financí pak opravdu poslouchal, co se ze Strakovky kázalo.
Častější jsou ovšem opačné konstelace -kdy ministr financí se silným politickým zázemím a loajálními úředníky v Letenské 15 a ve všech podřízených organizacích fakticky předsedá „imperiálnímu ministerstvu“.
Týdeník Euro v časech Nečasovy vlády psal právě o tomhle problému, který dovede buď ochromit akceschopnost vlády, nebo do značné míry umožňuje ministrovi financí převzít lví díl moci ve státě. A to bylo ještě před Andrejem Babišem, který patrně velmi pozorně sledoval Kalouskovu pozici. I proto se do možného vytěžení veškerého mocenského potenciálu ministerstva financí pustil s vervou, která je v novodobých českých dějinách vskutku neobvyklá. K plnému úspěchu však ještě potřebuje maličkost - získat důvěru „mančaftu“.
Ministerstvo financí je totiž s výjimkou ČNB jediný úřad, který si přes všechny rány nekompetentních šéfů a podšéfů v české byrokracii zachoval něco jako „esprit de corps“, tedy stavovskou čest. A to je v dnešním Česku něco vzácnějšího než kaviár z Belugy. Stojí za to vzpomenout, že první rozhodnutí Miroslava Kalouska po nástupu do funkce po Vlastimilu Tlustém bylo přijmout zpátky do funkce „rozpočtového tátu“ Eduarda Janotu, jehož vyhazov byl i laickou veřejností vnímán jako akt čiré hlouposti a vrchnostenské zvůle.
A můžeme jít ještě dál, až k začátkům transformace - také Václav Klaus dokázal udělat zásadní změny na ministerstvu. Opíral se při nich o „staré fachmany“, kteří byli v drtivé početní převaze. Díky tomu proběhlo všechno bez otřesů a víceméně v klidu.
Spolu s rozdělením federace je to jeden z jeho majstrštyků, jakkoli se tím možná nechce chlubit.
Pramen praktického poznání, jak dělat věci jinak a lépe, je dodnes většinou uvnitř. Mladé a neklidné přírůstky do ansámblu dovedou ztropit mediální hluk, který si asi doba žádá, ale není to ani známka citlivého sluchu, ani zvládání jemných tónů, a už vůbec ne předzvěst budoucího zdařilého koncertu. l
O autorovi| Miroslav Zámečník * zamecnik@mf.cz
