Je možné, že se politici budou za obdobím pomalého růstu ohlížet jako za obdobím relativního klidu a blahobytu. Právě když hlavní proud ekonomického myšlení nabyl přesvědčení, že se západní ekonomiky usazují v „novém normálu“ nízkého růstu, začaly se objevovat pochybnosti o další relevanci této idey. Svět zřejmě spěje spíš k ekonomické a finanční křižovatce a jeho další směřování bude záviset na klíčových politických rozhodnutích.
Na počátku roku 2009 neměl „nový normál“ v hledáčku téměř nikdo. Samozřejmě, globální finanční krize, která propukla několik měsíců předtím, světové hospodářství rozvrátila a přispěla ke snížení výstupu, zvýšení nezaměstnanosti a kolapsu obchodu.
Většina lidí však instinktivně pochopila otřes jako dočasný a vratný výkyv ve tvaru V, který je charakterizován strmým propadem a svižným zotavením.
Výsměch
Někteří pozorovatelé už si ale všimli, že tento otřes se projeví závažněji a vyspělé ekonomiky se ocitnou v pasti frustrující a neobvyklé trajektorie dlouhodobě nízkého růstu. V květnu 2009 jsme s kolegy z PIMCO tuto hypotézu, pod názvem „nový normál“, představili veřejnosti.
Našemu pojetí se v akademických a politických kruzích dostalo ledového přijetí – což byla pochopitelná reakce vzhledem k silnému návyku přemýšlet a jednat cyklicky. Málokdo byl připraven připustit, že vyspělé ekonomiky vsadily na chybný růstový model, natož že by u rozvíjejících se ekonomik měly hledat poučení ohledně strukturálních překážek růstu, včetně dluhových převisů a nadměrných nerovností.
Jenže ekonomika se ze dna neodrážela. Právě naopak, nejenže roky přetrvává pomalý růst a vysoká nezaměstnanost, ale zhoršila se i trojice nerovností (příjmů, bohatství a příležitostí). Důsledky přesáhly hranice ekonomiky a finančnictví. Napjatější jsou regionální politická uspořádání, vyostřily se defekty ve fungování národní politiky a na vzestupu jsou strany a hnutí zaměřené proti zavedeným pořádkům.
Důsledky přesáhly hranice ekonomiky a finančnictví. Napjatější jsou regionální politická uspořádání, vyostřily se defekty ve fungování národní politiky a na vzestupu jsou strany a hnutí zaměřené proti zavedeným pořádkům.
Čekání na oživení ve tvaru V bylo čím dál těžší zdůvodnit, a tak pojem „nového normálu“ konečně začali lidé uznávat. Dostal přitom několik nových nálepek. Generální ředitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová varovala v říjnu 2014, že vyspělé ekonomiky čelí „nové prostřednosti“. Bývalý ministr financí USA Larry Summers předpověděl éru „sekulární stagnace“.
Dnes už není neobvyklé říct, že by Západ mohl po mimořádně dlouhou dobu vězet na nízké růstové úrovni. Jak ovšem vysvětluji ve své nové knize The Only Game in Town s podtitulem Centrální banky, nestabilita a jak předejít dalšímu kolapsu, tento ustálený stav nabourávají vnitřní pnutí a nesoulady společně s nadměrným spoléháním na měnovou politiku.
Za situace, kdy se nafukují finanční bubliny, proměňuje se podstata finančního rizika, zhoršuje se nerovnost a nadále získávají na síle netradiční – a v některých případech extrémní – politické síly, narazil zklidňující vliv nekonvenční měnové politiky na limity svých možností. Vyhlídka, že taková politika udrží ekonomiku v chodu, byť jen na nízkých obrátkách, se jeví čím dál nereálnější. Spíš se zdá, že světová ekonomika míří k další křižovatce, na niž dospěje během příštích tří let.
Alternativní cesta
To by nemuselo být od věci. Zareagujíli politici komplexněji, dokážou své ekonomiky dostat na stabilnější a úspěšnější cestu vysokého růstu, klesající nerovnosti a opravdové finanční stability. Taková politická reakce by musela zahrnovat prorůstové strukturální reformy (například vyšší infrastrukturní investice, důkladnou revizi daní a vybavení pracovních sil novými nástroji), pohotovější fiskální politiku, úlevu pro předlužené země a lepší globální koordinaci. Společně s technologickými inovacemi a nasazením nevyužitých firemních peněz by to mohlo uvolnit produkční kapacity a zajistit rychlejší růst.
Alternativní cesta, do níž by svět mohla uvrhnout pokračující politická dysfunkčnost, vede přes houštinu provinčních a nekoordinovaných politik k ekonomické recesi, vyšší nerovnosti a vážné finanční nestabilitě. Kromě škod na ekonomickém blahobytu současné i budoucích generací by takový výsledek podkopal sociální a politickou soudržnost.
Na kterou z těchto dvou cest se svět vydá, není jasné. Za současného stavu je skutečně nemožné volbu předvídat. Nadcházející měsíce, během nichž budou tvůrci politik vystaveni sílící finanční volatilitě, nám však napovědí, jak se věci vyvinou.
Existuje naděje, že přijde doba systematičtějšího – a tedy efektivnějšího – politického přístupu. Panuje ale rovněž obava, že se politikům odklon od přílišného spoléhání na centrální banky nepodaří a začnou se ohlížet za novým normálem se všemi jeho omezeními a frustracemi jako za obdobím relativního klidu a blahobytu.
Z angličtiny přeložil David Daduč
Autor Mohamed A. El-Erian je hlavním ekonomickým poradcem Allianz, předsedou Globální rozvojové rady amerického prezidenta Baracka Obamy a autorem knihy The Only Game in Town s podtitulem Centrální banky, nestabilita a jak předejít dalšímu kolapsu
Čtěte také:
Studie: Globální oteplování může srazit světovou ekonomiku téměř o čtvrtinu
Fed vedly k odložení dalšího růstu sazeb obavy z globálních turbulencí
