EU bude muset vyvažovat potřebu podpory investic a potřebu zachovat obezřetnost
Hospodářský růst v Evropě zůstává zklamáním. Prakticky ve všech členských zemích Evropské unie se v roce 2014 očekává vyšší výkon, avšak podle nejnovějších projekcí Mezinárodního měnového fondu průměrné tempo růstu v eurozóně jen stěží přesáhne jedno procento. A zatímco britská ekonomika vykazuje silnou dynamiku, její HDP teprve nyní překonal předkrizovou úroveň. Vyjádřeno v přepočtu na obyvatele je EU stále chudší, než byla před sedmi lety.
V tomto kontextu se vynořil nový politický cíl: investice. Italský premiér Matteo Renzi, jehož země předsedá Unii, je prosazuje a čerstvý předseda Evropské komise JeanClaude Juncker je označil za svou „první prioritu“. Jeho cílem pro příští tři roky je mobilizovat pro veřejné a soukromé investice dalších 100 miliard eur ročně.
SOLÁRNÍ MEMENTO Investice jsou zajisté politicky lákavým tématem. Dokážou sjednotit keynesiány i stoupence nabídkové strany; přívrženci veřejných výdajů i zastánci soukromého byznysu mohou stát v jednom šiku. A historicky nízké dlouhodobé úrokové sazby bezpochyby poskytují mimořádně vhodnou příležitost k financování nových projektů.
Z toho však automaticky nevyplývá, že by vlády měly lít peníze do veřejných infrastrukturních projektů nebo podporovat soukromé investice přidáváním dalších pobídek k již tak příznivým tržním podmínkám. V době, kdy se soukromé příjmy snížily, veřejných zdrojů je pomálu a dluhová zátěž je vysoká, by se plány na stimulaci investic měly pečlivě přezkoumávat. I zdánlivě prospěšné projekty mohou tvrdě narazit: před pouhými pár lety mělo dobře míněné evropské úsilí o stimulaci obnovitelných zdrojů za následek nafouknutí bubliny solární energie, která dosáhla makroekonomických proporcí. Snížení emisí skleníkových plynů je sice nezbytné, avšak současná generace relativně neefektivních obnovitelných zdrojů by se neměla zavádět na úkor rozvoje nákladově efektivnějších technologií.
Proto je nutné před jakoukoli snahou o podporu investic stanovit, zda loudavý růst v Evropě odráží abnormálně nízkou tvorbu kapitálu. Data naznačují, že tomu tak je: od roku 2007 do roku 2013 se investice v EU snížily o 18 procent oproti pouhým šesti procentům ve Spojených státech. V jižní Evropě se investice doslova propadly, a dokonce i v Německu dosáhnou teprve letos předkrizové úrovně.
To je však jen stěží dostatečné zjištění, poněvadž vzhledem k nadměrným investicím do nemovitostí v době před krizí byl prudký obrat směrem dolů nevyhnutelný. Bezstarostná výstavba domů bez obyvatel a letišť bez pasažérů musela přestat. Obecněji řečeno mají investice sklon kopírovat hospodářský růst: firmy přidávají nové kapacity pouze v případě, že pro jejich produkty existuje poptávka. Recese téměř vždy obnáší i nepřiměřeně prudký pád investic.
???MILIARDOVÁ PROPAST Z těchto důvodů není stanovení, zda jsou nízké investice příčinou, nebo důsledkem pomalého růstu, tak snadné, jak se může zdát. Po zohlednění všech protichůdných faktorů německý ekonomický institut DIW předpokládá, že investiční propast je reálná; pro eurozónu ji stanovuje na zhruba dvě procenta HDP neboli 200 miliard eur. To je významné číslo, které naznačuje, že existují argumenty pro politickou akci.
Vyvolává to další otázku: co brzdí investice a co lze učinit pro odstranění těchto překážek? Jedna část odpovědi se týká regulací. Například investice do efektivní výroby a skladování energie zdržuje přetrvávající nejistota ohledně budoucího směřování klimatické politiky. Evropská dohoda o tom, jak stabilizovat cenu uhlíku, by pomohla urychlit soukromé projekty. Na národní úrovni by dobře koncipované a stabilní plány na zlepšení účinnosti vytápění domácností rovněž přinesly prospěch. Obecněji řečeno jsou jasnost a předvídatelnost regulačních pravidel nezbytnou podmínkou soukromých investic.
Další část odpovědi je finanční. Předkrizový boom investic do evropských nemovitostí živily bezstarostné úvěrové toky ze severní do jižní Evropy. Následovalo pečlivé odměřování úvěrů, neboť banky omezovaly své přetížené účetní bilance a byly odrazovány od podstupování rizik. Peníze navíc odtékají z problémového okraje zpět do severní Evropy. V důsledku toho není úvěr například pro malou španělskou firmu ani levný, ani snadno dostupný.
To volá po okamžité akci. Sdružování stávajících úvěrových portfolií do balíků a jejich převody na nebankovní investory, jak mnozí lidé navrhují, by se měly podporovat. Vedle krátkodobých nápravných řešení musí být hlavní prioritou podpora obnovení toků úspor napříč Evropou, avšak tentokrát nikoli formou bankovních vkladů a půjček, nýbrž kapitálu.
K tomu Evropa potřebuje adekvátní regulační a daňový rámec. Rovněž oficiální instituce by se měly vhodným způsobem zapojit. Zvláštní je, že Evropská investiční banka coby finanční chapadlo EU je oprávněna poskytovat pouze půjčky a garance, nikoli kapitálové investice. Měla by se najít náhradní řešení.
A konečně existuje několik oborů, kde by mohly národní vlády jednat přímo. Typickým příkladem je infrastruktura – za předpokladu, že současný zájem o investiční projekty se nebude používat jako záminka k oživení evropské záliby v přehnaně nákladných projektech.
Bude to stačitfiTěžko říct. EU bude muset jemně vyvažovat potřebu podpory investic a potřebu zachovat obezřetnost, zejména u veřejných peněz. Juncker zase bude muset projevit jak pevné odhodlání, tak zdravý úsudek.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
O autorovi| JEAN PISANIFERRY, profesor na berlínské kole státní správy Hertie, generální komisa francouzské vlády pro politické plánování, bývalý editel bruselského ekonomického mozkového trustu Bruegel
