Japonsko se již pokoušelo jednorázové hůlky i recyklovat
Perex místo podtitulku
Každý Japonec spotřebuje ročně průměrně 200 párů jídelních hůlek. Na jejich výrobu se celkem spotřebuje 90 tisíc tun dřeva. Není tedy divu, že se Japonsko potýká s problémem, který představují jednorázové hůlky, nazývané waribaši. Těmi se jí téměř ve všech restauracích, bufetech a zdarma jsou k dostání i v obchodech s potravinami. Výroba hůlek z japonských stromů se neúměrně prodražovala, proto se nejprve přesunula do Číny. Po čase ale Číňané museli začít dovážet dřevo z Mongolska a Ruska, a tak i jejich hůlky začaly být drahé. Zareagovala Indonésie, která nabídla levnější hůlky bambusové. V Japonsku se nyní vyrábějí pouhá tři procenta hůlek, a to ze zbytků stavebního dřeva.
Ministerstvo neuspělo
Před dvěma lety vyšla směrnice, která doporučovala všem obchodům s potravinami vydávat hůlky zákazníkům jen na vyžádání. Mnoho obchodníků se však stále drží zavedeného modelu, kdy k jídlu přidává do plastové tašky automaticky hůlky a k jogurtu či pudinku plastovou lžičku.
Restauratéry k neustálému používání jednorázových hůlek nutí kulturní zvyk a předsudky Japonců, kteří omyvatelné hůlky ve veřejných stravovacích zařízeních považují za nehygienické. Před rokem začalo japonské ministerstvo zemědělství přemýšlet o tom, že by se jednorázové hůlky začaly recyklovat, jenže náklady na jejich vytřídění a svoz byly tak vysoké, že od masivního plánu upustilo. Přesto začalo několik stovek dobrovolníků obcházet ráno cestou do práce bufety a odnášet z nich připravené pytle s použitými hůlkami k ekologickému zpracování.
Problému waribaši se ujala malá marketingová a reklamní agentura Brain Network, která koncem roku 2006 začala vyrábět sadu hůlek určených k opakovanému používání. Hůlky lze vybírat ze třiceti různých barevných odstínů, ale hlavně: prodávají se po jedné. Přátelé si tak mohou vyměňovat barvy, sestavovat různobarevné koalice a podobně, což se v Japonsku nosí. Jedna hůlka stojí 315 jenů, pár tedy vyjde v přepočtu zhruba na sto korun. Za design obdržel CEO Brain Network Daisuke Šičino prestižní návrhářské ocenění Good Design za rok 2007.
Hit spotřebitelských trendů
Agentura vytvořila celý projekt na podporu používání vlastních hůlek, které propagují známé japonské osobnosti, hudebníci, modelky či politici. Soukromé firmy, jako třeba solární studio So-le nebo zaměstnanci pošty, se přidávají ke sloganu „Moje hůlky, moje srdce“ v rámci CSR (společenské odpovědnosti firem). Ekologický životní styl pomáhá prosazovat nově založená nezisková organizace My Hashi My Heart Fund. Spolu s perfektně vytvořenými internetovými stránkami www.my-hashi.jp, dobře zvládnutými public relations zaměřenými na časopisy životního stylu a akcemi, při nichž hůlky prosazují známé modelky mezi svými vrstevníky, vytvářejí dokonalou souhru marketingové komunikace. Také díky ní zařadil německý časopis Japan Markt hůlky My Hashi mezi hity spotřebitelských trendů roku 2008.
Případ waribaši ilustruje, do jakých problémů mohou narůst zdánlivě nepodstatné detaily konzumního životního stylu, který narazí na kulturní bariéru. V Číně se zatím spotřebují v průměru jen čtyři páry jednorázových hůlek na obyvatele. Kdyby začali být nedůvěřiví k hygieně v bufetech Číňané, brzy by na to padly i deštné pralesy. Nikoho ale zatím nenapadlo poučit se u Korejců, ti používají zásadně hůlky z nerezu.
Box
Není hůlka jako hůlka
Jídelní hůlky se používají tradičně na Dálném východě – v Číně, Japonsku, Koreji a zemích jihovýchodní Asie. V Japonsku se do sedmého století jedlo pouze jednou zahnutou hůlkou. Poté se ale prostřednictvím buddhistických mnichů rozšířil jak v Japonsku, tak v Koreji zvyk používat hůlky dvě. Nejstarší používání hůlek je doloženo nálezem bronzových hůlek v Číně z doby kolem roku 1200 před naším letopočtem.
Délka hůlek se různí, a to od šestnácti do 30 centimetrů podle toho, v jaké oblasti a k čemu se hůlky používají, zda na vaření, nebo na jídlo.
Hůlky se vyrábějí nejčastěji dřevěné a lakované nebo bambusové. Japonské hůlky mívají někdy zdrsněné špičky, aby z nich jídlo neklouzalo. V jihovýchodní Asii se používají hůlky delší, silnější a umělohmotné, jejich používání je pro Evropany ještě obtížnější než u hůlek obvyklé délky. V Koreji se jí obvykle nerezovými hůlkami, které tvoří sadu společně s mělkou lžící. Výjimečně, pro slavnostní příležitosti, se vyrábějí hůlky také slonovinové nebo kostěné a zdobené. Za luxusní se však v Japonsku považují i zdánlivě obyčejné jednobarevné hůlky, vyráběné ručně a barvené pouze přírodními barvami. V evropském podnebí, kde je nižší humidita, však tyto hůlky snadno vysychají a lak popraskává.
Pokrmy se upravují tak, aby bylo možné malá sousta nabírat rovnou hůlkami do úst. Nůž patří jen do kuchyně, kde jím kuchař předem vše nakrájí. Vidličky Asiaté vůbec neznají, i na vaření a smažení používají hůlky, které jsou bambusové nebo dřevěné a delší. K některým polévkám se přidává lžíce.
Před pěti lety uveřejnila Americká revmatologická univerzita výzkum mezi 2600 obyvateli Pekingu staršími šedesáti let, který dospěl k závěru, že dlouhodobé používání hůlek způsobuje artrózu rukou. Číňany to velmi pobouřilo a vedoucímu výzkumu Davidovi Hunterovi vzkázali, že bolí-li ho z hůlek ruce, je to tím, že je špatně drží.
Box2
Jak používat hůlky
S hůlkami je to jako s příborem: existuje sice obecný návod, ale nakonec si každý najde svůj styl držení a ovládání, který mu vyhovuje nejvíc. Platí, že hůlky držíme v pravé ruce (i leváci) tak, že pohybujeme pouze horní, kterou držíme mezi palcem a ukazováčkem. Prostředníček a prsteníček přidržují spodní hůlku, ke které horní přihrnuje sousta.
Při používání hůlek platí přísná kulturní pravidla, která se ještě liší podle toho, zda jsou čínská, japonská, korejská nebo jihoasijská. Obecně platí:
• Hůlky nikdy nezapichujeme do misky s rýží tak, aby tam zůstaly trčet (to se používá pouze u obětování jídla při náboženských obřadech).
• Vždy je dáváme na odkládací podložku (haši oki) nebo rovnou na ubrousek na stůl, a to vodorovně hned před sebe, nikoliv za misku.
• Nikdy jimi nešermujeme ani neukazujeme u stolu, nehrajeme si s nimi a nepřitahujeme s nimi nádobí.
• Jídlo na hůlky nenapichujeme jako na špíz.
• Hůlky neolizujeme, zbytek nudlí, visících z hůlek, však můžeme hlasitě dosrkat.
• Nepřendáváme si jídlo z hůlek do hůlek ani je nedáváme nikomu jinému z vlastního talíře na jiný přes větší vzdálenost, to je vyhrazeno japonským pohřebním rituálům.
• Jídlo se od sebe nesnažíme odtrhnout každou hůlkou v jedné ruce, dá se pouze „krájet“ dvěma hůlkami vodorovným řezem.
• Jednorázové hůlky waribaši jsou na konci ještě spojené, je nutné je od sebe odtrhnout.
• Při odtrhávání hůlek od sebe je chytíme ve dvou třetinách délky směrem ke konci tak, že špičky směřují dolů nebo vodorovně, nikdy ne směrem k ostatním, a silou oddělíme – pozor na rozhazování rukama.
• V Číně je neslušné nabírat si vlastními hůlkami ze společné mísy, v Japonsku se to v rodinách toleruje.
• Někdy je možné hůlky obrátit opačným koncem, kterým se nejí, a jídlo si tak nabrat.
• Zatímco v Číně se může miska rýže přizvednout k ústům, v Koreji a Japonsku je to považováno za neslušné (to pramení z toho, že korejská a japonská rýže je mazlavější a snáz se hůlkami nabírá).
• Dámy si hůlky nestrkají do vlasů – je to stejné, jako byste měly v culíku lžíci.