MOLY BOLÍ BŘÍŠKO

Sen o impériu měl krátký život

Když se zkombinují iluze o české cestě privatizace s výkony investičních bankéřů z bývalé Investiční a Poštovní banky, naskakují miliony na počítadle ztrát rychleji než telefonní impulsy při volání na erotickou linku. Sen o vybudování českého textilního impéria měl vskutku krátké trvání. Není divu. Motivem pro spuštění tohoto projektu byly totiž především snahy bývalé a nerestrukturalizované pézetky zajistit si zboží na export a odběratele pro dovozy textilních surovin. Představy o synergických efektech a přínosech existence velké výrobně–obchodní společnosti byly více než mlhavé. Hlavní bylo být velký. Koneckonců Soudek a Junek také nakupovali.

Generální ředitel bývalého Centrotexu Milouš Červencl řekl letos na jaře Lidovým novinám, že podlehli iluzím o rozvoji českého hospodářství a pracovali se špatnými čísly. Tvrdil, že při pádu Klausovy vlády popraskalo spojenectví politiků, bank a na ně napojených podniků. Prudce zdražily úvěry a zrovna v té době Centrotex nakupoval akcie textilek.

Jistě nelze podceňovat důsledky měnové restrikce na zdraví podnikové sféry, zvláště pokud jde o obchodní podnik závislý do značné míry na domácí poptávce a především na půjčených penězích, které prakticky ze dne na den zdražily na dvojnásobek. Jenže je otázkou, zda nakonec peníze na úroky nechyběly například vinou extravagantního nákupu restaurace Fromin na Václavském náměstí či nákladné rekonstrukce kavárny Slavia a dalších podobných akcí s beznadějnou návratností vložených prostředků.

Všichni, kdo byli jen trochu v obraze, věděli o všech těchto ekonomických propadácích i o dalších podivných aktivitách některých jednotlivců z vedení společnosti. Jen ti, kdo se považovali za dravé a úspěšné investiční bankéře, patrně nic netušili. Z dnešních analýz je vcelku jasné, že úvěrování celé akce bylo od počátku chybou a nebyla šance dostat půjčené peníze zpět. Ale ani v IPB se moc nekoukalo na korunu, když šlo o to urvat nějakou kořist. A tak se akce vydařila. Jenže kořist od prvního kousnutí dost skřípala mezi zuby.

Mohla začít druhá fáze, se kterou se nyní důvěrně seznamují právníci Československé obchodní banky. Mohli bychom ji nazvat hrou Prachy jsou fuč, ale tváříme se, jako že je máme. Vytváření společností typu Pyrr by si mohli dát Procházkovi lidé patentovat. Obelhávání regulačních pravidel se tak dostalo na novou, dosud nepoznanou úroveň. Model by se dal možná ještě prodat na Ukrajinu či Střední východ. Podstata je geniálně prostá. Banka vezme zastavená a těžko realizovatelná aktiva od svého dlužníka a prodá je nově vytvořenému dlužníkovi. Tomu novému na nákup půjčí a těmito penězi ten starý umoří dluh, nad nímž už auditor i bankovní dohled lomí rukama. Nový dlužník je bezvadný, protože s bankou má společného jen to, že v ní má nějakého kamaráda. Procházka je chytrý a regulátor i auditor se zase mohou chvíli tvářit, že král není nahý.

Jenže v téhle kauze nejde ani tak o šikovné využívání mezer v regulaci bankovního sektoru. Jde o to, že si firma, která je sama v problémech, vzala na bedra výrobce, nad jejichž budoucností se stahovala mračna. Potom neudělala ani to nejmenší, aby fabriky prošly ozdravným procesem. Odpovědnosti vlastníka se Centrotex naprosto zřekl a za příslib pravidelných kontraktů nechal podniky napospas managementu, který z velké části využil příležitosti. Je neuvěřitelné, že se Centrotex dobrovolně vzdal v Jitexu i Textilaně jakékoli šance ovládat firmu svým téměř padesátiprocentním podílem ve prospěch podnikových manažerů.

Stejně neuvěřitelné je, že se bankéři, kteří mu na ten podíl půjčili, kvůli takovým podrazům vůbec, ale vůbec nezlobili. Dnes všechny tyto moly české ekonomiky, schopné vyhryzat černou díru do jakékoli bilance jakéhokoli podniku či banky, bolí bříško. Možná proto, že ho v uplynulých letech příliš nacpali, ale spíše proto, že zlaté časy končí. Standardní prostředí jim totiž voní jako naftalín.

Jenže bříško už bolí také daňové poplatníky. Další miliardy jsou v trapu. A může to být horší. Jednotlivé textilky definitivně odputují k novým vlastníkům, protože po krachu Investiční a Poštovní banky nestačí lidé z ČSOB lepit všechny staré obchody, které se vinou toho, jak byly založeny, nyní rozpadají pod rukama. Jásání nad rozpuštěním IPBlandu pomalu utichá a prach sedá na střepy. Možná by se dalo přece jenom ještě něco slepit. Nebo snad zodpovědní lidé v ČSOB, Konsolidační bance a na ministerstvu financí nechají molům i ten zbytek našeho kabátu?