Na dejvické fakultě elektrotechniky právě vrcholí zkouškové období. V dusné chodbě, kde přešlapuje několik studentů v oblecích a naposled si opakuje definice, jsou jediné otevřené dveře. „Vydělávám si na důchod“ vstává od svého počítače Petr Ondráček s úsměvem.
Přestože za pár měsíců oslaví sedmdesátiny, nijak nelení. Kromě toho, že přednáší na pražském ČVUT, předává zkušenosti mladým jachtařům a čas od času zamíří do regionů povídat o svých zážitcích. Petr Ondráček není klasickým důchodcem. Je mužem, jenž má za sebou - a zřejmě i před sebou - mnoho námořních expedic.
Tou nejodvážnější byl pokus o sólo plavbu kolem světa a přepsání rekordu Angličana Robina Knox-Johnstona. Přesně před padesáti lety - v letech 1968 a 1969 - Brit obeplul zemi za 313 dnů. Petr Ondráček to chtěl s plachetnicí Singa vlastní výroby zvládnout o více než dva týdny rychleji.
Ondráček na plavbě kolem světa:
Přestože se chystal dlouhých sedm roků a sen spolykal veškeré rodinné finance, po 250 dnech divoké cesty na jaře 2012 chtě nechtě kapituloval. „Byly věci, se kterými člověk neměl zkušenosti“ přemítá dnes Ondráček nad tím, co na dvoře své chalupy v Mokrém na Rychnovsku před odjezdem nestihl natrénovat, „například jak sešívat plachty ve vysokých vlnách“.
Autopilot z gumicuku
Když ale na přelomu června a července 2011 vrcholily u rodinné chalupy přípravy, myslel na úplně jiné věci. Pořídil si několik zahraničních autopilotů za tisícovky eur, odsolovací zařízení vyvinuté pro australskou armádu, aby si mohl vyrábět pitnou vodu, zásoby jídla na rok a třeba i 365 plechovek plzeňského ležáku a lahev sektu na silvestrovskou noc. Na moři je totiž důležitá hlavně psychika.
Ještě během letních prázdnin naložil svou Singu, s níž rodina kdysi trávila dovolené na Slapech, na náklaďák a zamířil k anglickému přístavu Falmouth, kde chtěl odstartovat svou téměř 22 tisíc mil dlouhou plavbu. Vyplul 18. září.
Po necelých dvou měsících - 2. listopadu - překonal rovník, pár dní před Vánocemi dosáhl mysu Dobré naděje a vplul do Indického oceánu.
Ovšem čím déle český mořeplavec plul, tím se množily potíže. Až 21. března 2012 dorazila zpráva: „Konec projektu. Při bouři s větrem přes 70 uzlů došlo k neopravitelnému roztržení plachty. Projekt končí objetím Antipodu. Pak pluji na Nový Zéland, kde plavba končí.“ Na přelomu května a června Ondráček definitivně ukotvil svou ošlehanou Singu v přístavu v Aucklandu.
Přestože se mu jeho odvážný cíl nesplnil, do Mokrého se tehdy na začátku července vracel jako hrdina. Čekala na něj celá vesnice. Uvítání zmoženého souseda proběhlo ve slavnostní atmosféře připomínající příjezd vítězů. Podat ruku Petru Ondráčkovi chtěli všichni. Jeho ale bolel každý stisk - vrátil se s omrzlinami na prstech, které pak léčil dalšího půl roku.
Neobjevené ráje aneb Ověřené tipy na místa bez davů turistů
Až tam se všichni poprvé dozvěděli, jak příroda a technika dokázala nekompromisně zkomplikovat jeho sen. Osm a půl metrů dlouhá plachetnička Singa se několikrát převrátila. Při jednom kotrmelci na palubě udělal neplechu plný chemický záchod, jindy se zase do přístrojů dostaly nudle z polévky.
„Doplatil jsem na důsledky konzumní společnosti - kvalita produkce jde dolů, šetří se za každou cenu. Ať už jde o špatné těsnění elektronických přístrojů, nebo autopiloty s elektrickým pohonem, kde mi odešla ložiska,“ popisuje Ondráček dnes, jak mu přestaly fungovat tři drahé přístroje. Situaci zachránil vlastním „autopilotem“, kterého si sestrojil z gumicuku.
Do ledového oceánu
Obětí jeho cesty ovšem nebyly jen přístroje. Musel se vzdát i své Singy. Neměl dost prostředků na provoz. A aby ji pronajímal na charterové plavby kolem Chorvatska či Řecka, na to zase nebyla dost luxusní. Plachetnici si tak přímo v Aucklandu koupil jeden Novozélanďan.
Teď a tady, v červnu 2018 za počítačem pražského ČVUT, by příběh „mořeplavce z Mokré“ bez vlastní lodi mohl klidně skončit. Jenže to by nesmělo jít o Petra Ondráčka. Sám říká, že typický důchodce se z něj stane až ve chvíli, kdy získá pocit, že už nemá co říct. Což je zřejmě ještě daleko.
A tak finalizuje přípravy na další expedici. Na konci července vypluje s několika kamarády z ruského Murmansku a zamíří k Zemi Františka Josefa v Severním ledovém oceánu. Právě letos je to 145 let od chvíle, kdy souostroví objevila rakousko-uherská expedice Carla Weyprechta.
Výpravy se tehdy účastnili i dva muži z českých zemí. Jedním byl z nich strojník Ota Kříž. Zahynul tam. Ondráčkova expedice chce proto nyní Křížův hrob na ostrovech obnovit.
Ani přes to, jak krušné chvíle mu oceán připravil, se s ním Ondráček ještě nechce loučit. Jen jedno je asi jisté. Druhý pokus o osamělou plavbu kolem světa už nepodnikne.
Čtěte také: