Kreml se usmívá na Poláky a mračí na Gruzíny
Ozvěny rozpadu někdejšího sovětského impéria dodnes neutichly. Rusko je ve vážném konfliktu s Gruzií, napjaté jsou jeho vztahy s baltskými státy a Poláci nadále Moskvě (a také Berlínu) vyčítají stavbu plynovodu pod hladinou Baltského moře. Staré stereotypy myšlení přežívají. Někteří ruští sousedé ve všem vidí snahu Moskvy obnovit někdejší impérium. Ruští politici zase za každým konfliktem v „blízkém zahraničí“ hledají nepřátelské úmysly Ameriky. Přestože takové úvahy bývají přehnané, kousek pravdy přece jen obsahují. Američané podpořili „barevné“ revoluce v bývalých sovětských republikách včetně právě Gruzie. Tím vstoupili do oblasti, jež je označována za sféru vlivu Moskvy. A Rusko se vskutku dívá na bývalé republiky SSSR jinak než na ostatní země. Svou roli hraje nostalgie i konkrétní zájmy země, která nadále usiluje o velmocenské postavení. V tom ostatně není nic špatného. Záleží na praktické podobě takového úsilí.
Polsko a Gruzie mají leccos společného. V obou zemích mnozí považují Rusko za tradičního nepřítele. Proto chtějí ruský vliv vyvažovat spojenectvím se Spojenými státy. Mezi Varšavou a Tbilisi je ovšem také zásadní rozdíl. Polsko je dnes členem Evropské unie a NATO a rozhodně ho nelze označit za součást ruské zóny vlivu. V Moskvě s tím musejí počítat. Rusko má v současnosti evidentní hospodářský i politický zájem o střední Evropu. Polsko je klíčovou zemí v tomto regionu, podstatně větší než ostatní státy. Není možné s ním jednat po zlém. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov před několika dny v Polsku usiloval o lepší vztahy. Moskvu možná přitahuje i skutečnost, že pod vedením dvojčat Kaczyńských je Varšava méně vstřícná vůči Západu, především Evropské unii. Ruský analytik mezinárodních vztahů Fjodor Lukjanov uvádí, že navíc mizí sporná témata, jakým donedávna byla Ukrajina. Moskva už nemá důvod k odvetě za polskou účast na oranžové revoluci v Kyjevě, neboť tamní poměry se změnily ve prospěch Ruska.
Lepší vztahy s Polskem by navíc mohly poopravit přesvědčení okolního světa, že Moskva má problémy s kdekým. Rusové řeší konflikt s Gruzií a určitě si nechtějí svou pozici komplikovat dalším svárem na jiném místě.
Hledat příčiny jakéhokoli dvoustranného sporu bývá ošemetné. Každá strana totiž mívá po ruce argumenty, v čem ji ta druhá ublížila nebo porušila pravidla klidného soužití. A ruská strana dávala až příliš najevo, že ji důsledky růžové revoluce iritují. Gruzínský prezident Michail Saakašvili byl zase vůči Moskvě mnohem „drzejší“ než jiní vládci na území bývalého Sovětského svazu. Ani na Západě není výjimečný názor, že zbytečně přiléval olej do ohně. Bylo nutné zadržení ruských důstojníků, které vyhrotilo krizi? A bylo rozumné? To jsou naprosto logické otázky.
Reakce Ruska je ovšem v každém případě zarážející. Když se Moskva rozhodla k dopravní a poštovní blokádě Gruzie, chtěla zřejmě ukázat, že také Rusko dokáže používat metody, ke kterým se uchyluje jediná supervelmoc - Spojené státy. Byli to ovšem Rusové, kteří v minulosti kritizovali různé americké hospodářské sankce. Stěžejním - a také pravdivým - ruským argumentem bylo, že takové sankce bývají kontraproduktivní. Ten, kdo je vyhlašuje, si v postižené zemi udělá více nepřátel, než v ní měl dříve.
Ještě děsivěji ovšem vypadá hrozba, že Rusko nebude Gruzínům poskytovat pracovní povolení. Hodlá se Moskva zbavit milionu Gruzínů, kteří dnes v Rusku pracují? Nebylo by rozumnější v nich hledat spíše faktické spojence, jimž jde o rozvoj rusko-gruzínských hospodářských vztahů?
Někteří analytici nikoli bezdůvodně tvrdili, že Rusko na území bývalého Sovětského svazu disponuje „měkkou“ mocí, která spočívá v přitažlivosti země - ať už kulturní nebo třeba jako místa, kde lze najít práci. A Rusko tudíž nemá důvod používat zbraně či silové jednání. I na tomto názoru něco je. Zatímco lidé ze západní Ukrajiny chodí za prací na Západ, občané východní části země vyrážejí do Ruska. Podobně je to s dalšími národy včetně Gruzínů. Svým postojem vůči lidem, kteří nemusejí mít nic společného s vládou v Tbilisi, Rusko svou „měkkou“ moc do značné míry neguje.
Přidejme ale ještě jeden poznatek. Ve sporu jsou dvě převážně křesťanské země. Představa, že v této části světa proti sobě stojí křesťané a muslimové, kterou u řady lidí vyvolala válka v Čečensku nebo střet mezi Armény a Ázerbájdžánci, je nesmyslná.
