Pařížský červen 1968 byl důstojnou odpovědí na generální stávku Máje
Pařížský Máj 1968 se nesmazatelně zapsal do příruček všeho druhu - od dějepisných po sociologické. Čtyřicáté výročí tehdejších událostí zavdalo důvod k bezpočtu publikací, ať již memoárového či hodnotícího typu. Tehdejší studentský vůdce a nynější předseda frakce zelených v Evropském parlamentu Daniel Cohn-Bendit, přezdívaný Rudý Danny, vydal k této příležitosti vzpomínkové dílo s příznačným názvem Zapomeňte na 68.! Britský časopis Prospect uskutečnil rozsáhlou anketu na stejné téma za účasti nejméně pěti tuctů nejvýznamnějších filozofů a sociologů současnosti, povýtce svědků nebo i účastníků tehdejších událostí. Nechybí mezi nimi jména jako Timothy Garton Ash, Anthony Giddens, Josef Joffe, Gideon Rachman, Roger Scruton nebo Jacques Rupnik. Naprostá většina z nich má k idejím Máje 68, jemně řečeno, velmi rezervovaný postoj. Skepticky vyznívající zpětné hodnocení se promítlo také do názvu celého titulu 1968: svoboda, nebo jen iluze?
Příběh revolučního Máje 68 nelze pochopit bez přihlédnutí k událostem, jež následovaly po něm. „Kontrarevoluční“ červen 1968 dodnes zůstává ve stínu předchozího měsíce: Nestal se objektem usilovné mytologizace, nebývá zpravidla uvozen velkým začátečním písmenem. A přitom pro hloubkovou historickou analýzu a možné konotace skýtá mnohem více potřebné látky. Politický Máj skončil tehdy stejného dne jako kalendářní - 30. května. Tehdejší francouzský prezident Charles de Gaulle se vrátil z Baden Badenu po poradách s generálem Jacquesem Massu, Národní shromáždění bylo rozpuštěno, na Elysejských polích se konala gigantická manifestace gaullistů. Pařížské ulice náhle přestaly patřit studentům a levičákům. Stoupenci obnovení pořádku si vrátili nejen veřejná prostranství, ale v parlamentních volbách, které se konaly v závěru měsíce, získali i absolutní většinu ve všech orgánech zastupitelské demokracie. Jeden z nejvýraznějších levicových sloganů Máje 68 Být svobodný znamená zúčastnit se! se vrátil jako bumerang a udeřil své autory do čela. Nejde jen o to, že po „nepořádku“ byl obnoven „pořádek“ - důležité je, že byl obnoven demokratickou cestou, to znamená za mimořádné občanské účasti. Manifestace na Elysejských polích svým měřítkem připomínala revoluci možná více než studentské barikády - byla to revoluce stoupenců pořádku. Volby pak splnily svou původní demokratickou funkci - být ničím nepokřiveným a svobodným prostředkem vyjevení lidové vůle.
V červnu 1968 volební a pouliční demokracie nestály proti sobě, nýbrž při sobě. Obě dvě instituce pracovaly unisono, obě byly stejně důležité. Svou všeobecnou celonárodní povahou byl Červen více než důstojnou odpovědí na generální stávku Máje. V tehdejší konfrontaci francouzský národ hledal odpověď na dobové výzvy různými způsoby, ale co je důležité, společně se státní mocí. Pátá republika bouři ustála, ale do nového rána se probudila jiná země. Nesmiřitelný de Gaulle označil Máj 68 za „konglomerát planých nadějí, vydírání a podlosti“, ale ve svých nedokončených pamětech konstatoval, že se něco změnilo i v něm: „Skandální událostí května 1968 mi daly možnost nahlédnout, jak se věci ve skutečnosti mají v továrnách a na univerzitách. Pokusil jsem se vyvodit z té lekce závěry a dokořán otevřít ve Francii dveře pro občanskou účast.“
De Gaulle měl jistě na mysli účast jak ekonomickou, tak politickou. Sotva byl uvědomělým liberálem, ale živelně volil liberální odpovědi na výzvy té doby. Francie tehdy překonala krizi a rovnýma nohama skočila z industriální do postindustriální éry. Nemusela přitom rezignovat na demokracii, ba naopak, uskutečnila tento skok pomocí „demokracie účasti“. V tom je hlavní poučení z tehdejších událostí, které by v historickém vědomí měly tvořit nerozdílnou dvojici Máj-Červen 68. Bez demokracie je zkrátka nemožné přeskočit propast mezi starým a novým. Zrno musí zemřít, aby mohlo vzklíčit. Revoluce musela prohrát, aby to racionální v ní mohlo zůstat.
Jeden z účastníků zmíněné ankety v časopise Prospect se vyjádřil takto: „Měli jsme z pekla štěstí, že jsme nemuseli dokazovat, že všechno, co říkáme, myslíme smrtelně vážně. Děsí mě pomyšlení, co by se stalo, kdybychom se dostali k moci.“ Nic takového samozřejmě ve skutečnosti nehrozilo. Leč v letmé myšlence je obsažena nesnadná pravda vystihující rozdíl mezi Pařížským a Pražským jarem stejného roku. V tom pařížském nebylo nic, co by bylo myšleno „smrtelně vážně“. Porvat se s policajty, to ano, ale žádnému Janu Palachovi ta revoluce nestála za sebeupálení.