Mezi jednotlivými konkrétními problémy, které jsou dnes na pořadu jednání různých evropských institucí, řešících dnes již nezvratnou integraci, občas probleskne otázka vlastních podnětů a smyslů tohoto procesu. Je přitom jedno, zda se jedná o prohloubení integrace současných členských zemí, či rozšíření jejich počtu.
Stále zřetelněji se ukazuje, že myšlenka evropské integrace v té podobě, se kterou se dnes můžeme setkat, není potomkem vznešených filozoficko–politických ideálů objevujících se bezprostředně na sklonku druhé světové války (samozřejmě i před ní), nýbrž důsledkem procesů pramenících ze zcela konkrétních potřeb jednotlivých zúčastněných stran.
Píše se rok 1945, skončila Postupimská konference a Německo se nachází v „roce nula . Většina ostatních významných evropských zemí na tom není o moc lépe. Velká Británie zruinovala během války své hospodářství natolik, že musela být v roli světového četníka vystřídána Spojenými státy. Ty si navíc dokázaly pro ně velmi výhodnou Smlouvou o půjčce a pronájmu podřídit během války Británii do téměř vazalského vztahu.
Francie se během války navíc musela vyrovnat s rozdělením země, následnou kolaborací části obyvatel a značnou ztrátou hospodářské kapacity, neboť se přes ni dvakrát přehnala fronta.
Sociální nespokojenost obyvatel jednotlivých zemí rostla. Ve Francii a Itálii získali komunisté tak vysoké zastoupení v parlamentech, že hrozilo nebezpečí drastického politického zvratu. Rudá armáda se zastavila na Labi a dala jasně najevo, že na brzký návrat do vlasti rozhodně nepomýšlí.
Jediný, kdo mohl dát v té době obyvatelům evropských hospodářských rozvalin jistou naději, byly Spojené státy. Ty ji však podmínily úzkou spoluprací jednotlivých účastníků Marshallova plánu. Evropská odpověď přišla v podobě OEEC (Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci), jejímž úkolem bylo zajistit vypracování konkrétních plánů rozdělení finančních prostředků a zajišťovat jejich realizace. Zde mohly evropské státy poprvé ukázat, co si pod myšlenkou nutnosti evropské jednoty představují. Do roku 1952 za to v rámci programu evropské obnovy vyinkasovaly více než třináct miliard USD.
Kromě hospodářské pomoci ze strany Spojených států však existoval ještě jeden, a to pravděpodobně silnější motiv pro hlubší evropskou integraci. Bylo nutno eliminovat Německo, které bylo schopno za života jedné generace rozpoutat dvě světové války. Názory na možnosti této „eliminace se sice různily, zejména mezi Francií a Spojenými státy, nicméně nakonec zvítězila varianta co nejužšího připojení Německa k euroatlantickým strukturám.
Dlouhá léta byl noční můrou francouzských politiků německý těžký průmysl v Porůří, zejména těžba černého uhlí a ocelářský průmysl. Koksovatelné uhlí z tohoto regionu bylo životní nutností pro francouzský železářský a ocelářský průmysl. Německé kapacity těžkého průmyslu koncentrované právě v Porůří pak budily obavy, že umožní této zemi vyzbrojit se pro další válku.
Vysoký úředník francouzského komisariátu pro plánování Jean Monnet vypracoval tedy s přihlédnutím k výše zmíněným skutečnostem plán na ustavení organizace, která by spravovala francouzské a německé zdroje uhlí a oceli, vytvořila společný trh těchto produktů a prostřednictvím nadnárodních orgánů upravovala podmínky výroby a prodeje v těchto klíčových odvětvích. Na počátku května 1950 byl tento plán přednesen francouzským ministrem zahraničí Robertem Schumanem na zasedání francouzského kabinetu. Zde začala cesta k ustavení Evropského společenství uhlí a oceli v Paříži 18. dubna 1951. Byl nastartován proces, který ve svých důsledcích vedl až k podpisu smlouvy o Evropském hospodářském společenství a Evropském společenství pro atomovou energii 25. 3. 1957 v Římě.
Motivy evropského integračního úsilí, které vyústily ve výše zmíněných institucích, jež položily základ dnešní podobě Evropské unie, je tedy nutno hledat mimo jakékoliv vznešené ideály o nejvhodnějším uspořádání evropského prostoru. Argumentem může být i dlouholetá absence významnější integrace na poli politickém. Toto možná záměrné opomenutí nejbolestivějšího ze všech témat vedlo v některých zemích dokonce k interpretaci další evropské integrace jako perspektivní a propracovanější zóně volného obchodu.
Heretická teze by tedy mohla znít: Má Evropa v roce 1998 vůbec důvod k prohloubení či rozšíření dosavadního stadia vlastní integrace, kromě hospodářských a bezpečnostních výhod? A jestliže ano, je tento důvod u všech jeho účastníků hnán stejnými či podobnými motivy, které by dávaly naději na finální úspěch i v případě rostoucích potíží pramenících z budoucího přistoupení ekonomicky výrazně slabších zemí?
Hospodářská a bezpečnostní integrace evropských zemí pokračuje s drobnými excesy již od konce čtyřicátých let. O integraci politické to rozhodně říci nelze. K jejímu úspěšnému završení bude potřeba rozhodně víc než jen představa budoucího hospodářského profitu. Ten totiž při argumentacích před vlastními voliči pro většinu soubojů s představiteli nacionalisticky orientovaných stran nestačí.
Při řešení občasné eurosklerózy, postihující s většími či menšími intervaly proces integrace, je největší překážkou absence potřebných iracionálních ideálů. Ty totiž většinou umožňují překonat zdánlivě neřešitelné problémy. Takové, jejichž řešení vyžaduje bolestivé ústupky ze strany jednotlivých zemí a které se národním vládám jen těžko vysvětlují před jejich vlastními občany.
