(EURO 3/2002)
Vážená redakce,
měla bych pár postřehů k tématu. Ať už vedení Meinlu zdůvodňuje své neúspěchy jakkoli, z pohledu zákazníka vypadá celá věc trochu jinak. Ještě tak před třemi až čtyřmi lety jsem občas zcela záměrně chodila nakupovat do některé z jejich prodejen, protože – na rozdíl od mnoha jiných srovnatelné velikosti - měli bohatší sortiment, příjemnější prostředí a ceny nijak zvlášť nevybočovaly z průměru.
Na podzim roku 1999 jsem se přestěhovala do Prahy, poblíž metra Luka, kde se nachází jejich samoobsluha. Vše bylo celkem v pořádku, co mě však zaráželo, byly neustále příšerné fronty u pokladen, ačkoli některé pokladny zůstávaly neobsazené. Nevím, jaké jsou u nich platové podmínky, ale jak se střídaly pokladní, každá nová byla pomalejší a neschopnější než ty předchozí. Postupně jsem pozorovala ten pomalý úpadek ve všem. Občas se objevovaly „díry“ v sortimentu, mezery v regálech po vyprodaném zboží, doplňování bylo pomalé i s několikadenním zpožděním. Naopak přibývalo porouchaných vozíků a „vozíkových stání“, nyní tam je už pouze jediné funkční, ke kterému lze připnout prázdný vozík. Ale zase je tam spousta těch, jejichž mincový zámek je rozbitý, takže je není třeba nikam připínat. Zprvu jediný terminál na platební karty jednoho krásného dne přestal
fungovat úplně. Minimálně tři měsíce nepřijímali karty vůbec.
Asi před půldruhým rokem probíhala „rekonstrukce“ v tom smyslu, že byl kompletně „překopán“ systém rozmístění zboží v regálech. To, co v jiných prodejnách probíhá víceméně „utajeně“ (takže v pondělí člověk přijde do samoobsluhy a nestačí se divit, že kečupy jsou na místě mouky a pečivo tam, kde byly uzeniny), to v této provozovně trvalo několik týdnů! Během nich se zákazníci proplétali mezi chaoticky naskládanými krabicemi se zbožím, poloprázdnými regály a zbožím různě naházeným ve vozících (patrně připraveno k přemístění do jiného regálu), o drastickém omezení sortimentu nemluvě. Po dvou týdnech chaosu se objevily u pokladen omluvné cedulky se slibem „výrazného zlepšení služeb“, až vše skončí. Po čase bylo přemisťování skutečné hotové, ale většina „přechodně“ omezeného sortimentu se do původní šíře nikdy nevrátila, mezery v regálech jsou stále častější, fronty u
pokladen (přes citelný úbytek nakupujících) stále delší. A ceny
znatelně vyšší než nikoli v hypermarketech, ale i ve velikostně
srovnatelné Delvitě (a že ta k nejlevnějším rozhodně nepatří). Na podlaze špína, v uličkách občas štosy prázdných kartonů.
Závěr? Zda byl úpadek způsoben platební neschopností nebo finanční potíže naopak úpadkem kvality služeb, to samozřejmě nemohu prokázat. Z pohledu - nyní již jen výjimečného - zákazníka však tipuji druhou variantu. A soudě podle návštěvy dalších dvou provozoven JM v Praze (a názoru známých na ty „jejich“ JM v dalších oblastech), není ta prodejna na Lukách žádnou výjimkou. Takový řetězec obchodů si nic jiného než brzký krach nezaslouží.
Adriana Daňková,
(fluidum@acheron.cz)
