Nebylo chytré sprchovat zamrzlou ekonomiku ledovou vodou, říká v rozhovoru o české fiskální politice expremiér Jiří Rusnok
Restriktivní fiskální politika a velmi negativní scénáře dalšího vývoje v eurozóně přispěly k pochmurné náladě v českém byznysu i u veřejnosti a to prohloubilo útlum české ekonomiky. „Rozpočty oslabily vládní spotřebu i kapitálové výdaje a obavy z budoucnosti i klesající mzdy podvázaly spotřebitelskou poptávku,“ říká bývalý úřednický premiér a nynější člen Bankovní rady ČNB Jiří Rusnok. A zamýšlí se nad tím, zda se Česko při jiném chování vlády nebo možná i agresivnějším uvolňování měnové politiky nemohlo recesi vyhnout, nebo mohla být alespoň mělčí a kratší.
* Jak proběhl přerod z premiéra na člena bankovní rady České národní banky?
Ta adaptace je relativně komfortní, přece jen zdejší prostředí je dané tím, že tohle je stabilní a nezávislá instituce, která má jasně definovanou agendu. Panuje zde jistý předvídatelný řád a kultura, kde všichni dodržují pravidla, což redukuje hladinu stresu ve srovnání s politikou dosti zřetelně. Samozřejmě že se učím, tedy nejen vlastní agendu, ale snažím se vstřebat široký záběr, který bankovní rada pokrývá, abych byl platným členem. Přece jenom měnové makro vyžaduje trochu jiné znalosti než můj background ve fiskální politice a řekněme ve vládní agendě. Na druhé straně mám také nějaké zkušenosti, jimiž mohu přispět, a snad to diskusím v bankovní radě není a nebude na škodu.
* On je nakonec možná překvapivější obrácený posun – z centrální banky do politiky. Bude to asi větší adrenalin…
Politika je určitě adrenalinem a je otázkou, nakolik to dokáže rozpoznat člověk, jenž sice nesporně byl veřejnou osobou a je třeba „homo politicus“, který má představu o tom, jak se má společnost vyvíjet. Každý jsme jiný, a zejména muže adrenalin láká, i když srážka s realitou české politiky může být docela tvrdá. Mně osobně adrenalin žádné blaho nedělal, bral jsem to jako nutnost.
* Bavil jste se ještě před příchodem do ČNB o intervenci proti koruně s prezidentem Milošem Zemanem? Přece jen byl velký rozdíl mezi vaším postojem (podporou intervence) a prezidentovou tvrdou kritikou.
Ano, probírali jsme to, byť spíše okrajově v rámci sezení prezidenta s jeho týmem poradců (jehož byl Jiří Rusnok před jmenováním do bankovní rady členem – pozn. red.), a je to jedna z věcí, na nichž jsme se neshodli. Za sebe mohu říct, že kdybych už v době rozhodování o téhle záležitosti v bankovní radě byl, hlasoval bych pro. Především proto, že se ekonomika dostávala do deflačního rizika, a intervence je sice nástroj neortodoxní, ale myslím, že nová data dávají kolegům, kteří o tom tehdy rozhodovali, spíše za pravdu. A mezinárodní zkušenosti to potvrzují – například teď naposledy čerstvý World Economic Outlook od MMF (měnový fond výslovně uvedl, že pro malou otevřenou ekonomiku byl tento typ intervence adekvátní, aby „zvýšil krátkodobá inflační očekávání, zatímco dlouhodobý inflační cíl by zachován“ – pozn. red.). I po intervenci máme velmi nízkou inflaci, ale hlavně se sešly dvě svým způsobem šťastné okolnosti – jednak kolegové z ČNB přes intervenci udělali to svoje, ale také vláda loni uvolnila fiskál – a připusťme, že v tom jsem měl prsty. Když se podíváte na změnu tónu od totální skepse na začátku loňského roku až po dnes velmi rychlý obrat k optimistickým očekáváním, možná až nadměrným, protože vývoj není bez rizik, tak je to markantní. Ukazuje se, že vytváření očekávání je opravdu důležité a jak fiskální politika, tak centrální banka přes měnovou politiku a její velmi nekonvenční uvolnění k tomu přispěly. Samozřejmě že k tomu přispěla i lepší atmosféra v eurozóně, ale kdybychom doma nepřispěli změnou rétoriky i praxe, tak tady budeme mít deflaci a špatná očekávání i do budoucna.
* Naše centrální banka samozřejmě nemá stejnou pozici jako americký Fed, který se neohlíží jen na cenovou stabilitu, ale i na ekonomický výkon a zaměstnanost. Ale přesto: neměla měnová intervence přijít už dřív?
Tohle samozřejmě bude jednou zajímat ekonomické historiky. Určitě to bude předmětem zkoumání. Potenciál konvenčních nástrojů ČNB vyčerpala někdy na sklonku roku 2012, kdy se dostala v podstatě na nulové sazby, ale pak se už zjevně i uvnitř ČNB, nejen v bankovní radě, diskutovalo o tom, co dál. Na druhé straně, kdyby se mě někdo před pěti lety ptal, zda budeme mít tak dlouho negativní úrokový diferenciál oproti ECB a zda ČNB nakonec přistoupí i k nekonvenčním nástrojům, tak bych tomu neuvěřil. Nicméně poslední data o minimální inflaci přes uvolnění fiskálu i měnové politiky skutečně ukazují, nakolik jsou nízká inflační očekávání silně zabudována v ekonomice. Možná jsme měli být agresivnější.
* Ona také záporná produkční mezera ještě není ani zdaleka uzavřená a nízká inflace svědčí o tom, že v Česku nevznikla nějaká bublina, která by vyžadovala destrukci aktiv. Takže je k nějaké stimulaci důvod…
Jako členové NERV na konci roku 2011 jsme oba vystupovali proti utahování fiskálních šroubů, pokud nenastane něco katastrofálního v eurozóně, abychom si nepřivodili vlastní rukou recesi ve tvaru W. Česko je v jedné věci hodně podobné Německu – veřejné mínění včetně odborného je dost konzervativní, „nedělat dluhy, držet co nejpevnější měnu, držet co nejnižší inflaci“. Je to v nás hodně otištěné a jiný názor je kacířský. A tehdy jsme nebyli ve většině.
* Jenže když obhajujete exit Řecka nebo Španělska z eurozóny, protože potřebují národní měnu a devalvaci, a zároveň obhajujete nezávislou měnovou politiku ČNB a samostatnou korunu, pak v tomhle duchu konzistentního postoje nemůžete nekonvenční intervence proti koruně vyloučit. Nebo ano?
To je jedna z překvapivých věcí, že ekonomicky vzdělaní lidé se proti intervenci postavili až na výjimky tak vehementně, i když musejí vědět, že debata o záporné produkční mezeře, kterou odstraníte podporou neinflační poptávky, není debatou o nesporné potřebě strukturálních reforem, které potenciální produkt sice zvedají, ale v horizontu možná pěti let. Je nutné na ně tlačit, ale zároveň je důležité vědět, kdy se zamrzlá ekonomika nemá sprchovat ledovou vodou.
* Jestli k tomu nepřispělo i to, jak to v roce 2008 schytal Topolánek s Kalouskem, že nedokázali předpovědět kolaps HDP v následujícím roce, a rozpočet nastavili na skoro pětiprocentní růst? Za to se jim v jistých kruzích, hlavně u odborářských ekonomů, dodnes nasazuje psí hlava…
Já si na tohle nedorozumění vzpomínám, koneckonců lidi jako Martina Fassmannanebo Jaroslava Ungermana dobře znám. Ale tehdy jsem se jich ptal: „A co vám na tom vlastně vadí, vždyť je to možná bezděčně, ale přesto výrazně proticyklický rozpočet? Tímhle netrefením se do tempa HDP v rozsahu devíti procent vlastně dělají ohromnou výdajovou expanzi. Co se vám na tom nelíbí? To chcete ještě vyšší deficit?“ Po pravdě řečeno, že by se někdo po téhle zkušenosti choval jinak, aby se vyhnul kritice, že se netrefil do vývoje, vyloučit nelze, ale zas bych to nepřeháněl. Teď to naopak vypadá, že se sprchujeme vlažnou, ne-li teplou vodou. Letos se to jeví nejen díky zahraniční poptávce, ale i díky uvolněné měnové a fiskální politice nadějně, nebo ne? Mám možná štěstí, ale už v té vládní misi jsem si říkal, že můžeme fiskální politiku uvolnit a že se nám to nevymstí – růstový výkon bude dobrý a nezaplatíme růstem sazeb. Samozřejmě že nevíme, co se stane ve vztazích Ukrajina-Rusko a jaká bude reakce kolem tohoto napětí, nevíme, co může vzniknout v Číně a kolem testování bilancí bank v EU, ale jsem prozatím optimistický. Myslím si, že budeme mile překvapeni a že to může být letos i nad dvěma procenty.
* Dnes vypadají nové zakázky velmi dobře, a nejen zahraniční…
Nejde jen o uvolnění politik, ale také o pochopení aktérů, nálada je mnohem lepší. Ve stavebnictví je to špatné, není to problém peněz, ale administrace. Peníze na infrastrukturu jsou, na ÚOHS je snad až 80 miliard korun zamrzlých zakázek. Bohužel problém s uzemněním aktivit byrokratickými průtahy od výkupu pozemků přes všechna povolení a nevýkonnost administrativy je rostoucí problém, který Česko velmi trápí.
* Každá administrativa by měla šetřit a být transparentní, ale valná část veřejných výdajů je fakticky předurčena. Většinu peněz český stát vydává na mandatorní výdaje a víme to už léta…
Na nemandatorních výdajích šetřila i Nečasova vláda a jistě se dá najít další prostor, ale představa, že zrušíte právníky nebo výdaje na IT a bude zázrak, samozřejmě není zcela realistická. Máme problém s nevýkonnou administrativou, ale ani to mnoho nezmění; strukturální problém českých veřejných financí je přece už mnoho let stejný. Máme demografický problém a neumíme najít jeho řešení, penzijní reforma se z hlediska soukromého spoření v druhém pilíři nepovedla a je passé, ale to neznamená, že s tím nemusíme nic dělat. Z fiskálního hlediska je zásadní problém, nakolik jsme svázáni mandatorními výdaji, a každá vláda by měla opravdu pečlivě zvažovat, jak s tím naloží, nakolik si troufá odpovědně táhnout všechno sama. Korektní v penzích by byla indexace podle životních nákladů seniorů a zcela jasné vysvětlování toho, co to znamená pro současnou i budoucí generace. Že když nebudou odkládat peníze na stáří, budou chudí. Ve zdravotnictví je osobní odpovědnost další neřešený český problém, stejně jako alokace, efektivnost a oprávněnost výdajů.
* Prošel jste spoustou úřadů, vnímáte relativní úpadek české státní správy ve srovnání se soukromým byznysem na podobné úrovni?
Vnímám pečlivě a bolestivě a vnímám i to zhoršení. Nemůžeme se rozvíjet jako stát, který nebude mít přijatelnou kvalitu a kredibilitu státní správy. Evropa je sice byrokratická, ale v první desítce nejkonkurenceschopnějších zemí na téhle planetě vždy najdete pár členských zemí Evropské unie, které vzorně implementují, ale třeba nedělají „gold plating“, prostě nebalí do pytlíků koblihy, když to po nich nikdo nechce. Samozřejmě že se musíme věnovat tomu, proč naše administrativa není stejně efektivní jako ty nejlepší v EU a proč je takový problém v zavádění evropských norem, když někde jinde není. Hloupostem se braňme, svoje nevyrábějme.
* Byli tací premiéři, ba i úředničtí, kteří se považovali za institucionální krocany. Působíte jako normální, mocí neintoxikovaný člověk…
Dostal jsme se k ministrování v relativně mladém věku, pak jsem zažil soukromý sektor, kde jsem také nějak musel fungovat. Takže člověk potom toho dočasného premiéra bere jako službu; jako intermezzo, potvrzující jenom jednu radu, kterou jsem se snažil dodržovat: Když šlapeš nahoru, nedupej, aby nedupali po tobě, až půjdeš dolů. Dodnes mě zdraví všichni, co mě potkali, a tak to byla dobrá rada. Nedupejte, zdravte. Obyčejná slušnost. Tak dál až do konce. l Miroslav Zámečník • zamecnik@mf.cz
Kdybych byl v době intervence členem bankovní rady ČNB, hlasoval bych pro. Především proto, že se ekonomika dostávala do deflačního rizika. Intervence je sice nástroj neortodoxní, ale nová data dávají kolegům spíše za pravdu. Jiří Rusnok (53) • Narodil se v Ostravě. • V roce 1984 vystudoval Národohospodářskou fakultu Vysoké škole ekonomické v Praze, poté nastoupil do Státní plánovací komise. Před rokem 1989 byl kandidátem členství v KSČ. • V letech 1992 až 1998 byl poradcem a vedoucím sociálně-ekonomického oddělení Českomoravské konfederace odborových svazů. • Od srpna 1998 zastával funkci náměstka ministra práce a sociálních věcí, od dubna 2001 do července 2002 byl ministrem financí, poté byl do března 2003 poslancem za ČSSD a ministrem průmyslu a obchodu. • Opakovaně vykonával funkci prezidenta Asociace penzijních fondů České republiky a byl předsedou a generálním ředitelem ING PF. • Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV). • V říjnu 2011 kandidoval jako nestraník za SPOZ v komunálních volbách. • Od června 2013 do ledna 2014 byl předsedou úřednické vlády sestavené prezidentem Milošem Zemanem. • S účinností od 1. března 2014 byl prezidentem Milošem Zemanem jmenován do bankovní rady ČNB. Samozřejmě že nevíme, co se stane ve vztazích Ukrajina–Rusko, co bude v Číně a kolem testování bilancí bank, ale jsem prozatím optimistický. Myslím si, že budeme mile překvapeni a že růst může být letos i nad dvěma procenty.
