Možná léčba krize důchodových systémů

V téměř celém vyspělém světě jsme svědky prudké změny věkové struktury populace. Otázky spojené se stárnutím a s udržitelností stávajících penzijních systémů tak vystupují stále zřetelněji do popředí zájmu politiků, médií, jakož i jednotlivých občanů. Již dnes je ve většině vyspělých zemí zřejmé, že budoucí populace pracujících je příliš malá na to, aby mohla zajistit financování budoucích důchodců na relativní úrovni, na kterou jsme dnes zvyklí. Následující text se snaží navrhnout možné řešení pro obnovení stability penzijního systému v takto změněných podmínkách. Při hledání odpovědí na prostou otázku, proč mají dnešní generace méně dětí a proč pracují kratší dobu než jejich předkové, pochopitelně autoři narazili na komplexnost celého problému a soustředili se proto na základní a historickou zkušeností ověřené cesty, jak si jednotlivý občan a agregovaně i celá společnost mohou zajistit své finanční bezpečí ve stáří. Výsledkem jejich úsilí je pak prosté, ale v praxi velmi novátorské zjištění, že žádný národní důchodový systém nebude dlouhodobě stabilní, pokud bude (a to dokonce stále více) vyplácet penzijní dávky těm, kteří si na ně nepřispěli. A příspěvkem do penzijního systému mohou v zásadě být pouze řádně vychované děti (to v případě průběžného systému) anebo reálné úspory na stáří (to zase v případě kapitálově financovaného modelu). Důchod pak představuje svého druhu výnos za uskutečněné investice. Bez investice (rozuměj příspěvku) nemůže být ani výnosů (rozuměj důchodových dávek).

Spravedlivý důchod.

Budeme-li chtít najít dnes ve vyspělých zemích snad nejčastěji citované téma budoucnosti přítomné v ekonomických debatách, pak to pravděpodobně budou otázky spojené se stárnutím a s udržitelností stávajících penzijních systémů. Slyšíme, že důchodové systémy jsou v krizi a nebudou do budoucna schopny naplnit dnešní očekávání svých budoucích klientů (důchodců).

* graf Podíl osob 60ti a víceletých v populaci v letech 2000 a 2050 v %

Nesouhlasit s touto tezí je téměř podobné jako nesouhlasit s tvrzením, že každé ráno na východě vychází Slunce. Jde o to, že budoucí populace pracujících je příliš malá na to, aby mohla „ufinancovat“ budoucí armádu důchodců na dnes očekávané úrovni důchodových dávek. Člověk nemusí být demografem nebo odborníkem na makroekonomii, aby dospěl k těmto jednoduchým závěrům. Stačí prostě pozorovat život okolo sebe. Například jeden z autorů tohoto článku jako bezdětný třicátník při pohledu do svého okolí zjišťuje, že jeho situace není vůbec výjimečná, nýbrž v jemu blízké věkové a sociální skupině spíše převažující. Téměř ve všech vyspělých zemích demografická data potvrzují trend poklesu porodnosti, a tedy i rostoucího podílu starších osob v populaci. Není žádných pochyb o tom, že společnosti ve vyspělých zemích stárnou a jejich demografická tvář se dramaticky mění.
Čím více je zřejmé, že se mění struktura populace, a že se proto musí změnit i penzijní systémy, tím více je udivující, jak vlády v různých zemích mají problém provést zásadní změny v národních důchodových modelech. Možná, že důvodem pro tuto váhavost politických elit není otázka akceptování výše zmíněných holých faktů, ale spíše návrhy řešení, které mnohé vlády svým občanům nabízejí. V jednom z podzimních čísel roku 2003 týdeníku The Economist najdeme nápadný titulek, který zní “Mějte více dětí, pracujte déle“. V reálné politice se zdá, že zatím většina politiků považuje za přirozené a jasné opatření druhou část titulku, tedy pracovat déle. Otázku, proč nemáme více dětí a zda opravdu každý by měl pracovat déle, si zatím politické elity spíše nekladou.
Podívejme se na věci zblízka. Vezměme nejprve ženu, která vychovala tři děti a těžce pracovala kdesi v továrně. Bude-li si tato žena stěžovat, že by snad měla pracovat před odchodem do svého důchodu déle, než tomu bylo v minulosti, budeme s ní asi většinou tiše souhlasit. Ocitne-li se ale ve stejné situaci muž s nadprůměrným příjmem, který nikdy nezaložil rodinu, celý svůj aktivní život si takříkajíc užíval pro sebe, pak budou zřejmě naše sympatie k jeho „škemrání“ na zvyšující se věk odchodu do důchodu významně menší. Uvedený příklad demonstruje problém spočívající v tom, že současné návrhy politiků a vlád na řešení problémů penzijních systémů, jak se s nimi setkáváme napříč Evropou, nerozlišují mezi různými skupinami osob (potenciálních důchodců). To vede k tomu, že některé z těchto skupin pak oprávněně cítí prohlubující se neférovost navrhovaných řešení.
Naším záměrem je navrhnout takový penzijní systém, který bude schopen poskytnout slušný základní důchod pro naprostou většinu seniorů, bude současně dlouhodobě ekonomicky udržitelný, ale bude také spravedlivý pro všechny při respektování jejich různých způsobů života (životních osudů).

Děti jsou investice.

Klíčem k navržení takového řešení pro penzijní systém je nalezení odpovědi na již uvedenou výzvu ve zmíněném titulku “Mějte více dětí a pracujte déle“.
Musíme se tedy nejprve zeptat sami sebe, co vedlo a vede k tomu, že nemáme dost potomků, kteří by v budoucnu mohli financovat naše důchody? Vždyť naše babičky a dědečci takový problém neměli. Odpověď na tuto otázku nemohou jistě plně poskytnout lidé zabývající se převážně ekonomií a podnikáním. Jako ekonomicky poučení lidé však můžeme přinejmenším konstatovat, že dnešní společnost je významně materiálně bohatší, než to bylo za našich babiček a dědečků, a přesto, a možná právě proto, máme dnes podstatně méně dětí, než měli oni.
Základní dedukce z tohoto závěru tedy je, že důvody pro menší počty dětí v naší generaci nejsou ekonomické, nejsou jistě ani zdravotní, nýbrž důvodem je změna životního stylu, kterou si lidé sami zvolili. Autor těchto řádků sám na sobě může dokumentovat podobnou skutečnost. Ačkoliv je sám bezdětný, žije spokojeně ve svém bytě, cestuje, navštěvuje restaurace a vůbec si užívá příjemných věcí v životě. Oba páry jeho prarodičů měly pět a šest potomků, žily v domě s nejvíce třemi místnostmi, nikdy nejely na dovolenou v našem pojetí a nejedly v lepším místě, než byla hospoda na rohu ulice. Byli ochotni obětovat některé materiální aspekty svého života proto, aby mohli mít děti. A právě proto, že tyto stránky života potlačili, měli následně skromné důchody. Nemohli si dovolit žádné penzijní připojištění, kde by si vytvořili dodatečné zdroje pro svoje stáří. Dnes by si autor těchto řádků neměl odvahu dovolit, na rozdíl od svých prarodičů, neodkládat si na penzi.
Co tento příklad ze života vypovídá o povaze penzijního problému? Především je zajímavé to, že penzijní otázka je vzácný typ ekonomického problému, který nebyl primárně zapříčiněn špatnou ekonomickou politikou či jinou chybou, kterou by bylo možné připsat ekonomům. Je to problém, který si společenství lidí vytvořilo samo na základě vlastní „svobodné“ volby. Možná i proto je pro ekonomy tak fascinující se pokoušet tento fenomén korigovat, když jej sami primárně nezpůsobili.
Existují dvě zcela legitimní cesty, jak si každý z nás může obstarat finanční zabezpečení na stáří. Oba způsoby mají společné to, že se dělí na fázi investování a na fázi spotřeby, přičemž obě fáze jsou navzájem v úzké korelaci.
První možnost je ta, kterou volili již uvedení prarodiče, tj. mít někoho (obvykle vlastní děti), kdo se o vás ve stáří postará. Přeneseno na makroúroveň, naši prarodiče měli dost dětí, které platily do penzijního systému, což jim zaručovalo uspokojivou penzijní dávku. To je v podstatě princip tradičního modelu „plať, jak jdeš“ („pay as you go“ dále jen PAYG), kde mladí (aktivní generace) platí důchody seniorům (svým prarodičům a rodičům). V principu jde o pokračování tradiční rodové solidarity dětí s rodiči přenesené na celospolečenskou úroveň. Zatímco v dávné minulosti potomci přenechávali v rodinné pospolitosti svým předkům potřebné zboží a služby (v rozvojových zemích je tento tradiční model široce uplatňován dodnes), dnes platí penězi odváděnými z jejich aktuálních pracovních příjmů. A stát se stal prostředníkem a současně vynucovatelem této solidarity. Je zřejmé, že investicí (příspěvkem) do takového systému jsou děti.
Druhou možností je našetřit si dostatečnou zásobu peněz (majetku) v průběhu aktivní kariéry, kterou následně ve stáří člověk použije pro financování potřeb této fáze svého života. Velmi zjednodušeně řečeno: nemám-li děti, nemohu očekávat, že ve stáří se o mě postará někdo cizí (imaginární), proto si musím našetřit sám. Požadovat a očekávat v takovém případě důchodovou dávku ze solidárního PAYG systému je totéž, jako byste požádali někoho úplně cizího, aby se o vás ve stáří postaral.
Většina národních penzijních modelů je založena na předpokladu, že lidé si zvolí první možnost, tj. že budou mít děti, kterými přispějí do PAYG systému. Tento předpoklad však bohužel v posledních desetiletích nenachází v praktickém životě naplnění, a proto řešíme problém neudržitelnosti stávajících národních penzijních systémů. Řešení obvykle nabízená pro tento problém předpokládají vedle parametrických změn v modelu PAYG (v zásadě posun důchodového věku) rovněž rozvoj spořících (fully funded dále jen FF) pilířů (často povinných) a podněcují občany ke vstupu do těchto schémat. Obě tyto cesty však mají své slabiny.

Základní pilíře.

Problém s PAYG je poměrně snadný a má i snadné řešení. Dnešní průběžný systém (PAYG) totiž vyplácí penze i těm, kteří do něj neinvestovali, tedy nepřispěli. Máme zde dnes více a více důchodců, kteří buď neměli děti vůbec, nebo jen velmi málo dětí, což je v příkrém rozporu s úrovní jim vyměřených důchodů. Ta je naopak právě u těchto lidí obvykle vyšší než u důchodců, kteří vychovali děti. To samozřejmě vytváří neúnosný tlak na rovnováhu systému a nutí vlády přijímat ona nepopulární opatření v podobě zvyšování věku odchodu do důchodu, odkládání valorizace již vyplácených dávek a podobně. Současně se tak posiluje neférovost systému, jelikož tato opatření postihují i ty, kteří přispěli odpovídajícím počtem dětí. Stejně tak je nefér žádat po lidech, kteří vychovali dostatečný počet dětí, jež dnes ze svých výdělků financují stále nákladnější systém, aby dále přispívali do spořících pilířů (FF). Nutit všechny bez výjimky, aby si dodatečně spořili ve FF, prostě není spravedlivé řešení penzijního problému. Řešení spočívá v tom, aby první pilíř (PAYG) vyplácel důchody jen těm, kteří do něj platili „příspěvky“ a těmi jsou děti.
Toto je naprosto klíčová podmínka našeho návrhu. PAYG není pojišťovací systém, prostřednictvím kterého si kupujeme důchod nebo, jinak řečeno, šetříme na stáří. PAYG je „clearingové centrum“, kam pracující (vnoučata a děti dnešních důchodců) platí na důchody svých rodičů a prarodičů. Příspěvkem do PAYG nejsou peníze nýbrž řádně vychovávané děti. Takže řešením pro PAYG je neplatit dávky těm, kteří do systému nepřispěli.
Vrátíme-li se nyní ke dříve uvedenému příkladu dvou budoucích důchodců žehrajících na oddalování důchodového věku, pak se ukáže, že žena se třemi potomky si nebude muset stěžovat, protože by v námi navrhovaném modelu dostala takzvanou plnou penzi z PAYG a nemusela by vůbec odcházet do důchodu dramaticky později, než předpokládala.
Co ale udělat s mužem „samotářem“ z našeho příkladu? Takový případ náš „napravený“ PAYG systém neumí řešit sám o sobě. Nelze proto hovořit o komplexním řešení národního důchodového systému, o které usilujeme. Národní penzijní systém musí být schopen pokrýt všechny možné způsoby života, a nabídnout tak alternativu pro každou aktivní životní cestu. Je proto nutné vedle korigovaného PAYG pilíře vybudovat i druhý povinný spořící pilíř (FF) založený na dříve uvedené druhé možnosti způsobu zabezpečení na stáří, tj. na principu individuálních finančních úspor. Jednotlivci, kteří neinvestují do PAYG prostřednictvím svých dětí, se musejí povinně zúčastnit spoření na stáři prostřednictvím druhého pilíře.
Oba pilíře a tedy i modely financování stáří tak jsou postaveny na stejnou úroveň. Jestliže někdo spoří na individuální bázi do druhého pilíře (FF), pak jeho úspory jsou jednoznačně druhem ekonomické investice, která přinese v pozdějším období (v důchodu) jejich držiteli ekonomický užitek. Stejně tak můžeme konstatovat, že ekonomické náklady, které rodiče nesou při výchově dětí (od hygienických potřeb na začátku až po vzdělání při vstupu do dospělosti), jsou investicemi, z nichž budou oba rodiče profitovat (důchod z PAYG). To je skutečnost, která rodiče opravňuje požadovat zpět hodnoty, které odvádějí jejich děti do prvního pilíře. Navíc nám to poskytuje základ pro elementární pravidla, kterými se má řídit moderní penzijní systém při stanovení dávky. Jestliže chci mít důchod, pak musím nejprve v době své ekonomické aktivity investovat. Tato investice může mít podobu buď peněz nebo řádně vychovaných dětí (v penzijním systému mají obě formy stejnou hodnotu) nebo může jít o kombinací obou forem (což bude nejčastější případ). Investice však musí být učiněna, bez investice nemůže být dávka vyplacena. Velikost dávky se řídí velikostí investice.

Tři stačí.

Aplikujeme-li tyto principy na makroúrovni, pak takový národní penzijní systém bude dlouhodobě schopen zajistit bezpečné důchody pro naprostou většinu našich občanů. Základem pro tento plán je povinná účast všech ekonomicky aktivních osob v obou základních pilířích podle jejich aktuální životní situace. Příspěvky do PAYG jsou platbou našim rodičům, nejsou to platby na naši budoucí penzi. Chceme-li mít v budoucnu i my důchod z PAYG pilíře, musíme stejně jako naši rodiče přispět řádně do života uvedenými dětmi. Naše peněžní příspěvky do PAYG jsou výnosy z investic našich rodičů. Skutečnost, že jsem dnes aktivní na tomto světě, znamená, že naši rodiče se v minulosti rozhodli přispět do PAYG systému. Proto jim náleží výnos z těchto investic.
Příspěvky jednotlivce do národního důchodového systému se tedy budou skládat nejen z platby do PAYG. Bezdětný jednotlivec na začátku své pracovní kariéry bude platit na důchod svých rodičů (platba do PAYG) a současně si bude spořit ve druhém pilíři (FF) na svoji vlastní penzi. Pochopitelně, že vedle dvou povinných pilířů zde budou i třetí a případně další dobrovolné pilíře, kde si každý může spořit podle svých potřeb, jak uzná za vhodné. S tím, že spoření v těchto pilířích by mělo mít přiměřenou podporu státu.
Jakmile rodiče přivedou na svět svého prvního potomka, jejich platby do FF se sníží a v momentě, kdy začnou vychovávat tři potomky, jejich platba do FF bude nulová. Lidé se třemi dětmi totiž přispěli dostatečně do PAYG a jsou tak zajištěni na minimální přiměřené úrovni důchodem z PAYG (cca 50 procent průměrné mzdy v národním hospodářství), proto je možné, aby v době výchovy dětí bylo jejich rodinným rozpočtům uleveno a byli zproštěni povinnosti platit do povinného FF pilíře. Pokud je dětí méně než tři, pak se uplatní kombinace důchodu od státu z PAYG s určitou srážkou za menší počet dětí a důchodu z vlastních povinných úspor ve druhém pilíři. V době výchovy dětí mají stejně tak tito rodiče nárok na slevy při platbě do povinného druhého pilíře. A nakonec bezdětní jedinci či páry dostanou důchod pouze z druhého pilíře, kde si budou povinně celý život střádat na svůj individuální účet. Naším záměrem je, aby tento důchod po 40 letech úspor dosahoval cca 50 % bývalé mzdy. Tito lidé nepřispěli do PAYG svými dětmi – platili pouze příspěvky na důchody svých vlastních rodičů, proto nemohou obdržet z PAYG žádnou dávku.
Takto konstruovaný národní důchodový systém znamená, že individuální finanční příspěvky jednotlivců do něj se budou měnit v různých fázích jejich života a v závislosti na zvoleném životním stylu. Člověk se třemi ekonomicky závislými dětmi bude přispívat pouze do PAYG na důchody svých rodičů. Osoba bezdětná bude vedle této platby ještě muset spořit v povinném druhém pilíři na svůj vlastní důchod. V zásadě to bude znamenat, že osoba se třemi ekonomicky závislými dětmi bude mít vyšší čistý pracovní příjem než osoba bezdětná. V našem systému každý musí učinit investici (příspěvek), očekává-li budoucí důchodovou dávku. Výnos z investice bude mnohem férověji než dnes záviset na jejím rozsahu.

Schéma navrhovaného důchodového systému

Systém je založen na následujících principech, které byly současně použity jako vstupy pro dále provedené pojistně-matematické výpočty:
• Osoba vstupující na trh práce (předpokládejme zatím bezdětná) je povinna ihned přispívat do prvního pilíře - PAYG (důchody rodičů) a stejně tak plně i do druhého pilíře – FF (úspory na své vlastní stáří). To, že lidé budou mít děti, je vysoce pravděpodobné, není to však stoprocentně jisté. Jakmile začnou lidé investovat do svých prvních dětí, přichází prostor pro slevu na pojistném do druhého pilíře.
• Sleva na pojistném do FF pro rodiče dětí se poskytuje, pouze jsou-li děti na rodičích ekonomicky závislé a tito o ně řádně pečují. Po ekonomickém osamostatnění dětí se příspěvková sazba do druhého pilíře pro rodiče vrací na maximální zákonem stanovenou úroveň.
• Slevu na pojistném do druhého pilíře obdrží rovným způsobem oba rodiče. Kritériem je ekonomický příspěvek (investice). Ve standardní rodině mají tedy nárok na slevu oba rodiče. Jejich příjem není relevantní. V rodinách s jedním rodičem dostane slevu pochopitelně ten, kdo do dětí reálně investuje (pečuje o ně). Rodič, který v rodině nežije, může slevu obdržet pouze v případě, že prokazatelně ekonomicky přispívá na výchovu dětí.
• Stejný princip jako v předchozím bodě se uplatní i u posuzování nároku na důchod z prvního pilíře v případě neúplných rodin.
• Bezdětné osoby, které si však osvojily (adoptovaly) a řádně pečují o děti, mají identická práva jako ostatní rodiče.

Potřebná samoregulace.

Při dodržení těchto principů dosáhneme toho, že lidé během své aktivní kariéry vždy nějakým způsobem přispívají do důchodového systému – buď dětmi nebo penězi. To umožňuje, aby tento model zajistil dlouhodobě naprosté většině lidí slušnou základní penzi (cca 50 % bývalé mzdy) a pro řadu lidí i penzi vyšší cca na úrovni 70 % jejich bývalé mzdy.
Tato konstrukce kromě garance férové penzijní dávky všem účastníkům rovněž přináší potřebnou flexibilitu a další výhody jak účastníkům (důchodcům), tak i státu jako konečnému garantovi sociální stability ve společnosti.
První výhodou je férovost a transparentnost systému. Klient má vysokou jistotu, že za své příspěvky (děti nebo peníze) obdrží odpovídající výnosy. Ve druhém pilíři FF je transparence dána z definice a klient je pánem svého osobního účtu a tedy i svého osobního finančního plánu. V prvním pilíři - PAYG - klient má jistotu, že jeho příspěvky (tedy jeho děti) budou krýt náklady jeho budoucí penze z PAYG a současně, že jeho budoucí důchod z prvního pilíře bude odpovídat jeho příspěvkům (tedy počtu dětí). Tato průhlednost umožní všem lidem poučeně předvídat, jaký dopad na jejich životní úroveň ve stáří bude mít jimi zvolený styl života a rozhodnout se podle toho o jejich osobních finančních strategiích.
Dalším zásadním přínosem navrženého penzijního modelu je jeho sociální progrese. Například v systémech s převažující vahou individuálních FF schémat jsou lidé, kteří si nemohli naspořit během aktivní části života dostatečnou částku a jsou za to významně potrestáni nízkou dávkou v důchodu. Zvláště jedná-li se o jedince, kteří se rozhodli pro opakované rodičovství, a proto nemohli dostatečně dlouho a dostatečně významně přispívat do spořícího schématu, to znamená svého druhu diskriminaci. Paradoxně tak diskriminujeme lidí, kteří se vlastně zasloužili o budoucnost dané společnosti. V praxi tato situace postihuje zejména ženy. Námi navrhovaný model nikoho nediskriminuje za to, že se rozhodl přivést na svět a vychovávat děti, a proto nemohl dostatečně šetřit na svůj vlastní důchod. Navíc obecně platí, že rodiny s více dětmi jsou spíše rodiny nízko a podprůměrně příjmové. Náš návrh tyto lidi kompenzuje i tím, že jim při třech a více dětech garantuje slušný důchod již z prvního pilíře (cca 50 procent průměrné mzdy v NH). Proto v našem modelu i rodiče třemi a více dětí mohou mít na konci aktivního života velmi solidní důchod kombinací prvního a druhého pilíře. Tohoto pozitivního výsledku dosahujeme bez příjmové redistribuce mezi vysoko a nízkopříjmovými a fakticky napravujeme dnešní systém, v němž ve skutečnosti lide s dětmi (a to i s nízkými příjmy) přispívají často na důchody vysokopříjmových důchodců bez dětí.
Sociální progrese uvedeného řešení spočívá rovněž v tom, že systém slev na pojistném do druhého povinného pilíře pro rodiče lze nastavit tak, aby jejich působení zásadně zatraktivnilo zaměstnávání těchto osob v očích zaměstnavatelů. Žádná deklarace různých rádoby antidiskriminačních opatření nebude nikdy tak účinná jako reálna sleva z ceny pracovní síly tak, jak ji musí zaměstnavatel zaplatit.
Náš model přináší prospěch i pro stát a vládu. Je to systém schopný samoregulace s významně sníženou citlivostí na demografické trendy. Změny plodnosti a porodnosti nahoru nebo dolů budou pouze měnit váhu prvního a druhého pilíře v celém důchodovém systému. Celková rovnováha systému bude zachována, aniž by bylo potřeba opakovaně přistupovat k nezbytným parametrickým změnám. Pokud dojde ke zvýšení míry specifické plodnosti, pak se zvýší příspěvky do PAYG prvního pilíře, pokud se naopak plodnost sníží, pak se příspěvky do FF druhého pilíře zvýší.
Představený návrh rovněž pomáhá ve svém důsledku řešit nepřímo některé aktuální sociální problémy. Jedna z takových věcí je financování pozůstalostních (vdovských a vdoveckých) důchodů. V našem modelu člověk, který ztratí svého nejbližšího partnera, zdědí veškeré úspory zemřelého ve druhém pilíři – FF.
Další skupina osob, která může na tomto modelu profitovat, jsou samoživitelé, jejichž původní partneři se nechtějí dobrovolně podílet na nákladech spojených s výchovou dětí (výživné). Navrhovaný penzijní systém může fungovat jako účinný prostředek nátlaku na tyto osoby. Buď budou platit na děti, a pak se jim dostane „výhod“ rodičů, pokud nebudou, vzdávají se nároků na penzi z prvního pilíře a jsou povinni platit plné pojistné do pilíře druhého.

Základní model.

Pro ověření správnosti našich úvah jsme provedli základní pojistně-matematickou modelaci navrženého systému. Její výsledky potvrdily životaschopnost systému.
Klíčové body matematického modelu pro PAYG systém jsou:
• Autoregulace PAYG systému, tzn. PAYG systém v dlouhodobém měřítku negeneruje ztrátu (a to i při změně demografického složení populace)
• Přiměřené penze při daňových odvodech tak nízkých, jak jen to je možné (maximální zachování současné úrovně pojistného na důchodový systém)
• Spravedlnost – osoba s jedním dítětem dostane poloviční penzi oproti osobě s dvěma dětmi

Výsledek: Se 14procentním odvodem do PAYG systému a koeficientem k = 75 procent může tento systém penzistovi se dvěma dětmi garantovat penzi ve výši 24 procent průměrné mzdy {(=2 * 2,3 * 0,14 / 2) * 0,75 = 0,24}

Pro jiné počty dětí je výpočet podobný:

Počet dětí 0 1 2 3+
Penze z PAYG systému 0 % 12 % 24 % 36 %

Jelikož pro rodiče s více než třemi dětmi budou nastaveny stejné úrovně „zvýhodnění“ jako pro páry se třemi dětmi, lze dosáhnout zvýšení náhradového poměru pro celou tuto skupinu na úroveň vyšší, než je uvedeno v tabulce. Požadovaných cca 50 % náhradového poměru pak lze dosáhnout dalším motivačním zvýhodněním této skupiny v rámci nastavení ostatních parametrů v modelu.
Druhý. pilíř (FF) je koncipován k dorovnání rozdílů, které plynou z definice prvního pilíře.
Výpočet nutných odvodů do druhé pilíře je proveden tak, aby bezdětný člověk měl penzi ve výši cca 50 procent svého posledního příjmu. Opatrné výsledky ukazují, že je toho možné dosáhnout s příspěvkem čtrnáct procent do druhého pilíře po dobu 40 let.

Pro rodiny s dětmi pak bude příspěvek v době výchovy dětí proporcionálně nižší:
Počet dětí 0 1 2 3+
Příspěvek do FF systému 14 % 11 % 8 % 5 %
Celkem příspěvek PAYG + FF 28 % 25 % 22 % 19 %

Tento jednoduchý výpočet ukazuje, že pro bezdětnou rodinu nedojde k navýšení celkových odvodů do penzijního systému, pro rodiny s dětmi dojde naopak k jejich výraznému snížení.

Přechodová fáze.

Veškeré reformy důchodových systémů narážejí na problém přechodu ze současného stavu (pouze PAYG systém) do systému s určitým vlivem FF (mladá generace nejen, že musí svými daněmi nadále platit penze současných důchodců, ale musí našetřit i sobě). Jak ukazuje předchozí část článku, cílem je dostat se ze stavu 100 procent PAYG do stavu 50 procent PAYG (s přihlédnutím na počet dětí) a 50 procent FF.
Cest, které vedou mezi těmito krajními variantami, je mnoho. Jednou z těchto možností je „skoková“ metoda, kdy část populace mladší, než je určitá hranice, přejde ze dne na den do nového modelu a naopak populace starší než určitá hranice zůstává již v současném systému. Osoby mezi těmito hranicemi budou přispívat i dostávat penzi z obou systémů, podle toho, jak blízko či daleko byly věkové hranici přechodu mezi systémy v okamžiku zahájení reformy:

Věk - Podíl starého systému
35 a mladší - 0%
36 - 6%
37 - 13%
38 - 19%
39 - 25%
40 - 31%
41 - 38%
42 - 44%
43 - 50%
44 - 56%
45 - 63%
46 - 69%
47 - 75%
48 - 81%
49 - 88%
50 - 94%
51 a starší - 100%

Je zřejmé, že tento způsob tranzitu bude generovat v krátkém období deficity (současný systém přijde o podstatnou část svých příjmů od osob pod 51 let). Na druhou stranu je třeba říci, že tyto prostředky z ekonomiky nezmizí, ale budou ukládány prostřednictvím druhého a třetího pilíře do dlouhodobých úspor v penzijních fondech.

Celkový součet deficitu a investic ve druhém pilíři je výrazně kladný:

* graf Deficit a úspory jako důsledek penzijní reformy

Při regulaci parametrů uvedených ve vzorci (1) výše bude systém dlouhodobě udržitelný a deficit způsobený přechodem bude postupně klesat k nule.

Transformační náklady.

Deficit neboli transformační (někdy tranzitivní) náklady vyplývá z faktu, že aktivní generace financující PAYG systém (resp. důchodové dávky) aktuálních důchodců přesměrují část svých penzijních příspěvků do nově založeného FF pilíře a začnou tak postupně vytvářet svoje reálné úspory na stáří. Tyto náklady ve skutečnosti nepředstavují dodatečné náklady v makroekonomickém slova smyslu, hledíme-li na penzijní systém v dlouhodobé perspektivě. V podstatě totiž půjde pouze o zviditelnění (odkrytí) již dnes existujícího dlouhodobého implicitního dluhu v bilanci penzijního systému a tedy i celkových veřejných financí. Tento dluh (většinou vyjadřovaný jako procento HDP) představuje dlouhodobé závazky státu vůči svým občanům, které vyplývají ze slibů učiněných zákonem ohledně penzijních dávek, které vyplatí PAYG systém budoucím důchodcům.
Transformační náklady jsou citelné zejména v krátkém a středním období po zahájení reformy. Při uvažování o penzích je ovšem za střední období nutno považovat interval deset – 30 let.
Financovaní této mezery tzv. transformačních nákladů je vždy nejobtížnější části jakékoliv penzijní reformy. Pokud jde o jejich velikost, lze vyjít z dosavadních zkušeností reformních zemí a z modelových simulací. V případě Maďarska a Polska je tento „gap“ podle dosavadních zkušeností odhadován na cca 1,5 – dvě procenta HDP ročně v „nejhorších“ letech. V obou případech jde o vyšší hodnotu, než byla očekávána před reformou. Jedná se zejména o důsledek takzvaného „over switching“ nebo-li většího zapojení oprávněných osob do nového FF pilíře, než bylo původně odhadováno. Slovenské zdroje zatím uvádějí odhad cca jedno procento HDP v „nejhorších“ letech. V českých podmínkách byly poslední simulace prováděny pro variantu tzv. dobrovolného „opt-out“ na úrovni pěti procent hrubých mezd z dnes platných 28 procent. Tyto modelace ukazují na zvýšení deficitu maximálně do jednoho procenta HDP.

V konkrétních českých podmínkách ve variantě, se kterou pracujeme, vidíme následující možnosti pokrytí transformačních nákladů:
• Zdrojem úspor musí být další postupné parametrické změny prvního PAYG pilíře. Především další růst statutárního věku odchodu do důchodu z dnes schválených 63 let postupně na 65 a po roce 2030 pravděpodobně na 67 let pro obě pohlaví
• Dočasným a velmi účinným zdrojem úspor je použitá metoda valorizace stávajících penzijních dávek. Minimální hranici představuje zachování reálné hodnoty vyplacených dávek, tj. alespoň valorizace podle cen. Musíme si však být vědomi politické citlivosti tohoto opatření, protože v delším časovém horizontu pochopitelně vede k výraznému poklesu poměru důchod/mzda
• Obecnou klíčovou podmínkou pro zdárné fungování PAYG je udržení a ještě lépe v českém případě zvýšení míry zaměstnanosti a dále pak takzvaná míra zapojení do systému („compliance rate“), jinými slovy ochota ekonomicky aktivních osob zúčastnit se veřejného povinného systému. Vzhledem k tomu, že navrhujeme převést podstatnou část důchodového systému na princip FF s individuálními účty, jsme přesvědčeni, že míra zapojení se výrazně zlepší. Systém bude transparentní a individualizovaný, bude zde úzká vazba mezi příspěvky a dávkami a lidmi bude přijímán jako spravedlivý
• Dalším zdrojem ke krytí transformačních nákladů by mohly být mimořádné příjmy státu (viz. Polsko a Slovensko). V českých podmínkách prakticky přicházejí v úvahu jen zbylé privatizační příjmy. Tyto potenciální příjmy lze odhadnout na sumu ještě cca 500 mld Kč. Potíž je ale v tom, že současně již bylo v minulosti vládami ale i parlamentem rozhodnuto o nejrůznějších výdajích vázaných právě na zdroje z privatizace (úhrada ztrát ČKA – neboli náklady transformace především bankovního sektoru ale i ČD a dalších státních firem, úhrada ekologických sanací privatizovaných firem, kterou provádí FNM, přísliby na financování SFDI a SFRB). V konečném důsledku proto od tohoto zdroje nelze, bohužel, očekávat příliš
• Posledním a klasickým zdrojem úhrad mohou být dluhové instrumenty státu – tj. dočasné zvýšení státního dluhu. Český veřejný dluh dnes dosahuje okolo 35 procent HDP. Přes jeho výrazný růst v posledním období to je stále jedna z nejnižších úrovní v EU (po Lucembursku a pobaltských státech). Investoři budou ochotni kupovat české dluhopisy, když budou přesvědčení, že se jedná o dočasný transparentní dluh na vyřešení snad největšího dlouhodobého problému českých veřejných financí.

Konkrétní kvantifikované úvahy jsou v tuto chvíli předčasné, jelikož velikost transformačních nákladů bude záviset na konečné variantě zvolených parametrů námi navrhované penzijní reformy. Stejně tak musí být financování penzijní reformy koordinovanou součástí celkové strategie ozdravení českých veřejných financí. K takovému zásadnímu úkolu je předurčena vláda ČR a její instituce.