Pokoušet se vytvořit typologii českých politiků podle toho, jak reagují na zjištění, že je stíhá policie, nemá smysl. Už od dob první republiky (40. a 50. léta plná skutečných politických procesů v potaz nebereme) používají s drobnými obměnami jednu a tu samou univerzální výmluvu.
Pouhé čtyři roky po Šaldovi tvrdil někdejší ministr železnic Jiří Stříbrný před soudem v uhelné aféře, že „tam vzadu vpozadí jsou politické motivy, z politického ovzduší vyrostl tento proces“, a tuto báječnou výmluvu převzal i dnešek. Nestyděl se ji použít David Rath - „poptávka po exemplárním případu, kterou vytvořili někteří politici, policisté a některá média“, vyslovil ji Petr Nečas - „vykonstruovaný politický proces“ - a před pár dny se k její apokalyptické formě přihlásil „dotační sup“ Andrej Babiš - „poslední zoufalý pokus zkorumpovaného systému a tradičních politiků mě zlikvidovat“.
Uhelná aféra. Trojnásobný ministr železnic Jiří Stříbrný měl namále
Abychom ale byli spravedliví: výjimky - alespoň tedy v komunální politice - se najdou. Když byl v únoru 1915 nuselskému starostovi Josefu Veselíkovi „doručen obsáhlý obžalovací spis“, ve kterém stálo, že kasu tehdy jedenáctého největšího města u nás „poškodil o peníz přes 100 tisíc korun“, vyřešil to po svém. Pár dní poté byl podle Národních listů „na pohovce sedící nalezen mrtev“, přičemž lékař zjistil, že „spáchal sebevraždu, a sice požitím otrušíku“.
Pád ze schodů
Rakousko-uherské soudy poslaly za mříže spoustu českých politiků. K smrti byl za první války v nepřítomnosti odsouzen třeba Masaryk, a Kramář s Rašínem dokonce čekali v cele smrti. Řada dalších pykala za různé drobné politické delikty: například již zmíněnému zakladateli národních socialistů Klofáčovi nařídil soud v únoru 1899 zaplatit 15 zlatých „na chudé“ za to, že se při vojenském cvičení hlásil českým „Zde!“, a nikoli německým „Hier!“.
Dotáhnout to až k soudu za čistě kriminální jednání bylo tenkrát docela umění, přesto se minimálně jeden takový případ ve vrcholné politice stal. O kariéru tímto způsobem přišel vydavatel Jan Skrejšovský, kterého historik Otto Urban vystihl slovy „dokázal podplácet a korumpovat a měl všude své lidi“. Už v létě 1872 musel na rok do vězení kvůli nezaplacené dani z inzerátů, ale „jeho“ Češi to brali jako pomstu rakouských úřadů a odpustili mu.
Když v květnu 1876 zemřel hegemon staročeské politiky Palacký, o nástupnictví se střetli právě Skrejšovský s (Palackého zetěm) Riegrem. Byla to bitva bez pravidel a skončila až v lednu 1878, kdy se Skrejšovský kvůli svému „protiriegrovskému“ článku pohádal s jiným staročechem -architektem Vilémem Tierhierem - apo vzájemné potyčce ho shodil ze schodů.
Tierhier si prorazil lebku a přežil jen se štěstím. Špatně dopadl také Skrejšovský. Od Zemského soudu v Praze sice dostal jen čtyři měsíce, a odvolací soud ve Vídni ho dokonce plně osvobodil, to už mu ale mohlo být jedno: politicky byl vyřízený a dnes jeho jméno na rozdíl od Riegrova nikdo nezná.
Teflonová první republika
První republika byla politických afér plná. Vrcholných politiků se však příliš nedotkly; nejspíš proto, že nahrávací zařízení byla tenkrát ještě poměrně nevýkonná a rozměrná.
V dubnu 1927 zaplavily protihradní tisk dryáčnické titulky typu „Strana Masarykova - stranou nejhorších afér“. K soudu mířil případ kšeftů s válečnými půjčkami a obžalováno bylo hned několik předních národních socialistů: senátor a generální tajemník strany Antonín Šolc, někdejší šéf poslaneckého klubu Rudolf Novák, poslanec Václav Sladký či v úvodu zmíněný šéf stranického vydavatelství Melantrichu Jaroslav Šalda (řečený Velký plantážník), který pobyl tři měsíce ve vazbě a na svobodu se dostal na milionovou kauci. Princip podvodu byl jednoduchý.
Pokud policie přijde s pádnými důkazy, část Babišových příznivců se probere:
Pilník v koblize. Babišovi láme vaz „banalita“ Čapí hnízdo
Řadový straník František Groh nakupoval ve Vídni a Budapešti za pár korun bezcenné rakousko-uherské válečné půjčky, některá z národněsocialistických záložen poté za poměrně nízkou provizi prohlásila, že byly vždy v jejím majetku (nepřetržité vlastnictví československým občanem bylo podmínkou uznání ze strany státu), a Groh nakonec takto zlegalizované dluhopisy se ziskem prodal.
Existovaly náznaky, že o mnohamilionových kšeftech vědělo nejvyšší vedení strany, to se však nikdy neprokázalo. Proti střednímu stranickému managementu existovaly poměrně silné důkazy, ovšem ani Šalda & spol. za mříže nemuseli, když soud gentlemansky zohlednil, že „jednali nikoli ve svůj prospěch, ale proto, aby Česká lidová záložna měla prospěch z Grohových úpisů, které považovali za správné“. Na tři roky do vězení tak nakonec musel jen Groh.
Podezření provázející pozemkovou reformu byla obrovská - mezi držiteli tzv. zbytkových (z reformy vyňatých) statků byla řada poslanců, národněsocialistické družstevní centrály či příbuzní dvou pozdějších agrárnických premiérů Udržala a Malypetra - ovšem souzen nebyl nikdo. Úplně stejně to dopadlo s lihovou aférou, ve které se hrálo o „ztracených“ 30 milionů z dispozičního fondu svazu lihovarníků, přičemž se vědělo, že minimálně třetinu této částky inkasovaly levicové strany coby „držhubné“. Byl to skandál, ovšem Karel Prášek, prezident lihovarnického svazu, exministr zemědělství a agrárnický předseda Senátu v jedné osobě, nebyl ani stíhán a k odchodu z politiky ho donutila až Masarykova neústupnost.
Do ztracena vyšuměla i uhelná aféra Jiřího Stříbrného. Hmatatelné podezření, že se trojnásobný ministr železnic zapletl do čachrů s nákupem uhlí, pražců a vagonů, se objevilo hned zkraje 20. let, ovšem parlamentní komise se skandálem začala zaobírat až v roce 1931. Stříbrný odmítl, že by z toho sám cokoli měl, ovšem připustil, že úplatky tekly do kas několika vládních stran. Možná i proto nakonec k soudu pronikla jen „ozvěna“ uhelné aféry: policie kladla Stříbrnému za vinu, že zažaloval jednoho z novinářů, který o věci psal, a v tomto tiskovém sporu křivě svědčil. Na odsouzení „pomlouvače“ Stříbrného tlačil sám Masaryk, ovšem soud Stříbrného pro nedostatek důkazů osvobodil.
Orgie zločinu a práva
Po roce 1989 to nejdřív na žádné velké zavírání vrcholných politiků nevypadalo a stejně jako za první republiky se politické kauzy týkaly hlavně vysokých státních úředníků. Jestliže za prvorepublikovou benzinovou aféru (úplatky provázející dodávky pohonných hmot armádě) dostali vysoké tresty důstojníci Generálního štábu a stejně dopadl vrchní technický rada země Moravskoslezské Karel Navrátil, který se nechal zkorumpovat stavebními firmami při budování Vranovské přehrady, tak po listopadu je rychle napodobil ředitel Centra kuponové privatizace Jaroslav Lizner. Ten se v říjnu 1994 nechal chytit při přijímání osmimilionové provize.
Prvním ministrem, kterého si policie odvedla přímo z úřadu, byl roku 1999 Babišův předchůdce na financích Ivo Svoboda. Za vytunelování továrny na kočárky Liberta dostal pětiletý trest. Do vězení už sice žádný jiný ministr nemusel, ovšem Jindřich Kabát, Vladimír Mlynář, Marie Součková a Jiří Čunek byli stíháni, obžalováni, či dokonce nepravomocně odsouzeni. Byl to sice jen nesmělý počátek polistopadového tažení proti politikům, přesto už během něj policie a soudy s přehledem trumfly všechny své demokratické předchůdce.
V lednu 2011 se nejvyšším státním zástupcem stal Pavel Zeman, o rok a půl později se k němu přidala Lenka Bradáčová a tempo se ještě zrychlilo. Pokud autorovi tohoto článku nevynechává paměť, minimálně stíhání čelili tito někdejší ministři (pod ministerskou úroveň dnes nemá smysl chodit) - Karel Březina, Vít Bárta, David Rath, Martin Kocourek, Martin Barták, Vlasta Parkanová a navíc premiér Nečas. Pravomocně odsouzen (k podmínce) byl pouze Březina, všichni ostatní byli buď osvobozeni, nebo se jejich případy ještě táhnou.
Oproti minulosti neúměrně vysoký počet stíhaných ministrů lze vysvětlit masivním nasazením odposlechů a zřejmě i tím, že se politici od dob první republiky poněkud „odvázali“. Neschopnost stíhané ministry pravomocně odsoudit pak svědčí o jednom jediném: poněkud se „odvázali“ také policisté a žalobci, kteří soudům posílají důkazně „nevyfutrované“ případy. Logika v Babišově případu je neúprosná a vcelku jasně napovídá, že by si měl jít brzy sednout za dotační podvod. Statistika však říká, že se tak sotvakdy stane.
Logika v Babišově případu je neúprosná a vcelku jasně napovídá, že by si měl jít brzy sednout za dotační podvod. Statistika však říká, že se tak sotvakdy stane.
Přečtěte si také:
ČLÁNKY DO MAILU