Rozhovor se spisovatelem a nakladatelem
Byl z toho poprask, když Martin Pluháček-Reiner uspořádal 20. října 2005 v pražské kavárně Jericho pohřeb svého podniku, totiž nakladatelství Petrov. Patřilo k těm vůbec nejpotřebnějším pro soudobou českou literaturu, protože poskytovalo autorům luxus, kterému se říká ŠANCE. A patřilo také k úspěšným, vždyť kmenovým autorem byl například Michal Viewegh. Vzápětí Pluháček založil nový literární podnik jménem Druhé město. Jména autorů, které hodlá vydávat, jsou v tom či onom ohledu hvězdná: Michal Viewegh, Michal Ajvaz, Jiří Kratochvil, Irena Dousková. Solidní byznys pro člověka, který je bezpochyby dávno za vodou? O tom hovořil spisovatel a nakladatel Martin Pluháček-Reiner s Karlem Hvížďalou.
Někteří podnikatelé tvrdí, že nakládat knihy nebo prodávat cigarety je totéž. Myslíte si to také po patnáctileté úspěšné zkušenosti s nakladatelováním ve firmě Petrov?
Můžu říct pouze to, že pro mě to totéž není.
Nikdy mě nezajímaly peníze pro peníze… a jsou branže (patrně včetně prodeje cigaret, předpokládám, že myslíte prodej ve velkém), kde pouze koupíte za míň, než za kolik prodáte. Chápu, že tohle je princip obchodu… a v tomto smyslu musím zacházet s knihami stejně. Pro mě ale nakladatelování znamenalo vždycky především pobývání v komunitě lidí, s nimiž se cítím poměrně hluboce vnitřně spřízněn. Nebyl to způsob vydělávání, ale způsob žití.
Tím se ale zároveň společně (vy svou otázkou, já odpovědí na ni) dotýkáme posté téhož: nebyla ode mě nikdy póza, když jsem tvrdil (a tvrdil jsem to mockrát, opakovaně), že já nejsem v podstatě podnikatel.
Vzniká tu malý optický klam: lidé „od kultury“ bývají v takových těch běžných záležitostech všedního života poměrně nepraktičtí, já, díky šťastnému genetickému mixu, mám prostě jen trochu víc „všech pět pohromadě“, nejsem roztržitý, jsem schopen elementární analýzy vlastních činů, jsem celkem empatický a zároveň věcný. Hle, profil „podnikatele“.
Prý píšete knihu: Prozradíte nám, o čem bude? Píšu román, který má pracovní název Spokojení lidé. Původní pracovní název byl Single. Bude to o člověku, potažmo dvou lidech, kteří dokážou to, co dnes celkem málokdo: řídit svůj život a směřovat k životní spokojenosti. A bude to bezpochyby také o tom, že pokud budete žít svůj život mezi (a s) jinými lidmi, nebudete nikdy imunní vůči náhlému karambolu. Protože i v tom nejlepším případě můžete řídit pouze SVŮJ život.
Nejde jen o další případ redaktora či vydavatele, který sní o tom, že se vyrovná těm, které vydává?
Vy znáte nějakého současného knižního vydavatele, který zároveň píše a vydává své beletristické knihy? Mě nikdo nenapadá. Redaktoři, to je jiná kategorie. A dělí se dál na dvě podskupiny. V té první jsou původní spisovatelé, zhusta básníci, kteří se něčím musejí živit. V té druhé jsou novináři, pro které je psaní jaksi denním chlebem, přitom je to ale zároveň zkušenost mírně frustrující, protože píšou výhradně na zakázku. Dřív nebo později řada z nich prostě nevydrží a nějakou tu beletristickou knihu napíše. Měl jsem takových rukopisů v Petrově řadu, řekl bych, že jen z deníku MF Dnes tak sedm osm, když započítám i externí přispěvatele.
Kam patřím já? To už posoudíte vy, a bohužel také někteří z těch odmítnutých novinářů. Chápu, že argument, že svou první básnickou sbírku jsem vydal ještě předtím, než jsem se stal nakladatelem, je chabý.
Já jsem se ale ptal na něco jiného… Á propos minimálně jednoho básníka a publicistu, který má vydavatelství, znám: Petra Kovaříka.
Dobrá, přinejmenším nechápu, o co bych s těmi, které vydávám, měl soupeřit, v čem bych se jim měl chtít vyrovnat. Byl jsem to vždycky především já (i když nepopírám, že s vlídnou pomocí některých recenzentů a kulturních činovníků), kdo „poškozoval“, snižoval svou image spisovatele. Kdyby ničím jiným, tak úspěšnými „vedlejšími“ aktivitami. A i přesto mám na kontě kladné, až oslavné recenze, překlady, čtení v zahraničí, moje sestra si mě vytáhla u maturity. V čem dalším spočívá „být úspěšný literát“? Peníze? Kdo jich má kromě Viewegha z literatury tolik, aby nechtěl víc?
To, oč mi skutečně jde, je – věřte nevěřte – napsat dobrý román. Problém tkví v tom, že si nejsem stoprocentně jist, co to vlastně znamená. Střílím do tmy. Bojuji s neviditelným netvorem. To je problém. A to je i důvod, proč mám momentálně v počítači dva nedopsané romány, ačkoli na oba mám už dnes vydavatele.
Nejde při psaní o zásadně jiný druh soustředění? Jde. Dokonce to, co mě vede při nakladatelování, bych nenazval soustředěním, jako spíš ostražitostí, střehem, postřehem, je to něco rychlého, ostrého, kdežto román musíte psát při úplně jiném vnímání času. Takže ten rozdíl JE velký. A řekl bych, že pro mě ten typ „koncentrace“, který potřebuji pro nejrůznější organizační, manažerské aktivity, je pohodlnější. Možná je mému naturelu dokonce o něco bližší. Ale já nejsem nástroj s jednou strunou. Chci dát prostor i tomu druhému (a dalším) Já.
Nemyslíte si, že kdybyste byl doopravdy spisovatel, že byste prostě psal a nikdy byste se do nakladatelování nepustil, protože by to prostě jinak nešlo?
Tahle otázka hodně provokuje k nějaké peprnější odpovědi! A to ani ne tím kondicionálem spojeným s mým spisovatelstvím, jako spíše tou skrytou impertinencí vůči všem chudákům, kteří se – vedle psaní, které cítí jako Osud – musejí hergot nějak živit. Já… a pět dalších lidí v téhle republice… už dnes můžu sedět doma na zadku od rána do večera a čmárat si blbosti na papír, a ještě si můžu koupit každý den v Delvitě další balení lososa k večeři.
Mám tady složit nějaké „důkazy“, že píšu v poslední instanci opravdu proto, že to „jinak nejde“? Kdyby to šlo, tak bych dávno nepsal. A taky bych za „ztížených podmínek“, stejně jako většina jiných spisovatelů, nenapsal a nevydal během náročných nakladatelských (a festivalových a jiných) časů pět knih.
Podívejte se na to z pozice takzvaného normálního člověka. Co z toho, že se mučím s nějakým románem, mám, co z toho budu mít, až vyjde? Rozhovor v prestižním časopise se mnou, jak se ukazuje, udělají, i kdybych ten román náhodou nedopsal, peněz víc, než mám teď, mít nebudu, leda si ještě trochu upevním pozici na věčnosti… ačkoli - v některých kruzích přetrvávají pochybnosti o tom, jestli nějaká je.
Nedávno jsme se o tom bavili s básníkem Ivanem Wernischem: já se svým časem a penězi bych se opravdu mohl válet na Seychelech, třeba tuhle dlouhou zimu, a místo toho jsem každé dopoledne seděl v pokojíčku pro služky (kde jsem si udělal svou spisovatelskou celu) a snažil se tam vyřešit pohádkové zadání „běž tam, nevím kam, přines to, nevím co“. Proč? Protože, abych citoval Ivana, jsem jednou podal ďáblovi prst. Nemám ve zvyku takhle mluvit, však vy víte, že jsem střízlivý člověk, ale jestli vaše otázka implikuje možnost, že nejsem dost šílenej a umanutej… Tak se obávám, že zklamu. Jsem magor!
A k tomu ještě věcná poznámka. Už před listopadem 1989 jsem se cítil být bytostně především básníkem a věděl jsem, že mé celoživotní téma se bude jmenovat „Jak se uživit a přitom si uchovat prostor pro to, co považuji za podstatné?“. Roznášel jsem noviny (to znamená pracoval za dvanáct stovek měsíčně od čtyř ráno do půl osmé, abych měl volný den), dělal jsem inspicienta v operetě (večer a v noci, abych měl volno přes den) a i šéfem lidoveckého Petrova jsem se stal proto, že jsem se něčím musel živit. Navíc, a to není věc zanedbatelná, poezie se dá psát (a možná se ani jinak psát nedá) v návalech. Máte prostředek léta, přijde studená fronta, je volný pátek-státní svátek, někdo blízký odjede, všechno se malinko posune a vy už cítíte, že se to rozjíždí, ta zvláštní mašina, kterou nikdy neuvedete do pohybu vlastní vůlí. Jenže ROMÁN se takhle napsat nedá. I proto je to větší bitva.
Prý jste založil nové nakladatelství. Nemáte obavy z toho, že tento podnik brzy bude tím samým vydavatelstvím, jako byl Petrov?
No, přinejmenším je to zase MŮJ podnik. A k tomu hned dodávám, že čím jsem starší, tím míň se bojím… čehokoli. Sebe v to počítaje. Jako bych už teď neměl tolik co ztratit. A vidíte, tahle trochu kontroverzní teze mě samotného náhle překvapuje. Vždyť toho tolik mám: auta, domy, peníze, pověst… Ale i přesto ten pocit mám, opravdu, nevymýšlím si. O čem to svědčí? S prominutím… ale řeknu to. Ve světle pocitu, že jsem dokázal žít čtyřicet let dobrý život, je to, co jsem vyjmenoval, nicotné. Proto jsem už dnes pokojnější. Proboha! Je mně teprve dvaačtyřicet, ale naprosto vážně cítím, že můžu umřít. Že už jsem udělal dost a že bych už smrtí nic nepokazil.
Ale na zem: Druhé město, jak se to „nové“ nakladatelství jmenuje, bude takové, jaké si ho udělám. Chci vydat tak deset titulů za rok čili asi třetinu někdejší petrovské produkce. Skladba titulů bude nejspíš hodně podobná. Ale vaši otázku chápu: dostávám ji v poslední době opakovaně. A tomu, co říkám vám, nevěří ani mí dva zaměstnanci, které jsem si ponechal. Ale uvidíme; řekneme si to za pár let.
Může člověk, který je nějak geneticky nastavený, vůbec tutéž práci dělat úplně jinak? Nemůže. A, jak vidíte, ani nebude.
Kde jste přišel k názvu Druhé město? Bohužel jsem k němu nepřišel, ale musel jsem si ho takzvaně vymyslet. Když jsem přebíral Petrov, stačilo vyhodit z názvu „Lidová demokracie“ a bylo to. Nejsem velký expert na vymýšlení názvů a do budoucna bych se tomu rád věnoval co nejméně. Ten název samozřejmě souvisí se známou, stejnojmennou knihou Michala Ajvaze, ale celkem volně. Můžu i nabídnout pár „výkladů“, ale oba přitom budeme mít pečlivě na mysli, že výklady z podstaty věci přicházejí až ex post, ano? Řekněme tedy, že svět literatury, svět imaginace by mohl být jakýmsi „druhým městem“, jiným, než ve kterém bytují naše mrzká těla. A pak; Brno je náhodou druhé město v této zemi. Vtipné ovšem je, že já, právě proto, abych se vyhnul přímým interpretacím, jsem preferoval název DM… a kapituloval jsem teprve pod soustředěným nátlakem kolegyň, chodících – na rozdíl ode mě – nakupovat do drogerie stejného jména.
Neřešil jste zrušením nakladatelství spíše své osobní problémy než nakladatelské?
Je to z mé strany jen kejhání potrefené husy, když v té otázce cítím, že by to devalvovalo ten ryzí, velký čin, kdyby se něco takového ukázalo?
Ano, přiznávám se, mám jeden takový osobní problém: svůj život. Vše, co se na téhle platformě odehrává, je jaksi subsumováno metafyzickému rozměru faktu bytí… uvědomuju si, že to zní hrozně, ale rozumíte, co tím chci říct? Můj život je přece stejnou měrou nakladatelství Petrov jako psaní románu o Blatném, jako mé vztahy se ženami, ostatně i muži, dětmi, zvěří… a to všechno se prolíná a mísí způsobem, který je v absolutní míře prostě nezbadatelný.
Já chtěl naprosto vážně Petrov zrušit už v devadesátém šestém. Byl jsem v těžké krizi, jednoho dne jsem se najednou probudil ve čtyři ráno, byl jsem dokonale bdělý, sedl do auta a jezdil jsem prázdným rozednívajícím se městem. A najednou to nad mou hlavou třesklo, byla to skutečně myšlenka-bomba: SKONČÍM. Bylo to osvobozující, úžasné. Ale neskončil jsem. Teď čas takzvaně dozrál. Bylo to opět osvobozující a opojné a zároveň jsem ani já, ani mí přátelé (i když někteří z nich to vidí jinak) nenašli dost argumentů proti. Stalo se to. Bezpochyby v tom hrály důležitou roli „osobní problémy“, ať už si pod tím představíme cokoli.
Ale pokud se zároveň ptáte, jestli existovaly důvody ekonomického rázu pro zrušení Petrova, tak musím říct, že ne.
Kdo je to podle vás Martin Pluháček? Zkoušíte se sám na sebe dívat s odstupem?
To jsem dělal v mládí mnohem častěji než dnes. Možná i díky prostředí, v němž jsem se ocital - bolševická debilita (jako syn emigranta jsem měl tu čest) ještě vyztužená absurditami lidové armády (studoval jsem šest let vojenské školy), jsem si už někdy od svých čtrnácti patnácti let začal uvědomovat základní premisy něčeho, co by se s trochou nadsázky asi dalo nazvat jako životní filozofie: všechny reagovaly na prostředí, v němž jsem žil. Jedna zněla: chovat se za všech okolností přirozeně. To ale vedlo hned vzápětí k nutnosti formulovat si, kdo jsem, jinak bylo těžké chovat se „přirozeně“. Takže jsem podroboval sám sebe velmi důkladné – a věřím, že v biologickém slova smyslu i velmi kritické – rozborce a sborce. Třetí premisou, k níž jsem došel o pár let později, bylo: nic nechtít, nic si nepřát. Což nebylo až tak defétistické a pesimistické, jak by se mohlo zdát, v podstatě to znamenalo „brát věci, jak přijdou“. Neznamenalo to rezignovat, znamenalo to vyhýbat se zbytečným zklamáním pramenícím pouze z toho, že jsem si dával nějaká strmá vnitřní zadání, kterým jsem třeba i z objektivních příčin nebyl schopen dostát. A k přirozenému vrcholu tahle „filozofie“ dospěla v době, kdy mi bylo dvacet – tou dobou jsem totiž zrovna seděl ve vězení. Tam jsem definitivně došel k tomu, že jen to, co máte v hlavě, srdci, duši, vám nemůžou vzít. A že tudíž právě tohle má větší cenu, než cokoli jiného.
Teď už jsem pluk (zkušeností), který prostě táhne vpřed. Vyvíjím se tak zvolna, že téměř nepozorovaně, a taky spíše bezděčně. Dá se říct, že vím, kdo jsem a že bych považoval za pošetilé, kdybych to ještě teď, ve dvaačtyřiceti chtěl nějak zásadně měnit. Tu část života, kdy jsem lačně jako vývěva nasával nové vjemy a zkušenosti, mám za sebou. Teď vydávám. Potřeba sebe-reflexe je subjektivně i objektivně mnohem menší než před dvaceti lety.
Co byste rád dokázal jako podnikatel?
Nulové ambice.
Platí, co už jsem naznačil. Možná že kdybych měl zkusit udělat nějaký (ve své podstatě absurdní) žebříček toho, co je pro mě takzvaně nejdůležitější, tak by možná asi opravdu vyhrálo to, čemu se říká „svoboda“ a co bývá většinou vnímáno velmi zkresleně. Není divu, on je to pojem velmi záludný a opakovaně ohýbaný, takže je čím dál těžší se v něm vyznat. Já nejsem ani anarchista, ani desperát, uvědomuji si snad dost dobře, jak mocně je ten vzletný pojem okleštěný strohým faktem biologické determinace, vnímám, že žiju život „člověka mezi lidmi“, takže i když nemám problém vytvářet si soubor vlastních „správných“ pravidel, dá se říct, že důvěrně znám – a taky do maximální možné míry respektuji - pravidla konvenční, ba i individuální pravidla jiných jedinců. Obrat „moje svoboda končí na hranicích vaší“ pro mě není rozhodně planým tlachem. O hranicích individuální svobody bych mohl ještě chvíli pokračovat… a vlastně by to nevyznívalo dvakrát optimisticky, ale chci vlastně jen říct, že i v těchto „ztížených podmínkách“ si BYTOSTNĚ potřebuji uchovat maximální možnou míru volného prostoru k takzvanému svobodnému rozhodování. Které mě pak navzdory protivenstvím zavede třeba do kriminálu, kam jsem šel v podstatě dobrovolně, abych se vymanil z područí armády.
A peníze – bezesporu! – ten volný prostor ke svobodnému rozhodování zvětšují. Na což si dovolím poukázat jako na věc přímo spojitou s mými „podnikatelskými ambicemi“.
Jako spisovatel?
Třeba… aby si lidé i kritici zvykli na způsob, jakým píšu, aby se ho „naučili“ a aby ho akceptovali. Aby si nemysleli a neříkali, že jsem blb a nedouk jen proto, že se to úplně nepodobá tomu, co sami považují za „správný“ román, „správnou“ poezii. Abych zkrátka vyhrál tu věčnou páku mezi autorem a čtenářem, autorem a kritikem.
Před patnácti lety, když jsem začal publikovat, jsem zkoušel dívat se na sebe těma jejich očima. Třeba jsi opravdu trdlo a snažíš se o něco, k čemu nemáš žádné nadání. Jenže i kdybych tenhle pohled přijal, co s tím? Fakt je, že jsem nepřestal. Pár lidí, jak jsem si všiml, si na to už zvyklo. Budu pokračovat, o patnáct let starší a zkušenější, což v praxi znamená, že se budu ještě méně než kdykoli předtím snažit napsat něco, co se podobá „správnému“ románu, „správné“ poezii. Já neslibuju nic výstředního; bude to prostě jenom takové, jak to ze mě přirozeně vyleze.
Jako chlap a třeba budoucí otec?
Své „budoucí otcovství“ nebudu předjímat. Ale docela volně na to téma…
Pro mě osobně je docela zajímavé, co to vlastně je ten „chlap“. Byl jsem hodně dlouho dítětem, mám pocit, že i v době, kdy jsem žil se svou bývalou manželkou a šest let vychovával její dítě. Taky jsem od podstaty dost femininní typ, což bezpochyby ještě umocnil fakt, že jsem vyrůstal pouze s mámou, kterou jsem miloval. Do jakéhosi mužství, chlapství jsem začal dospívat až po krachu svého hlavního životního vztahu, tedy někdy okolo třicítky. Dobře, co to pro mě znamená? Především asi schopnost převzít plnou odpovědnost za svůj vlastní život se vším, co to obnáší. Mám pocit, že to zatím docela zvládám a moje ambice není vyšší, než v tom prostě dokázat pokračovat. Ale je fakt, že žijeme ve velice vlídné a pohodlné době. Tlak, kterému by mohl být člověk vystaven, by mohl být daleko větší, pak by se teprve ukázalo, na co jako chlap mám.
Dokázal byste žít v Praze?
Samozřejmě že bych to dokázal. Ale právě proto, že mám tak příjemně široký prostor pro takzvanou svobodnou volbu, tak tam nežiju.
Můj otec je koneckonců Pražák, půl roku jsem „bydlel“ v Kolowratském paláci na Malé Straně, když jsem dělal v roce 1991 Milanu Uhdemu tiskového mluvčího na ministerstvu kultury, a především mám v Praze pár přátel a řadu dobrých kamarádů.
Ale v Brně mám kořeny… Čímž rozumím ta místa, která si vás pamatují jako malé dítě. Tady se cítím dokonale uvolněně, bezpečně, takové ty hodně důležité věci, které vám docvaknou, teprve když se jinde cítíte… prostě jinak. Zpravidla „obtížněji“. Což je z mého pohledu i Praha.
Co ještě pro vás znamená Brno?
Něco jsem už řekl v předchozí odpovědi. Ale rád přidám to, o čem se, pokud jsem si stačil všimnout, moc často nemluví.
Být Brňákem znamená být příslušníkem menšího kmene, než je kmen Čechů (včetně Moravanů). A je to znát. Já se prostoru nebojím, chápu, že tento můj menší kmen je jaksi subsumován větším kmenům, a cítím se do jisté míry (sahá to k češství, méně už k evropanství, i když jsou místa na světě, kdy své evropanství rozeznáte najednou docela snadno) ZÁROVEŇ příslušníkem těch vyšších kmenů. Ale jsou to především oni, kdo vás v tom narůstajícím množství členů už ledva zahlédnou, zatímco v Brně je má (kmenová) pozice zřetelnější. Konkrétní příklad: Václav Vokolek před pár lety dal na žurnalistice v Praze jako téma na diplomku jednomu mladému Brňákovi - mě. Což se brzy stalo málem předmětem jeho komplexu (ne Vokolkova), protože se ho všichni spolužáci, zpracovávající pražské velikány, ptali, kdo to, prosím tě, je, ten Pluháček pomlčka Reiner? Dělali to tak dlouho, až se chlapec rozhodl, že se poptá i v Brně, než případně panu Vokolkovi poděkuje a vyptá si někoho „pořádného“. V Brně věděli všichni…
A netoužíte po tom, aby se o vás vědělo stejně i jinde ve světě jako o Brňákovi Milanu Kunderovi či Leoši Janáčkovi?
Netoužím; vždyť už jsem o jakési své osobní filozofii mluvil a tohle do toho přesně spadá. K tomu, abyste byl světově proslulý jako Kundera nebo Janáček, totiž krom toho, že musíte něco pořádného udělat, potřebujete vždycky souběh okolností, které předem neznáte a které neovlivníte. Kdo se něco takového pokouší „zařídit“, je pošetilý a zabývá se něčím, co není podstatné.
Ostatně: Janáček byl rád, že se mu ještě za života podařilo jakž takž uspět alespoň tady u nás a Kunderu proslavil především film, který on sám nenávidí, a k tomu ho většina jeho českých literárních souputníků považuje za kýčaře, tak nevím…
MARTIN PLUHÁČEK-REINER (41)
Básník, prozaik a nakladatel, se narodil 1. srpna 1964 v Brně, ale část svého dětství prožil v Janovicích nad Úhlavou. Šest let strávil na vojenských školách a osm měsíců ve vězení. Po návratu byl postupně referentem v taneční škole, prodavačem v antikvariátu, doručovatelem tisku, inspicientem v operetě, po listopadu 1989 spoluzakladatelem a redaktorem politicko-kulturní revue Proglas, stipendistou ČLF, tiskovým mluvčím na ministerstvu kultury ČR, šéfredaktorem nakladatelství Lidová demokracie-Petrov. Od podzimu 1992 majitelem nakladatelství Petrov.
Vydal básnické sbírky Relata refero (1991), Poslední rok (1995), Decimy (1997), Tání chůze (1998), Staré a jiné časy (2002) a novelu Lázně (1998). Byl zařazen do dvou antologií české poezie 20.století (Ryby katedrál, Vrh křídel), do antologie české duchovní lyriky 20. století Krajiny milosti a do antologie nové české poezie Lepě svihlí tlové, kterou uspořádal Ivan Wernisch a která vyšla i v polštině. V edici Backwoods Broadsides Chaplet Series (Maine, USA) vyšel výbor textů ze sbírky Staré a jiné časy pod názvem Where is the urn? (2005).
Všichni Petrovští Brněnské nakladatelství Petrov zakončilo svou činnost pohřbem 20. října 2005 v pražské kavárně Jericho. Během třinácti let činnosti vydalo celkem 343 publikací (první byla František z Assisi a poslední Plivanec na rozloučenou) od těchto autorů:
Michal Ajvaz • Hana Andronikova • Antonín Bajaja • Jiří Berka • Alexandra Berková • Ondřej Bezr • Naděžda Bilincová • Jan Bittner • Ivan Blatný • Lev Blatný • Blumfeld 2001 • Václav Böhmsche • Emil Bok • Tereza Boučková • Zuna Cordatová • Iloš Crhonek • Jaroslav Čejka • Radka Denemarková • Ivan Diviš • Irena Dousková • František Dryje • Jiří Dynka • Richard Erml • Milan Exner • Martin Fahrner • Ondřej Fibich • Daniela Fischerová • Sylva Fischerová • Viola Fischerová • Miroslav Fišmeister • Bob Fliedr • Martina Formanová • Tomáš Fuk • Vladimír Fux • Bronislava Gabrielová • Jiří Gold • Zbyněk Hejda • Norbert Holub • Jan Horváth • Milan Hrabal • Petr Hrbáč • Milan Charoust • Jaroslav Chobot • Jiří Janatka • Jan Jandourek • Josef Jedlička • Quirin Jedlička • Tomáš Kafka • Václav Kahuda • Zeno Kaprál • Lubor Kasal • Oto Klempíř • Jana Klusáková • Pavel Kolmačka • Stanislav Komárek • Bořivoj Kopic • Miroslav Koryčan • Petr Koťátko • Petr Král • Jiří Kratochvil • Vít Kremlička • J. H. Krchovský • Adolf Kroupa • Jiří Kuběna • Jánuš Kubíček • Ludvík Kundera • Aurelián Kuric • Radovan Lipus • Miroslav Lopatka • Adolf Loub • Roman Ludva • Jan Lukeš (Car Osten) • Karel Mácha • Jan Machonin • Radek Malý • Bohumil Marčák • Lukáš Marvan • Daniel Micka • Petr Mikeš • Oldřich Mikulášek • Marcela Mikulášková • Lumír Mikulka • Misantrop • Stanislav Moc • Simona Monyová • Daniel P. Munk • Ewald Murrer • Jan Novák • Arnold Nowicki • Bohumil Nuska • Milan Ohnisko • Jiří Olič • Hana Pachtová • Marian Palla • Vladimír Pavlovič • Iva Pekárková • Pavel Petr • Jan Antonín Pitínský • Jaroslav Pížl • Naděžda Plíšková • Martin Pokorný • Vladimír Preclík • Tomáš Přidal • Martin C. Putna • Nataša Reimanová • Martin Reiner • Přemysl Rut • Oscar Ryba • Václav Ryčl • Břetislav Rychlík • Pavel Řezníček • Jiřina Salaquardová • Miroslav Salava • Martin Sichinger • Miroslav Skála • Ondřej Slabý • Leoš Bacon Slanina • Ivan Slavík • Vít Slíva • Jana Soukupová • Jiří Staněk • Andrej Stankovič • Marek Stašek • Odillo Stradický ze Strdic • Jiří Suchánek • Roman Szpuk • Michal Šanda • Leoš Šedo • Josef Škvorecký • Vladimír Šrámek • Pavel Šrut • Ján Štrasser • Dušan Taragel • Jáchym Topol • Bogdan Trojak • Petr Ulrych • Petr Vacek • Ondřej Vaculík • Bohuslav Vaněk-Úvalský • Petr Váša • David Vávra • Jiří Veselský • Michal Viewegh • Jan Vladislav • Zdeněk Vojtěch • Václav Vokolek • Zdeněk Volf • Andy Werner • Ivan Wernisch • Zdeněk Zapletal • Jindřich Zogata • Anna Zonová
Atraktivní čtyřka Pod hlavičkou nového nakladatelství Druhé město vychází v současnosti pouze čtveřice autorů. Při pohledu na jejich jména je zřejmé, že Martin Pluháček vsadil jak na čtenářský úspěch, tak na literární kvalitu.
===== Zlatý důl
Michal Viewegh (44) je v současnosti nejprodávanějším českým prozaikem. Jeho knihy vyšly v mnoha reedicích a byly přeloženy do dvaceti světových jazyků. Čtyři romány se dočkaly zfilmování: Báječná léta pod psa, Výchova dívek v Čechách, Román pro ženy a Účastníci zájezdu. Viewegh je také autorem literárních parodií, povídek a fejetonů.
**Magický realista**
Básník a spisovatel Michal Ajvaz (56) je zástupcem magického realismu. První knihu, Vražda v hotelu Intercontinental, vydal až v roce 1989, poté následovaly další básnické sbírky, povídky (Návrat starého varana), romány (Tyrkysový orel, Prázdné ulice), eseje a teoretické studie (Znak a bytí. Úvahy nad Derridovou grammatologií).
**Topující prozaička**
Knihy Ireny Douskové (41) se pravidelně objevují v top 10 nejprodávanějších titulech. Bestseller Hrdý Budžes (1998) byl úspěšně uveden i jako divadelní hra s Bárou Hrzánovou v hlavní roli. Letos Dousková vydala sedmou knihu - Oněgin byl Rusák. Volné pokračování Hrdého Budžese bylo první publikací nakladatelství Druhé město.
**Výsostný Brňan**
Moravský prozaik, esejista, dramatik a fejetonista Jiří Kratochvil (66) patří k našim nejoceňovanějším a nejpřekládanějším spisovatelům. Nejznámější je jeho trojice románů Medvědí román, Uprostřed nocí zpěv a Avion a „siamská dvojčata“ Siamský příběh a Nesmrtelný příběh. Všechny jeho romány se odehrávají v Brně.
