V anketě o nejvýznamnějšího světového veřejného intelektuála zvítězil Fethullah Gülen
(perex)
V roce 2005 požádaly britský měsíčník Prospect a americký dvouměsíčník Foreign Policy své čtenáře, aby zvolili nejvýznamnějšího světového veřejného intelektuála. Letos hlasování zopakovaly a jeho výsledek překvapil všechny včetně členů obou redakcí. Prvních deset míst obsadili intelektuálové různého ideového zaměření z muslimského světa. Zvítězil do té doby na Západě v podstatě neznámý turecký islámský vůdce Fethullah Gülen. Další výraznou změnou byl počet hlasujících. Zatímco v roce 2005 hlasovalo zhruba dvacet tisíc lidí, letos se v důsledku zapojení islámského světa jejich počet zvýšil na pět set tisíc. Jde o předzvěst ideového posunu ze Západu na Východ?
(text)
Oba časopisy vyhlásily soutěž ve svých květnových číslech a uzávěrka hlasování byla 23. června. Čtenáři si mohli vybrat pět jmen ze sta kandidátů, jež jim redakce nabídly. Hlavním kritériem, jímž se redakce řídily pro zařazení mezi těchto sto intelektuálních osobností (viz Jak se stát veřejným intelektuálem), bylo, že tito lidé žijí a aktivně se účastní veřejného života. Dále museli vynikat ve svém oboru a ovlivňovat diskusi ve více zemích. Časopis Foreign Policy o výběru napsal: „Náš seznam sta jmen jsme sestavili částečně na základě vlivu idejí těchto osobností. Být veřejným intelektuálem však také znamená, že dokážete komunikovat s širokou veřejností různých názorů.“
Obě redakce si velmi dobře uvědomovaly, že sestavení takového seznamu je ošidné a zavádějící. Ve svých úvodnících se o tom zmínily a vyzvaly k diskusi. A tvrdá kritika se dostavila – především výběru intelektuálů. Oba časopisy jsou však spíše liberálního ladění, a proto by nemělo překvapovat, že v seznamu chybějí někteří významní západní konzervativci – například britský filozof Roger Scruton, bývalý americký ministr zahraničních věcí Henry Kissinger nebo americký sociolog Charles Murray. Dalším výrazným nedostatkem této ankety bylo, že neposkytovala kritérium, podle kterého by bylo možné srovnávat intelektuály z různých oborů – tedy filozofy s ekonomy, teology, biology, spisovateli, náboženskými vůdci či politickými aktivisty. Dle čeho posoudit význam jejich intelektuálních výkonů? Jak lze srovnávat intelektuály z různých kontinentů? Významnou chybou seznamu bylo i příliš velké zaměření na anglosaský svět – zhruba polovina intelektuálů pocházela z Velké Británie, USA a Kanady. Na seznam se sice dostalo pět Francouzů, ale nebyly v něm uvedeny osobnosti, jako jsou publicista Bernard-Henri Lévy či filozof André Glucksmann. Němci měli pouze dva zástupce – papeže Benedikta XVI. (umístil se na 32. místě) a filozofa Jürgena Habermase (22.) – a Japonci ani jednoho. V prvním případě asi neměl chybět sociolog Ulrich Beck a spisovatelé Günter Grass a Hans Magnus Enzensberger, ve druhém pak například novinář a politický komentátor Jojči Funabaši.
Zásadní změna
Redakce obou časopisů oproti roku 2005 obměnily asi třetinu ze sta intelektuálů uvedených v seznamu. A ukázalo se, že právě tito noví kandidáti radikálně ovlivnili konečné pořadí. Mezi prvních deset světových veřejných intelektuálů se jich dostalo pět: Zmíněný Gülen, bangladéšský ekonom Muhammad Júnus (druhý), pákistánský politik a právník Aitzaz Ahsan (patý), egyptský televizní kazatel Amr Chálíd (šestý) a ugandský kulturní antropolog Mahmúd Mandání, který skončil devátý (viz Prvních dvacet světových veřejných intelektuálů v anketě časopisů Prospect a Foreign Policy).
V roce 2005 zvítězil lingvista, politický aktivista a kritik zahraniční politiky USA Noam Chomsky. Letos se propadl až na jedenácté místo, přesto však byl první mezi intelektuálními osobnostmi západní civilizace. Hned za ním se umístil politik a odpůrce globálního oteplování Al Gore, jenž v roce 2005 na seznamu nebyl. Jeho protivník, ale také environmentalista, Björn Lomborg letos skončil na 41. místě, v roce 2005 však byl čtrnáctý. Podobný propad zažil i český exprezident Václav Havel – ze čtvrtého na 26. místo.
Velmi zajímavé je i posouzení seznamu dle oborů – od amerického vojenského stratéga Davida Petraeuse (65.) přes amerického fyzika Lee Smolina (21.) či indického neurologa V. S. Ramachandrana (50.) až po izraelského dirigenta Daniela Barenboima (80.) nebo indonéského politického analytika Aniese Baswedana (60.) a ghanského filozofa Kwameho Anthonyho Appiaha (76.). Nejvíce jsou však v seznamu zastoupeni ekonomové (patnáctkrát) – od zmíněného Júnuse přes čínského Fan Ganga (33.) a laureáta Nobelovy ceny za ekonomii v roce 2001 Američana Michaela Spence (92.) až po Rusa Jegora Gajdara (97.), Ghaňana George Ayitteye (63.) či Američana Jeffreyho Sachse (48.). Mezi další významně početně zastoupené patří filozofové, politologové, historici, novináři a spisovatelé. V seznamu jsou však i biologové, teologové, náboženští vůdci a například jeden architekt – Nizozemec Rem Koolhaas (88.). Z hlediska zemí mají nejvíce zástupců USA, po nich Velká Británie a po pěti Francie, Čína a Indie.
Výrazným posunem mezi intelektuály je také to, že pouze jeden ze seznamu se hlásí k marxismu – slovinský sociolog a filozof Slavoj Žižek (25.).
Záchrana na Západě
V první desítce se tedy umístili pouze intelektuálové spojení s muslimským světem. Sedm z nich žije na Západě a všichni se dostali do konfliktu s autoritářskými režimy ve svých rodných zemích. Platí to i o vítězi ankety, sedmašedesátiletém Gülenovi, vyznavači islámské mystické tradice súfismu, který od roku 1999 žije v USA poblíž Filadelfie. Gülen musel opustit Turecko, protože byl obviněn z podkopávání sekularismu. Je stoupencem globalizace, vyzná se v PR a fascinuje ho věda. Současně však ovlivňuje tureckou politiku, protože je napojen na vládnoucí stranu v zemi – AKP (Strana spravedlnosti a rozvoje). Turecký myslitel je sice vážně nemocný, ale z nemocničního lůžka vede celosvětové hnutí inspirované súfismem. Napsal přes 60 knih a většinu svého života se věnoval otázkám, zda lze být skutečným věřícím a zároveň udržovat dobré vztahy s lidmi jiné víry či bezvěrci a jestli lze zůstat otevřený novým idejím a způsobům myšlení.
Na Gülenovi je neobvyklé, že je sice věřícím intelektuálem, ale on i jeho hnutí nazvané gülenovci jsou stoupenci technologií, volného trhu, nadnárodních korporací, moderního komunikačního systému (internetu) a PR. Gülen tvrdí, že lze využívat výhod moderního světa a současně vyznávat tradiční hodnoty, jako jsou víra v Boha a odpovědnost vůči společenství, v němž žijete. Dle něho věda a technologie hrají nepostradatelnou roli a považuje nedostatečný rozvoj muslimských národů za důsledek zanedbávání moderní vědy. Říká, že opomíjení vědeckého studia je porušením islámské povinnosti, neboť korán klade důraz na učení se. Problematičtější je Gülenovo tvrzení, že neexistuje spor mezi rozumem a zjevením a že vědu je možné použít k pochopení zázraků koránu. Jeho stoupenci o něm tvrdí, že je vyznavačem umírněného islámu. Jak se Gülenovi podařilo zvítězit v anketě o nejvýznamnějšího světového veřejného intelektuála?
Cesta k vítězství a důsledky
Dne 1. května nejprodávanější turecké noviny Zaman (náklad sedm set tisíc) upozornily své čtenáře, že Gülen je uveden v seznamu světových veřejných intelektuálů časopisů Prospect a Foreign Policy, které vyzvaly k hlasování o nejvýznamnějšího z nich. Noviny Zaman jsou blízké Gülenovu hnutí a v následujících týdnech o této anketě pravidelně informovaly. O hlasování se také zmínily nejen další turecké noviny, ale i všechny oficiální a neoficiální Gülenovy webové stránky. Gülenovi stoupenci jsou pověstní schopnostmi a disciplínou, a je tedy velmi pravděpodobné, že využili hlasování k podpoře svého vůdce.
Gülenovo vítězství však také upozorňuje na zásadní konflikt, který probíhá v Turecku mezi sekularizovanými Turky a reformními islámskými demokraty z AKP. Jde o souboj sekularizace s náboženskou svobodou, modernizujícího se islámu se strachem z islamismu. Přestože se o tomto sporu mnoho nepíše, je natolik vážný, že odsouvá evropské spory o Lisabonskou smlouvu do pozadí.
Otázkou pak zůstává, proč například katolíci nepodpořili v hlasování papeže Benedikta XVI. stejně jako gülenovci svého guru. Kdyby to udělali, velmi pravděpodobně by neskončil na 32. místě jako jediný náboženský vůdce Západu, jehož do svého seznamu veřejných intelektuálů zařadily oba časopisy. Možná je to tím, že západní veřejní intelektuálové útočící na víru v Boha – britský biolog Richard Dawkins (19.), britsko-americký novinář Christopher Hitchens (27.) a americký filozof Daniel Dennett (42.) – zatím vítězí nad těmi, kdo se jí zastávají, jako jsou filozofové Charles Taylor (37.) a Roger Scruton.
V tomto případě se náboženská laxnost Západu nevyplatila a ze souboje s muslimským světem odešel poražen.
BOX
Jak se stát veřejným intelektuálem
Slovo intelektuál poprvé použil v roce 1898 francouzský státník Georges Clemenceau v souvislosti s Dreyfusovou aférou. V ní byl obviněn kapitán francouzské armády židovského původu Alfred Dreyfus ze zrady. Na jeho obranu se veřejně postavil spisovatel Émile Zola a napsal článek, který otiskl deník L’Aurore vlastněný Clemenceauem. Dalšími spisovateli, kteří se zastali Dreyfuse, byli Octave Mirabeau a Anatole France.
Pojem intelektuál se poté vžil jako označení pro lidi, kteří upřednostňují intelektuální abstrakce před loajalitou k národu, církvi a půdě. Od té doby byl intelektuál spojován s levicí a sekularizací. Tato představa se však přežila a především v USA a ve Velké Británii se začal používat pojem „veřejný intelektuál“. Jde o lidi, kteří nepracují ani v akademické oblasti ani ve velkých médiích, ale vystupují nezávisle nebo jsou redaktory časopisů s malým nákladem. Tito lidé zasvětili svůj život souboji idejí. Jejich typickým příkladem jsou bývalí disidenti.
V poslední době nastává odklon od toho druhu intelektuála, jenž je spojen s levicí a sekularizací. Dokladem je seznam nabídnutý časopisy Prospect a Foreign Policy. Objevují se v něm totiž duchovní, jako jsou vítěz ankety Fethullah Gülen, Amr Chálíd či Júsúf al-Qaradáwí (3.). Tito lidé nejen vedou boj za ideje, ale často je i aktivně prosazují. Gülenovo vítězství je pak možná předzvěstí nového druhu intelektuála, který svůj vliv uplatňuje spíše prostřednictvím osobní sítě vytvořené pomocí internetu než prostřednictvím publikační činnosti či institucí.
Tabulka
Islámské vítězství
(prvních dvacet světových veřejných intelektuálů v anketě časopisů Prospect a Foreign Policy)
1. Fethullah Gülen, náboženský vůdce, Turecko
Moderní islámský učenec a vůdce hnutí pojmenovaného po něm. Jeden z nejvýznamnějších žijících islámských myslitelů. Žije v USA.
2. Muhammad Júnus, ekonom, Bangladéš
Nositel Nobelovy ceny míru za rok 2006. Zakladatel Gramínské banky a průkopník v mikrofinančnictví.
3. Júsúf al-Qaradáwí, islámský duchovní, Egypt
Možná nejvlivnější kazatel sunnitského islámu. Na televizní stanici Al-Džazíra má jednou týdně pořad Šaría a život. Žije v Kataru.
4. Orhan Pamuk, spisovatel, Turecko
Nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 2006. Ve stejném roce čelil trestnímu stíhání za kritiku turecké genocidy Arménů.
5. Aitzaz Ahsan, právník a politik, Pákistán
Předseda pákistánské advokátní komory Nejvyššího soudu. Vůdčí postava Pákistánské lidové strany. Hlavní představitel odporu proti nedemokratickým opatřením bývalého pákistánského prezidenta Parvíze Mušarafa.
6. Amr Chálíd, televizní kazatel, Egypt
Umírněný islámský duchovní, který ve svých televizních a rozhlasových pořadech vyzývá k toleranci a osobní nápravě. Mezi mladými muslimy je velmi populární. Žije ve Velké Británii.
7. Abdalkarím Sorúš, náboženský myslitel, Írán
Jeden z nejvýznamnějších islámských myslitelů. Přednáší na Georgetownské univerzitě. Žije v USA.
8. Tariq Ramadan, filozof, islámský myslitel, Švýcarsko
Narodil se a žije ve Švýcarsku. Obhájce evropské verze islámu.
9. Mahmúd Mandání, kulturní antropolog, Uganda
V roce 1972 ho tehdejší ugandský diktátor Idi Amin vypověděl ze země. Ve svém díle zkoumá roli občanství a identity v postkoloniální Africe. V poslední době se zaměřuje na politický islám a na zahraniční politiku Spojených států. Žije v USA a učí na Kolumbijské univerzitě.
10. Širín Ebadiová, právnička, bojovnice za lidská práva, Írán
V roce 2003 obdržela Nobelovu cenu za mír. Proslavila se obhajobou íránských disidentů, žen a dětí.
11. Noam Chomsky, lingvista a aktivista, USA
Kritik zahraniční politiky USA. Od roku 1955 učí na Massachusettském technologickém institutu (MIT).
12. Al Gore, politik a bojovník proti změně klimatu, USA
Nositel Nobelovy ceny za mír za rok 2007. V devadesátých letech viceprezident USA.
13. Bernard Lewis, historik, Velká Británie a USA
Emeritní profesor Princetonské univerzity. Zaměřuje se na dějiny Blízkého východu.
14. Umberto Eco, spisovatel, Itálie
Vede fakultu humanitních studií na Boloňské univerzitě.
15. Ayaan Hirsiová Aliová, politička a aktivistka, Somálsko a Nizozemsko
Narodila se v Somálsku. Dnes žije v Nizozemsku. Bývalá členka nizozemského parlamentu. Kritička role žen v islámu.
16. Amartja Sen, ekonom, Indie
V roce 1998 získal Nobelovu cenu za ekonomii za práci o chudobě, rozvoji a demokracii. Nyní je profesorem na Harvardově univerzitě.
17. Fareed Zakaria, novinář a publicista, USA
Šéfredaktor týdeníku Newsweek. Jeden z nejvýznamnějších světových komentátorů zahraniční politiky.
18. Garry Kasparov, demokratický aktivista a šachový velmistr, Rusko
Vůdce opozice v Rusku. Kritik bývalého ruského prezidenta Vladimira Putina i jeho nástupce Dmitrije Medveděva. Vůdce protikremelské opoziční koalice Jiné Rusko.
19. Richard Dawkins, biolog a publicista, Velká Británie
Jeden z nejvýznamnějších světových obhájců evolučního vývoje lidstva. Proslavil se knihou Sobecký gen z roku 1976. Kritik náboženství a teorie inteligentního plánu.
20. Mario Vargas Llosa, spisovatel a politik, Peru
Jedna z vůdčích postav latinskoamerické literatury.
SOUVISLOSTI
V seznamu veřejných intelektuálů je pouze jeden zástupce informačních technologií – americký fyzik Neil Gershenfeld (98.), přestože právě na internetu bylo celé hlasování založeno. Dalším intelektuálem v seznamu spojeným s internetem je americký teoretik práva Lawrence Lessig (52.), který aktivně vystupuje za omezení duševního vlastnictví. V říjnu 2007 v podobné anketě deníku The Telegraph 100 největších žijících géniů zvítězil počítačový vědec Tim Berners-Lee. Ten však do seznamu nebyl vůbec zařazen, přestože by anketa bez jeho práce vůbec nebyla možná.
BOX
Foreign Policy
Dvouměsíčník založili v roce 1970 politolog Samuel Huntington (28.) a zesnulý investiční bankéř Warren Demien Manshel, spolužák Henryho Kissingera před jejich odchodem z Německa do USA před druhou světovou válkou. Dnes Foreign Policy vydává Carnegie Endowment for International Peace ve Washingtonu. Vychází také arabsky, španělsky, portugalsky, francouzsky, rumunsky, bulharsky, korejsky a rusky. Jeho celkový náklad je sto tisíc a šéfredaktorem anglické verze je Moisés Naím.
BOX
Prospect
Měsíčník vznikl v roce 1995 ve Velké Británii. Zakladateli jsou jeho současný šéfredaktor a dopisovatel deníku Financial Times David Goodhart a bývalý britský konzervativní poslanec Derek Coombs. Vychází v nákladu zhruba 30 tisíc. Patří k nejlepším názorovým časopisům v Evropě.