Alan Rabinowitz byl v ochraně velkých kočkovitých šelem stejným pojmem, jako je Jaromír Jágr v ledním hokeji. Prostě „hero“, na jehož jméno se nezapomene. Terénní biolog formátu, kterých se celosvětově v jedné generaci narodí tak půltucet, zemřel na rakovinu mízních uzlin 5. srpna ve věku nedožitých šedesáti pěti let v New Yorku. S nemocí bojoval sedmnáct let.
Kdo tuhle rubriku čte, ví, že se v ní čas od času věnuji i přírodě, a protože jsem v českých médiích žádnou zmínku o úmrtí Alana Rabinowitze nenašel, tedy kromě přeloženého textu z anglické Wikipedie, rád bych ji dodatečně učinil.
Jeho příběh, který Rabinowitz rád vyprávěl, je přitom pozoruhodný sám o sobě.
Jako dítě koktal a strašně tím trpěl. Zjistil, že o co hůř mu jde komunikovat s lidmi, o to lépe se cítí ve společnosti zvířat a kupodivu nekoktá, když na ně mluví. Jednou ho otec vzal do zoo v Bronxu, kde uviděl v kleci starého jaguára, k němuž ten jinak zajíkavý chlapec šeptal. Chodil tam pak za ním pořád, a té osamělé šelmě slíbil, že pokud jednou přestane koktat, bude mluvit nejen za sebe, ale i za ni.
Málokomu se podařilo splnit slib z dětství takhle důsledně.
Rabinowitz se koktání zbavil v 18 letech a vystudoval biologii, získal doktorát z ekologie a měl štěstí, že si jej vzala pod křídla jiná, o generaci starší legenda terénního výzkumu a ochrany přírody George B. Schaller z newyorské Wildlife Conservation Society, v níž pak Rabinowitz působil skoro třicet let.
Kvůli ochraně velkých koček byl ochoten podstoupit ledacos, kromě všech obtíží, jež se sebou nese terénní práce, také nekonečné trpělivé vyjednávání nejen s místními obyvateli, ale i s vládními úředníky, občas v zemích, které byly v mezinárodních žebříčcích lidumilnosti a transparence někde úplně dole.
Musel být mimořádně schopný, protože v Myanmaru ještě za vlády vojenské junty jeho expedice vyústily ve vytvoření sítě národních parků a přírodních rezervací, včetně největší tygří rezervace na světě v údolí Hukaung na severu země, bohužel od té doby zdevastované těžbou zlata a v podstatě bez tygrů.
Nakonec, už s diagnostikovanou rakovinou, odešel z šéfovského místa ochranářského kolosu WCS, aby spolu s miliardářem Tomasem S. Kaplanem před deseti lety založil nadaci Panthera. Něco na způsob „specializovaného butiku“, zaměřeného čistě na ochranu toho, co měli oba nejraději - velkých koček. Kaplan totiž chtěl dělat od dětství to samé co Rabinowitz, akorát skončil u investic do ropy, břidlicového plynu, platiny, zlata, kde famózně vydělal a poskytl nadaci potřebné finanční zázemí i kontakty na podobně smýšlející bohaté lidi po celém světě. Přečtěte si opravdu krásné vyznání, které Kaplan po smrti Rabinowitze napsal, pochopíte z něj všechno.
I když měl rád všechny kočky, speciální místo měl Rabinowitz vyhrazené pro jaguáry, podle vlastních slov právě kvůli tomu osamělému samci v té kleci ve starém pavilonu šelem v zoo v newyorském Bronxu z dob jeho ne právě veselého dětství. Věděl, že se mu krátí čas, a tak se soustředil na prosazení unikátního projektu propojení všech 18 zemí, kde jaguáři žijí – od hranic Mexika se Spojenými státy až po severní Argentinu, tak aby zajistil jejich budoucnost navždy. Jaguár je přitom z velkých koček jednou z těch, u kterých máte v podstatě nulovou šanci ve volné přírodě na vlastní oči spatřit, i když jste zkušený profesionál, snad s výjimkou bažin Pantanalu na jihu Brazílie.
Prvního uviděl Rabinowitz před mnoha lety v pralesích středoamerického Belize, na místě, kde je dnes první jaguáří rezervace, kterou tehdy pomáhal založit. Stopoval jednoho dospělého samce, aby zjistil, že jaguár jde potichu za ním a velmi soustředěně jej pozoruje. Ke všemu Alan zakopl a upadl na záda – ideální podnět k útoku. Jaguár se tiše díval, pak zamručel a zmizel v pralesních stínech.
Loni, když už na tom byl zle, se vydal na čtyřletý trek, během nějž chtěl spolu s kolegy s Panthery prozkoumat pešky, na mulách, džípem a helikoptérou celé tohle území, což nikdo předtím neudělal. Nebylo mu přáno dojít až nakonec, ale Papa Jaguar, jak mu říkali, zvládnul něco přes šest tisíc kilometrů.
Slib byl splněn, kruh se uzavřel.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
ČLÁNKY DO MAILU