Většina lidí zná Yanna Tiersena coby autora hudby k filmové Amélii z Montmartru. Svérázný muzikant se však k nejznámějšímu francouzskému snímku nového tisíciletí příliš nehlásí, zařazení mezi autory filmové hudby jej nikterak netěší a vlažný je i jeho vztah k tradiční francouzské hudbě a kultuře, na jejichž velvyslance je obvykle pasován.
Jenže právě tyto tři body – soundtrack k Amélii, mezi posluchači rozšířená vazba Tiersen rovná se hudba k filmům a skutečnost, že interpretovo jméno zůstává předním exportním artiklem současné francouzské populární kultury – jej učinily světově proslulým a dodnes tvoří páteř jeho mediální existence.
Tiersen nijak neskrývá, že takto nabytá popularita je mu spíše na obtíž a nabobtnalé dezinformace nechává novinářům při rozhovorech náležitě „sežrat“. Jeho protějšky se proto při interview raději nechávají unést nepopiratelným charismatem i proudem vyprávění v kostrbaté angličtině s typicky francouzským přízvukem, než aby se pouštěly do konfrontací. Chcete-li se dozvědět cokoli zajímavého ke „žhavým“ tématům, vyžaduje to výdrž i eleganci krasobruslařů. Problémová místa je třeba v uctivé vzdálenosti obkroužit a teprve poté se k nim lze přiblížit rafinovanými skoky.
Svojí neochotou otevírat některá témata si Tiersen mezi novináři vysloužil nepříliš lichotivé renomé. Jeho pohnutky jsou přesto vcelku pochopitelné. Téma hudby k filmům totiž v článcích často zcela zastiňuje muzikantovu regulérní tvorbu. Vzpoura proti ustálenému mediálnímu obrazu má ostatně i sympatický rozměr. Není hvězdnou manýrou, nýbrž vzepřením proti dobovému úzu, kdy je vše třeba podřídit úspěšné mediální prezentaci.
Tuzemské publikum si Yanna Tiersena oblíbilo. Během necelého půlroku přijíždí s doprovodnou skupinou do České republiky podruhé. Po červencovém vystoupení na festivalu Colours of Ostrava představí 3. listopadu v pražském Lucerna Music Baru novinku Skyline.
Filmy a Francie? Ano, ale…
„Když mě režisér Jean-Pierre Jeunet oslovil, že moje písničky jsou přesně tím, co hledá do nového snímku, byl jsem uprostřed prací na albu L’Absente. Přerušit přípravy a věnovat se hudbě k filmu se mi ale vůbec nehodilo. Proto jsme se dohodli, že použijeme skladby z předchozích nahrávek, které jsem doplnil několika novinkami,“ uvádí Tiersen.
Díky Amélii z Montmartru se Tiersenovo jméno stalo světově proslulým. Větší pozornost přesto zasluhují jeho ostatní filmové projekty. Ať již audiostopy krátkých filmů, původní hudba k retro komedii Good Bye Lenin! a především ta k uhrančivému snímku o legendě francouzského jachtingu Éricu Tabarlym. „Má své tempo a specifické pojetí příběhu, tvoří jej převážně velké plochy. Nejde o tradiční dokument, tedy o sestřih archivních materiálů doplněný komentářem, ale pouze o pásmo záběrů doprovázené nahrávkami Éricova hlasu. Zpočátku jsem si lámal hlavu, jak ,zhudebnit‘ například dlouhé scény ze závodů,“ připouští Tiersen.
Tóny klavíru opentlený strhující soundtrack představuje vrchol protagonistovy „filmové“ tvorby. Přesto hovořit o gigantovi oboru není vzhledem k počtu děl namístě, obzvlášť když se Tiersen na další dobrodružství na tomto poli nechystá. „Tato tvorba až příliš odvádí pozornost od mých řadových desek a mé rozhodnutí má rovněž mnoho co do činění se současným stavem francouzské kinematografie,“ říká hudebník.
Podobně nejasné obrysy získává při pohledu zblízka francouzský element v Tiersenově tvorbě. Má se to s ním asi jako s hudebníkovými francouzskými kořeny. „Moje rodina pochází z Belgie, její minulost ale sahá dále na sever. Vyrůstal jsem v Bretani, a proto jsem měl odjakživa užší pouto s kulturou anglickou a světovou než s tou francouzskou,“ tvrdí Tiersen. Nic nedemonstruje toto odtržení lépe než historka, kterak klasika francouzského šansonu Jacquese Brela (byl rovněž Belgičan a podstatnou část života prožil v Oceánii – pozn. red.) poznal Tiersen až prostřednictvím anglických verzí jeho písní.
Jakémukoli vztažení k tradiční francouzské hudbě se Tiersen brání. „Většina lidí mě s Francií spojuje jen díky akordeonu! Jako by na něj v jiných zemích bylo zakázáno hrát! Jako by se bez něj neobešla každá irská odrhovačka,“ dodává s trochu trpkým úsměvem. Návdavkem pak opakuje, že se cítí srostlý spíše s bretaňskou kulturou, ta je pak provázána s keltskou tradicí, a tím i ostrovní (rozuměj irskou a velšskou) hudbou, zatímco s tou francouzskou ho pojí leda začarovaný akordeon.
Snad jen to, že Tiersenovy skladby provází onen druh elegance, který ve středoevropském prostoru tradičně spojujeme s Francií.
Nastokrát jinak
Rozplétání kořenů a geografických souvislostí posluchače zajímat nemusí, stojí před ním nahrávky se stěží zaměnitelným rukopisem. Tiersen má mimořádný cit pro silné a emotivní melodie. Tento prvek je společný všem jeho písním, nezávisle na tom, zda se ovíjí okolo tónů klavíru, kytary, houslí anebo akordeonu. Jejich roli občas přejímají konkurenti tak nepravděpodobní jako psací stroj povýšený na hudební nástroj, archaické miniaturní varhánky anebo dětské pianko. „Mají zvuk, který z běžných instrumentů nevytěžím,“ vysvětluje bizarní zálibu Tiersen.
Každé dosavadní hudebníkovo album je odlišné: Nejen nástroji a ústředním tématem, specifický ráz jim dodává řada pěveckých hostů i pokaždé odlišná stylizace. Donedávna poslední Dust Lane bylo (alespoň v porovnání s předchozími) komplexnější, tradiční melodie zde Tiersen ukryl do mnohočetných vrstev zvuku. Koncept si rovněž vyžádal vypravěče, pomyslného průvodce nahrávkou, desky předchozí vděčí za jedinečné vyznění pěveckým osobnostem, jako jsou Elisabeth Frazerová (éterický hlas Cocteau Twins) nebo Stuart Staples (Tindersticks).
Obdobně pestrobarevná bývají i koncertní vystoupení. Komorní v nejužší sestavě střídají ta s rozjetou rockovou kapelou za zády. Jádro se však nemění. Tu Tiersen vytáhne zvukovou hračku, tu hraje písničky ve zcela odlišných verzích, až fanoušky, kteří i přes výstrahy přijeli na koncert kvůli skladbám z Amélie, vyděsí, do jakéže podoby je přetvořil.
Zasněná krása a křehkost jsou u Tiersena vždy servírovány v syrové kůrce. O inspiraci jednoduchostí a přímočarostí postpunku totiž nemluví jen tak do větru.
Věrný stylu
Nové album Skyline objevnou deskou rozhodně není. Ale kdo by to také od desátého alba (kteréhokoli) interpreta očekával?! Tiersen zůstává na novince věrný charakteristickému stylu do té míry, že některé motivy, způsob jejich rozvíjení i průvodní nálady budou posluchači již důvěrně známé. Kolorit desky utváří kontrast mezi ponurými texty a relativně odlehčenou hudební složkou, sychravost předchozí desky Dust Lane je ta tam. Tiersen ponechal jen její mnohovrstevný, kolážovitý zvuk, elektroniku v něm však nahradily tóny živé kapely. Nové posluchače kolekce zřejmě nepřivábí, pro ty dlouhodobé představuje sázku na jistotu.
