Česko hledá SuperStar a Brit Simon Fuller se směje. Televizní soutěž zpívajících amatérů, kterou pod názvem Pop Idol před pěti lety vymyslel, mu přinesla spousty peněz. Zatímco Fuller sám inkasoval přes padesát milionů liber, jeho firma 19 Entertainment vydělala více než miliardu. Simon Fuller prodal formát Pop Idol do dvaceti zemí světa – včetně Spojených států. Tam se televizní show stala pod názvem American Idol jedním z nejúspěšnějších britských dovozů poslední doby.
Továrna na peníze.
V Británii se na Fullera dívají jako na většinu úspěšných milionářů showbyznysu: černobíle. Jedni tvrdí, že je nejprozíravějším a nejbystřejším podnikatelem hudebního průmyslu od dob manažera Beatles Briana Epsteina, jiní říkají, že jde o vydřiducha, který vydělává na prodeji kýče; o jednu z nejdestruktivnějších sil britské hudební scény. On sám krčí nad podobnými nálepkami rameny a vloni se v rozhovoru pro Guardian hájil vývojem mediálního světa: „Sláva je moderní fenomén, který stvořila média, a protože lidé vědí, že mohou urvat svých patnáct minut warholovské slávy, jsou velmi agresivní.“
Nyní dvaačtyřicetiletý syn učitele, jenž vyrostl v přímořském Brightonu, pochopitelně nepřišel na myšlenku televizních popových star a anti-star zcela náhodou a bez přípravy. Jeho kariéra začala na diskotékách, které vedl, pak se stal vyhledavačem talentů pro hudební vydavatelství Chrysalis Records a jistý věhlas získal v osmdesátých letech, kdy byl manažerem zpěvačky Annie Lennoxové a Paula Hardcastlea. To hlavní ovšem mělo teprve přijít:
Simon Fuller stvořil skupinu Spice Girls a skupina Spice Girls stvořila Simona Fullera. I když to nebyl Simon Fuller, kdo dívčí popovou skupinu objevil, byl to on, kdo z ní udělal světovou obchodní značku a továrnu na peníze, na slávu. Fuller převzal Spice Girls od Boba a Chrise Herbertových nikoli proto, aby vylepšil jejich pěveckou produkci. Nýbrž proto, aby je dovedl k reklamním smlouvám pro Pepsi-Colu a další giganty. Co pro syntetické dívky znamenal, poznaly Victoria Posh Beckhamová a spol. v roce 1997. Hvězdičkám se zdálo, že si své marketingové záležitosti mohou řídit samy, a Simona Fullera, který patrně vydělával víc, než ony, neboť inkasoval dvacet procent z každého komerčního kontraktu, propustily. Byl to začátek jejich konce, skupina zanikla v roce 2000.
Žalovaný impresário.
Simon Fuller je znám tím, že sám zůstává stranou, a do mediálního světla vysílá zásadně jen své hvězdičky. Vyhýbá se fotografování i odpovědím na otázky v interview. V těch několika, které poskytl, si povzdychl, že v případě Spice Girls nemohl dokončit své dílo, totiž popovou skupinu jako ideální marketingový nástroj. Zřejmě proto v případě svého příštího „klienta“ změnil strategii: skupina S Club 7, kterou prosazoval po Spice Girls napříč zeměpisnými teritorii i médii, neměla od svého manažera takřka žádnou volnost. Zatímco Spice Girls byly na Fullerovi v jistém smyslu nezávislé, „dětem“ z S Club 7 už nic takového nepovolil. Musely poslouchat rozkazy, a k tomu musely být Fullerovi veřejně vděčné. „I kdybych dal místo nich na pódium jejich figury vystříhané z lepenky, neměl by to být žádný rozdíl,“ řekl Fuller v jedné dětské televizní show.
Takto definovaný ideál marketingové hvězdy se ovšem Simonu Fullerovi podařilo naplnit až soutěží Pop Idol. Je úplně jedno, jestli se vítězové britské verze televizní pěvecké soutěže jmenovali Will Young nebo Gareth Gates. Je úplně jedno, jak se jmenovali vítězové američtí. Všechny tyto hvězdičky vydělají majiteli padesátiprocentního podílu na zisku Fullerovi miliony, a pak upadnou v zapomnění. Vítězové soutěže Pop Idol nemohou uskutečnit světovou koncertní šňůru, hudebním vydavatelstvím přinesou jen krátkodobé zisky, nevytvoří katalogy plné hitů. Fuller to ví, a podle toho s nimi zachází: jeden ze členů již neexistující skupiny S Club 7 loni svého bývalého impresária zažaloval: „Vydělal na nás padesát milionů liber, ale platil nám jen dva tisíce týdně.“
Podobně jako manažer Beatles.
Pravdou ale je, že s diváckým – a především reklamním - úspěchem soutěže se ona krátkodobost výnosů prodlužuje. Na konci loňského roku nabídla společnost BMG vítězi britské Pop Idol kontrakt na řadu koncertů, šest alb a různé reklamní aktivity. Některá britská média uvádějí, že vítěz si v souhrnu mohl přijít až na dvacet milionů liber (z nichž – pochopitelně - Simon Fuller ukrojí dvacet procent).
Ekonomickou výhodou této televizní show je, že představuje magnet na reklamu. Když se loni v Británii utkali ve finále mladíci Will a Gareth, televizní stanici ITV si zapnulo čtrnáct milionů diváků, z nichž 72 procent bylo ve věku šestnácti až čtyřiatřiceti let. Pro inzerenty jde o ideální skupinu koupěchtivců.
Podobně úspěšným, možná dokonce ještě úspěšnějším se stal Fullerův nápad ve Spojených státech. Televizní kanál FOX koupil na počátku roku 2002 patnáct dílů soutěže – 700 tisíc liber za „kus“ - a nelitoval. Show se stala nejúspěšnějším letním pořadem Ameriky a zářijové finále sledovalo více než patnáct milionů diváků. A vítěz? Pětaosmdesát procent z 15,5 milionu placených telefonátů rozhodlo, že nejlepší byla číšnice z Texasu Kelly Clarksonová, jež v hollywoodském finále zazpívala tři songy; dva z nich připravila televizní společnost FOX.
Stejně jako v Británii, také ve Spojených státech se vítězové těšili dočasné popularitě, normálně vyhrazené (skutečným) hvězdám. Album Kelly Clarksonové, které hbitě vydala RCA Records, si v roce 2002 koupilo 297 tisíc lidí. Po nějaký čas se drželo na prvním místě v americkém žebříčku singlů a předstihlo například i nový singl Madonny. V roce 2003 po další úspěšné soutěžní sérii se situace opakovala. Zatímco finalisté Clay Aiken a Ruben Studdard žebříček amerických singlů vedli na místech prvním a druhém, píseň God Bless the USA, již nazpívalo společně deset nejlepších, se držela na místě třetím. Simon Fuller se tak stal prvním Britem od dob Briana Epsteina, který měl v Americe takový úspěch. Ostatně britská média se snaží srovnávat Fullera s manažerem Beatles Epsteinem i v dalších „kategoriích“: jenom v roce 2003 prodal Simon Fuller po celém světě více než deset milionů nosičů a od roku 1985 se na prvním místě amerických či britských žebříčků objevilo 96 „jeho“ singlů a 358 „jeho“ desek se umístilo v první čtyřicítce.
Světová značka.
Muž, kterého loňský žebříček Sunday Times řadí na 359. místo mezi nejbohatšími Brity s majetkem kolem 90 milionů liber, samozřejmě Pop Idolem neskončil. V prosinci 2003 zahájila další televizní soutěž, která byla v prvních týdnech nejsledovanějším programem svého druhu ve Spojených státech. Jmenuje se American Juniors a soutěží v ní šesti až dvanáctileté děti o to, kdo z nich se stane členem popové skupiny. Tato soutěž ovšem vyvolala kontroverzi, která Fullerovi nemohla být příjemná. Někteří kritici poukázali na to, že American Juniors „sexualizují děti“, a to prý může přilákat pedofily. Simon Fuller reagoval v médiích tvrzením, že vystupující děti jsou cudné – a že on slovo „pedofil“ nikdy nevyslovuje, jak je mu odporné. V několika interview pouze důsledně užívá formulace „p-word“.
Snad proto, aby Fuller dostál legendě, která se o něm traduje, totiž že „není schopen nepřemýšlet o tom, co bude dál“, nevěnuje se marketingový guru pouze zpěváčkům. Takřka všechna britská a americká média přinesla loni v létě zprávu o tom, že Simon Fuller podepsal smlouvu s Victorií a Davidem Beckhamovými. Koho si Fuller v této dvojici váží víc, ilustruje historka, jíž rovněž popsala všechna britská média: král popu prý nechal bývalou členku Spice Girls Victorii čekat hodinu v podzemní garáži jen proto, aby si prohlédl (a schválil) několik jejích nových fotografií. „To by Davidovi nikdy neudělal,“ psaly noviny jízlivě, neboť je to právě slavný fotbalista, díky kterému se manželský pár stal světovou marketingovou značkou.
„S Beckhamovými získávám výzvu, na jakou jsem čekal. S tímhle jménem, známým ve světě sportu, módy i hudby, neexistují marketingové hranice, kterých bychom nemohli dosáhnout,“ řekl Simon Fuller BBC v červenci 2003. Měsíc poté, co zorganizoval dlouhou promoční cestu „zlatého“ páru po Spojených státech.
Přenosný úspěch.
Pokud se týká televizních soutěží Pop Idol, American Idol či SuperStar, Simon Fuller popisuje v Guardianu svůj názor na jejich úspěch: „jsou přenosné kamkoli na světě“. Výsledky mu zatím dávají za pravdu. I přesto, anebo snad i proto mají Fullerova dítka řadu konkurentů. Například ve Velké Británii se BBC pokusila porazit Pop Idol s vlastní Fame Academy. Jenže zatím bezúspěšně. Syn učitele tvrdí, že ví proč: jeho projekty jsou prý marketingově komplexnější. Takže kacířská otázka: kdo vlastně stvořil českou antihvězdu Dajdou?