SLAVNÍ PODNIKATELÉ - JAN REINELT Východočeské město Letohrad se až do roku 1950 jmenovalo Kyšperk. Na počátku 19. století proslulo výrobou sirek. Ve městě i v blízkém okolí vznikly desítky sirkařských dílen, největšího rozmachu ale brzy dosáhl podnik Jana Reinelta.
SLAVNÍ PODNIKATELÉ - JAN REINELT
Kunčická továrna Jana Reinelta.
Východočeské město Letohrad se až do roku 1950 jmenovalo Kyšperk. Na počátku 19. století proslulo výrobou sirek. Ve městě i v blízkém okolí vznikly desítky sirkařských dílen, největšího rozmachu ale brzy dosáhl podnik Jana Reinelta.
Většina české populace si výrobu sirek automaticky spojí s jihočeskou Sušicí. Mylná je však informace, že zde roku 1839 vyrobil Vojtěch Scheinost vůbec první sirku na našem území. Podle posledních výzkumů, opírajících se o archivní prameny, totiž ještě dříve vzniklo několik sirkařských dílen ve východočeském Kyšperku (dnešním Letohradě) a okolí.
Již roku 1824 se ve městě usadilo několik živnostníků, z nichž dva se prokazatelně zabývali výrobou fosforových sirek. Brzy se zde toto odvětví natolik rozmohlo, že Kyšperk dostal přívlastek „sirkařský“. Denně se tu vyráběly téměř dva miliony kusů dřívek, která se vyvážela na Moravu, do severních Čech, Polska i do Ruska.
Práce probíhaly většinou v domácnostech, větší sirkárnu zde měl pouze Václav Šedivý a užíval pro ni názvu „První c. k. výsadní zemská továrna na sirky“. Domácké sirkařství bylo velmi výnosné, zároveň ale zdraví škodlivé. Výrobci měli z jedovatých výparů bílého fosforu zkažené zuby, dostávali kostižer a někdy jim musela být amputována i celá čelist. Kyšperský kronikář tento stav vyjádřil lakonicky: „Mnoho ubohých mrzáků zde žilo.“
ROLNÍK SIRKAŘEM
Roku 1871 začala výroba sirek také v nedalekých Kunčicích. Továrničku zde založila podnikatelka Adamcová, o rok později však závod i s vybavením odkoupil místní rolník Jan Reinelt. Bydlel v místech, kde se říkalo „na ovčírně“, provozoval zde polní hospodářství a současně řídil nově zakoupenou sirkárnu. Od domácích výrobců získával dřívka a krabičky, od obchodníků v Kyšperku pak síru, fosfor a ostatní chemikálie.
V továrně se zboží pouze kompletovalo. Úpravu dřívek, jejich obalování sírou a hlavičkami ze zápalné masy zabezpečovali vyučení dílovedoucí, na plnění škatulek a balení do bedýnek měl pak Reinelt několik zručných dělnic. Hotové výrobky následně předával podomním obchodníkům, takzvaným „hausirníkům“, kteří se starali o další distribuci.
Podnik byl hned od počátku úspěšný a zdatně konkuroval okolním sirkárnám. V Kunčicích to byla firma kyšperského purkmistra Jana Novotného a dílna Josefa Vencla, v nedaleké Bredůvce pak například závod Josefa Slavíka. Všechny tyto podniky byly ryze české a vyráběly až čtyři miliony fosforových sirek denně. Osudným se pro ně ale stal rok 1888, kdy vešlo v platnost nové vládní nařízení na ochranu zaměstnanců a práce s jedovatým bílým fosforem byla zakázána. Kyšpersko tak rázem přišlo o většinu průmyslu.
NUTNÁ MODERNIZACE
Jan Reinelt se ale sirkařského podnikání nevzdal. Přístavbou nové budovy, zlepšením podmínek a přechodem na zápalky z nejedovatého červeného fosforu a síry získal roku 1890 opět povolení k výrobě. V té době ale již docházelo téměř po celém Rakousku-Uhersku ke koncentraci a monopolizaci sirkáren. Větší a velké sirkařské závody si pořizovaly moderní stroje a přecházely na pásovou výrobu. Ve Vídni navíc vznikla společnost „Solo“ a postupně ovládla skoro celý vývoz do zahraničí. Malé firmy měly jen mizivou naději na přežití.
Reinelt si byl tohoto stavu vědom a modernizací provozů pověřil syna Rudolfa, absolventa obchodní akademie. Ten sice neměl v oboru sirkařství teoretické, technické ani odborné vzdělání, do práce se ale pustil s obrovským nasazením. Ihned po nástupu do funkce v září 1900 začal zjišťovat adresy zahraničních strojíren, které vyráběly zařízení pro sirkárny. Od všech si pak opatřil katalogy příslušných strojů a některé navštívil i osobně.
Poučen o strojové výrobě zakoupil roku 1901 v Berlíně první soupravu strojů a zahájil modernizaci podniku. V následujících letech přistavěl ke stávající budově další dílnu a zavedl strojovou linku na výrobu dřívek na sirky, poháněnou benzinovým motorem. Opatřil si novou recepturu, přístroje i chemikálie a začal s přípravou kvalitnějších zápalek. Úspěch se brzy dostavil a Kunčické výrobky získaly ocenění na výstavách ve Vyškově, Pardubicích i Hořicích.
SIRKOAUTOMAT Výroba sice již probíhala rychleji, pro její další zkvalitnění bylo ale nutné provozy ještě více rozšířit. Rudolf Reinelt vypracoval proto roku 1905 plány na vybudování zcela nové moderní továrny na zápalky a s její stavbou začal ještě tentýž rok. Na pozemku nad původní sirkárnou vyrostla nejdříve hlavní hala, ve které byla ihned zahájena výroba. Do roka přibyly přední a zadní trakt, kotelna na parní vytápění i elektrické rozvody. Roku 1909 Reinelt zakoupil a do provozu uvedl jako první v Rakousku-Uhersku obří automat na výrobu zápalek. V následujícím roce pak přistavěl ke stávajícím provozům ještě tři další sály a spustil linku na automatickou výrobu dřívek a zasouvacích krabiček. Pro sebe si zřídil novou kancelář, na zboží vybudoval prostorná skladiště a nezapomněl ani na byt pro strojmistra. Stárnoucí podnikatel Jan Reinelt, který vedení firmy již definitivně předal synovi, byl roku 1901 zvolen Kunčickým starostou. Když roku 1911 umíral, pracovalo v jím založené továrně 120 zaměstnanců, kteří vyráběli přes 150 tisíc krabiček denně. Zápalky nesly označení Kunčické, Dělnické, Sokolské nebo prostě jen České. TURECKÉ HOSPODÁŘSTVÍ V roce 1912 došlo na území Rakouska-Uherska v sirkařství ke značným změnám. Byla úplně zakázána výroba fosforových zápalek a majitelé řady firem proto žádali odškodnění. Vláda na jejich podmínky nepřistoupila a namísto toho zřídila ještě tentýž rok „Akciovou společnost pro zápalkové zboží Helios“. Do ní pak od 1. ledna 1913 přešly všechny sirkárny, nespadající v té době do koncernu Solo. Výjimkou nebyla ani Reineltova továrna v Kunčicích, která tak následujících sedm let fungovala pod hlavičkou společnosti Helios. Další změna přišla roku 1920, kdy v Praze vznikla nová akciová společnost Solo, do níž byly převedeny všechny československé sirkárny. Kunčické firmě to ale žádné zlepšení nepřineslo, spíše naopak. Kvůli nasycenosti trhu musel Rudolf Reinelt přistoupit k větší specializaci, kterou se stal zvláštní druh zápalek pro odběratele v Turecku. Dva roky se dařilo výrobu udržet, poté však v Turecku vybudovali vlastní továrnu na zápalky a o kunčické zboží již nebyl zájem. Roku 1922, přesně padesát let po založení, tak Reineltova firma ukončila činnost. Výrobní stroje byly demontovány a odeslány do Lipníka nad Bečvou, kde je využila tamní továrna. Rudolf Reinelt přešel do sirkárny v Českých Budějovicích a později se stal technickým inspektorem všech závodů společnosti Solo. V Kunčicích ani Kyšperku však již nikdo další sirky nevyráběl a slavné období tu dnes připomíná jen expozice místního muzea. |JAN REINELT (1847-1911) Český podnikatel a zakladatel sirkařské firmy Jan Reinelt se narodil roku 1847 v Kunčicích u Kyšperku (dnes městská část Letohradu). Podle zápisu z místní kroniky pocházeli jeho předci z nedalekých Českých Petrovic a teprve roku 1791 se usadili na „ovčírně“ v Kunčicích. Byli to zřejmě Němci, ale jejich potomci se počeštili. Jan Reinelt byl původně rolník, teprve roku 1872 se rozhodl pro podnikání a zakoupil sirkařskou dílnu v domě č. p. 138. Ačkoliv neměl s podobnou výrobou žádné zkušenosti, projevil se jako obratný stratég a firmu postupně rozšiřoval. Zápalky z bílého fosforu vyráběl do roku 1888, kdy byla jejich produkce úředně zakázána, poté přešel na nejedovaté směsi. Od roku 1900 úzce spolupracoval se synem Rudolfem, kterého pověřil modernizací provozů. Nedaleko původní sirkárny tak brzy vznikla zcela nová továrna. Roku 1901 byl zvolen starostou obce Kunčice a výrazně se zasloužil také o vznik sboru dobrovolných hasičů. Ještě v roce 1910 pro něj pomohl získat požární stříkačku, víc už ale nestihl a v březnu 1911 zemřel. Jeho podnik fungoval až do roku 1922, poté byla výroba zápalek v Kunčicích ukončena. | Prameny: Historie a současnost podnikání na Orlickoústecku, město Letohrad, Sbor dobrovolných hasičů Letohrad-Kunčice