Představitelé justice se musejí spolehnout na práci operativců a zpravodajců
Právník a bývalý zaměstnanec Národního bezpečnostního úřadu Michal Štika napsal článek Pán bůh s námi (EURO 8/2008) o problematice zpravodajských služeb. Na něj zareagoval spolupracovník redakce Jan Schneider článkem Antištikar (EURO 10/2008). Dnes mu Michal Štikar odpovídá.
Ještě než věcně zareaguji na některé argumenty Jana Schneidera, zmíním se o dvou lidech, jimž kromě mne věnuje pozornost. Ubezpečuji ho, že jsem nezamýšlel kopat bývalého ředitele Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ) Tomáše Kadlece do holeně či někam jinam. Nemám k tomu žádný důvod. Vždy jsem veřejně tvrdil, že v začátcích NBÚ v roce 1998 mne pozitivně překvapily Kadlecovy manažerské schopnosti a že rychlý rozjezd úřadu byl mimo jiné i jeho velkou zásluhou. Trvám však na tom, že se posléze stal obětí vnucených i vlastních her, přičemž rezignoval na podstatné - na činnost manažera správního úřadu. Tvrdit o předsedovi soudcovské unie Vladimíru Jirsovi, že jeho výroky jsou „tragikomické“, je přinejmenším odvážné. Mám opačný názor. Jirsa naprosto přesně vystihl problematiku snahy o ovlivňování justice takzvanými „operativci“.
Nestandardní reakce
Reakce Jana Schneidera mi přijde velmi osobní a nestandardní, a tudíž neprofesionální. Ale budu se věnovat faktům.
Jan Schneider předstírá, že nepochopil mou zkratku, ve které jsem uvedl, že soudci navrhuje vzetí fyzické osoby do vazby v podstatě operativec, přičemž zákonný postup je následující. Pracovník speciálního úřadu Policie ČR (dříve vyšetřovatel) předá dozorujícímu státnímu zástupci podklady. Na jejich základě státní zástupce vypracuje návrh na vzetí do vazby. Tento návrh je předán soudci, který dle trestního řádu ve lhůtě rozhodne o případném vzetí do vazby. Tento postup je věcně i formálně dodržován.
Bez iluzí
Problém pochopitelně spočívá v něčem jiném - v současném nastavení systému. Soudce mnohdy skutečně rozhoduje o velmi závažném zásahu do lidského soukromí - osobní integrity, chcete-li, tedy do práv zaručených Ústavou ČR -, jako jsou odposlechy telefonních hovorů a prostor, vzetí do vazby a další, na základě podkladů připravených operativním pracovníkem Policie ČR nebo zpravodajské služby. Státní zástupce ani soudce totiž v praxi nemají možnost přezkoumat výstupy zpravodajců, odvolávají-li se ohledně zdrojů kupříkladu na živý agenturní svazek a údajný popsaný skutek je potvrzen z podobných „nezávislých“ zdrojů.
Představitelům justice skutečně nezbývá nic jiného než se spolehnout na kvalitu práce operativců a zpravodajců, především musejí-li v návrzích čelit tvrzením typu: „V jeho případě jde o kvalifikovanou kriminální činnost, která má za cíl rozvrat ústavního pořádku v možném spojení s třetími subjekty.“ Lze si také vybavit řadu případů kriminalizovaných podnikatelů, kteří strávili dlouhé měsíce ve vazbě kvůli obvinění ze závažné trestné činnosti s velmi vysokou trestní sazbou, aby po několika letech byli soudy zcela zproštěni viny.
O kvalitě práce „operativců“ všeho druhu není třeba si dělat žádné iluze. Přibližně v roce 2000 jsem viděl utajovaný dokument Bezpečnostní informační služby (BIS), jehož text si budu pamatovat do konce života. Jako klíčový podklad pro navrhovaný další postup v něm byla věta: „Jeho trestná činnost je prozatím ve stadiu zrodu myšlenky.“
Agitka?
Jan Schneider mě v závěru své reakce obviňuje, že můj příspěvek je „bohapustou agitkou… otírající se o socialistické vlády“. Tento postřeh je částečně správný. Pokusím se to zdůvodnit. Závěr mého článku má zčásti formu pamfletu proti českým komunistům a socialistům. Nemyslím si však, že by to mohl být důvod nekompetentnosti či nedůvěryhodnosti kohokoli. Naopak. Cožpak jsme již zapomněli na činnost posledních sociálnědemokratických vlád v oblasti bezpečnosti? Na zálibu Vladimíra Špidly důkladně studovat podklady zpravodajských služeb? Na geometrický nárůst počtu odposlechů telefonních hovorů v období premiérů Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka. Na aféru spojenou s odposloucháváním rodinných příslušníků předsedy opoziční strany? To má „odborník“ nechat bez povšimnutí, případně chápavě odkývat?
Z jiného světa
Nedávno se rozvinula laická i odborná debata o způsobu reorganizace zpravodajských služeb. Necítím se kompetentní, abych na krátkém prostoru vysvětlil, kolik jich má být a jak mají být členěné. Jen poznamenávám, že návrhy, aby legislativní změny v této oblasti včetně kontrolních mechanismů byly konzultované a odsouhlasené zpravodajci, jsou opravdu z jiného světa. Asi toho druhu jako kdybychom dávali zákon na ochranu spotřebitele odsouhlasit manažerům obchodních řetězců.
