Energetickou bezpečnost chápou Evropané rozdílně
Evropská komise v Bruselu minulý týden vyhlašovala velké energetické plány pro budoucnost. Otázky přítomnosti se řešily v jiných metropolích. O tom, zda v příštích dnech poteče ropa do řady evropských států, rozhodovali v Moskvě a v Minsku. A Evropané včetně Čechů nevěděli, jaký výsledek sporu mezi Ruskem Vladimira Putina a Běloruskem Alexandra Lukašenka si vlastně mají přát. I když se Kreml s minským diktátorem nakonec dokáže dohodnout, nikdo si nemůže být jist, zda nebude následovat další kolo sporu. Rusové s Bělorusy se sice na Silvestra dohodli na dodávkách plynu, pár dní poté však přestala přes Bělorusko proudit ropa. Čím bude Evropa překvapena příště?
Mnohé Středoevropany by neuspokojovalo ani to, kdyby se posílilo vůdčí postavení Moskvy ve vztahu se svým menším běloruským sousedem. Poláci, baltské státy a také mnozí Češi se především obávají přílišné surovinové závislosti na Rusku. Vzhledem k historii mají vcelku pochopitelný pocit, že se je Moskva snaží odtrhnout od západní části Evropské unie. Expanze plynárenského gigantu Gazprom i ruských ropných společností do zahraničí tento pocit vlastně potvrzuje.
Na druhé straně lze říci, že čím větší bude kontrola Moskvy nad přepravními cestami ropy a plynu do Evropské unie, tím menší je pravděpodobnost výpadků. Rusové v nynějším sporu s Bělorusy nechtěli za žádnou cenu ustoupit podobně jako před rokem v plynovém souboji s Ukrajinou. Moskvě však také velmi šlo o to, aby se tyto konflikty podařilo vyřešit nejen vítězně, ale také co nejrychleji. Rusové vědí, že každým dnem prodlení ztrácejí kredit v západní Evropě. Chápou, že oni jsou také na západoevropských trzích závislí. Tuto skutečnost si možná více uvědomují v západní než ve střední Evropě. To je logické. Západní Evropa je na Rusku přece jen méně surovinově závislá než bývalé země sovětského bloku. Rozdíly mezi Evropany však naznačují, že jednotná energetická politika EU vůči Rusku je vzdáleným ideálem.
Je samozřejmě vhodné, aby evropské státy ve vztazích s Moskvou postupovaly jednotně. V tom mimochodem není vůbec nic nepřátelského vůči Rusku. Země EU jsou prostě přirozeně na jedné lodi – jsou odběrateli ropy a plynu z velké země na východě, která pochopitelně také tvrdě prosazuje své zájmy. Je-li ovšem něco vhodné, ještě to neznamená, že je to také reálné. Vezměme si takový budovaný severoevropský plynovod, který má mořskou cestou spojovat Rusko přímo s Německem. Pro Poláky a další Středoevropany je tento projekt jen dalším důkazem, že Evropská unie Moskvě ustupuje. Z tohoto pohledu se především zvyšuje závislost na Rusku, a tím pádem také zhoršuje energetická bezpečnost. Jenže logika Němců je úplně jiná. Díky přímému plynovodu už se nebude moci stát, že dodávky strategické suroviny ohrozí nějaký dvoustranný spor Moskvy s někým dalším. Energetická bezpečnost se tedy zvyšuje. Jak chtějí Evropané usilovat o jednotnou politiku, když se vlastně neshodnou ani na tom, co ona energetická bezpečnost znamená? Lze očekávat, že například německý E.On či francouzský Gaz de France zruší své kontrakty s Gazpromem na celá desetiletí a začnou někde nakupovat dražší energetické zdroje?
Evropané ale mohou podporovat budování alternativních plynovodů, ropovodů a investovat do rozvoje obnovitelných zdrojů, čímž se sníží aspoň přílišná závislost střední a východní Evropy na ruských surovinách. I tak ale bude nutné usilovat o dobré vztahy s Ruskem. Z hlediska České republiky je nicméně dobře, že si země zachovává možnost dovážet ropu také ze západu díky ingolstadtskému ropovodu.
I s realizací dalších plánů, které v minulých dnech zazněly z Bruselu, budou mít Evropané potíže. Liberalizace energetických trhů narazí na odpor velkých firem a jejich spojenců ve vládách jednotlivých států. Takové oddělování výroby od distribuce se nebude zamlouvat ani českému ČEZ. A připomeňme, že Evropská komise nemůže v tomto ohledu nic nařizovat. Maximálně může tvrdě prosazovat existující pravidla hospodářské soutěže. Na dalších plánech se však musejí shodnout členské země. Kupříkladu nějaká jednotná podpora jaderné energetiky v současnosti vůbec nepřichází v úvahu. Boom jaderných elektráren budou navíc vedle ekologických a bezpečnostních faktorů brzdit také ty ekonomické. Investice se zřejmě vyplatí jen v těch zemích, kde bude silná vládní podpora. Je to český případ? Zelení dnes hrají v české politice velmi důležitou roli, ve vládě sedí jihočeská matka. Praha není tak evidentním spojencem „jaderné“ Paříže, jak by se leckomu mohlo zdát.
