Nebojte, nebudu vás trápit pseudovědeckým očistcem. Tahle otázka mě napadla spíš v souvislosti s publikací knihy Tylera Bruleho, sloupkaře deníku Financial Times a současně zakladatele a šéfredaktora úspěšné a vlivné globální publikace Monocle. Ohledně národů se je jeho nová kniha zabývá především marketingem, brandingem a taky „budováním“ národů, což samozřejmě vždy zavání genocidou.
O ni však tentokrát nejde: marketing a branding jsou pro moderní národy – v době globalizace a masové dobrovolné i nedobrovolné imigrace radši řekněme státy – klíčové. Image jednotlivých států, jež má často hodně daleko k realitě, totiž významně rozhoduje o jejich ekonomické úspěšnosti i bohatství jejich občanů. Až na relativní výjimky jako třeba Japonsko totiž bývají nejméně úspěšné právě nejuzavřenější státy.
Ohledně úspěšnosti samozřejmě nejde pouze o zahraniční investice, které často hrají politický prim. Neméně důležitým, byť často opomíjeným, méně statistickým a tudíž i exaktním faktorem je i obyčejný „pocit“ z jednotlivých zemí. Ano, něco jako pocitová teplota v předpovědi počasí: právě pocit totiž rozhoduje, kolik studentů, odborníků i podnikatelů si danou zemi vybere jako svou cílovou destinaci a pomůže jí v cestě nahoru.
V tomto ohledu rozhodují věci jako společenská otevřenost, přístupnost a kvalita veřejných služeb i kulturní návyky. Málokdo dnes například chce do Ruska i kvůli tamní xenofobii, rasismu či společenské zaostalosti, která se mimochodem projevuje i tím, že většina Rusů radši umře hlady, než aby si upřeli falešnou velmocenskou image rozkladem Ukrajiny nebo anexí Krymu. Kupodivu na tom zatím nic moc nezměnila ani přízeň prezidenta Miloše Zemana.
Přečtěte si další komentáře autora:
Přijď mezi nás, modrá je dobrá
Brule argumentuje, že nejúspěšnější národy jsou ty, co i v době globalizace drží pohromadě určité věci, kromě jiného i národní gastronomie, kulturní talent, infrastruktura a další. Tedy měkká síla, jak se občas taky říká. Bohužel se obávám, že právě ty nejvíc vysvětlují, proč jsme my, Češi, ztratili pozici i reputaci premiantů postkomunistického světa a proč dnes zažíváme politickou, kulturní, gastronomickou a ohledně platů i ekonomickou stagnaci a pocitovou kocovinu.
A to i přesto, že nás vládní úředníci před časem ocejchovali zahraničním reklamním sloganem „země příběhů“. Jenže podíváme-li se dnes na zmíněné kategorie, najdeme bohužel většinou spíš negativní příběhy. Pohromadě nás drží zločinná slevová gastronomie, která vám otráví (často doslova) život na několik životů dopředu. Po vzoru východnějších zemí kulturně nejvíc prožíváme Eurovizi, vrchol nejhorší dekadence a kýče, kde vítězí vousaté zpěvačky.
A politicky? Třetí nejsilnější stranou zůstávají komunisti a příběh Tomia Okamury radši ani nechci spojovat se svou vlastní zemí. Jednoduše se nestal v mé rodné vlasti. Česko navíc znovu zachvátil podivný falešný nacionalismus á la Rusko, který lidi pod dojmem patriotismu straší před vším zahraničním a národní hrdost hledá ve všem českém za každou cenu.
Nejperverzněji to symbolizuje reklamní heslo „hezky česky“, pod nímž se zpravidla ukrývají nejhorší politické, gastronomické i kulturní zločiny. Dalibor Janda, kouzelníci Babica a Sapík nebo očividné hnědnutí kdysi liberálních politických stran. Země jako by najednou byla generačně roztržená i mezi pomyslný Východ a Západ.
Deficit českého národního lepidla ukázala i na naše hokejová prohra s Američany. Zatímco pro nás se pouhá sportovní epizoda stala téměř národní tragédií, protože kromě hokeje jako bychom neměli nic jiného, Američané jako by si své výhry ani moc nevšimli.