Pozvat někoho na čaj je méně náročné než na večeři
Čaj je nápoj pravicově konzervativní, káva liberálně levicová. Potvrdilo mi to nedávno nové CD Štěpána Raka „Chvála čaje“ zhudebňující více než tucet fajnových čajů, z nichž několik jsem hned podle zvuku poznal.
Pokusím se vysvětlit, proč pravicově konzervativní. Pamatuji totiž ještě, jak od začátku 80. let v Anglii začala poznenáhlu, ale bolestivě umírat tradice čaje a začínala ji nahrazovat kultura kávy. Zánik řetězce čajoven Lyons Corner, kde mohl člověk v příjemném a nenapodobitelně britském prostředí ve stylu art deco u bílých stolků na zelených kobercích trávit sám nebo s přáteli snídani, oběd, čaj o páté i jakoukoli dobu mezi nimi u uklidňující konvice čaje, byl symptomem pomalého umírání britského konzervatismu, s nímž byl čaj neodlučně spjatý.
S ním se postupně vytratila stará dobrá anglická tradice odpoledních čajových sezení, která byla pilířem konzervativního společenského chování, stravování a pěstování civilizovaných styků. Sbližovala lidi na krátká přátelská posezení, která měla své rituální zvyklosti a nepsaná pravidla povolených a zakázaných konverzačních témat. Trvala obvykle jednu, ale nikdy víc než dvě hodiny. Dostatečně dlouho na to, abyste měli pocit, že udržujete osobní kontakt, a zároveň dostatečně krátce na to, abyste se dokázali vyhnout věcem konfliktním, kontroverzním, truchlivým, bolestivým, trapným nebo jen příliš soukromým a odcházeli zavčas s příjemným pocitem. Hostitelé se s vámi loučívali nenapodobitelně anglickou a v jiné kultuře nepředstavitelnou frázičkou „mind how you go“ – která by se nejspíš dala přeložit jako „dávejte pozor na cestu“. Vyjadřovala přání, abyste nespadli do kanálu, nepřejel vás autobus, neokradl vás zloděj.
Pozvat někoho na čaj bylo méně náročné než na večeři. Nebylo předváděním, jak dobře umíte uvařit a jak štědří dokážete být ke svým hostům, nýbrž jednoduchým projevem obyčejného lidského zájmu, radosti z vaší přítomnosti, drobnou zdvořilůstkou. Vytvářela a udržovala přátelské, ale ne zbytečně angažované vztahy, které se nejlépe vyjadřovaly slovíčkem nice. Milé, příjemné, zdvořilé, přátelské, nekomplikované.
V konzervativních dobách čajové kultury se šálek čaje nabízel – a radostně přijímal – v jakoukoli denní a noční dobu. A fungoval jako uklidňující lék na všechny představitelné lidské problémy. „A nice cuppa“ neboli milý šálek vyjadřoval ne to, že ten čaj byl dobrý, nýbrž právě to milo, které jej provázelo. A odpor k něčemu, co nám bylo protivné, se vyjadřoval větičkou „not my cup of tea“ čili tohle není můj šálek čaje. Tuto větičku dnes slyšíte málo, protože to milo z anglického čajování zmizelo. A dobře zdomácnělému přivandrovalci, který si na čajové formality zpočátku těžko zvykal, než si je zamiloval, bývá ze zániku čajové tradice někdy do pláče. To když si v dnešní anglické kavárně vyžádá čaj a oni mu místo konvice s pomalu se louhujícími sušenými čajovými lístky a se šálkem na talířku přinesou tlustý hrnek, v němž je do horké vody vhozen papírový čajový pytlík, jehož vyndávání patří mezi nejhnusněji levicové úkony společenského stolování.
Pravicová na čaji je i pestrost jeho různých variant. Nejen těch barevně odlišených černých, zelených, jasmínových, červených či žlutých, nýbrž i odrůd a lokálních specialit v rámci každé barvy. V samotné variantě černé máte chuťově i vůní odlišné odrůdy cejlon, assam, darjeeling, lapsang suchong, earl gray nebo obyčejnou tradiční lidovou anglickou směs.
Ale to hlavní, co bývalo na anglickém čaji ryze konzervativní – byla jeho politická univerzálnost. Pil se se stejným gustem ve všech společenských třídách, ve všech politických stranách a přesvědčeních, při jakýchkoli společenských příležitostech. Čaj byl dokonalým pojítkem celého britského národa, tmelem národní jednoty, vyjádřením národního charakteru, pilířem britské státnosti, společnou platformou, na níž se setkávali, shodovali a smiřovali Britové, kteří jinak spolu neměli nic společného. Když se Británie vzdávala čajové kultury ve prospěch kultury kávové, netušila, jak to bude symbolizovat její rozpad na čím dál větší počty nesmiřitelných skupinek s nesmiřitelnými zájmy, ať už etnické, politické či kulturní.
V kontextu českém – v němž čaj donedávna býval jen nápojem nemocných – není vyloučeno, že s přibýváním Dobrých čajoven se čajová tradice stěhuje sem. Je-li tomu tak, přimlouval bych se za její laskavější přijímání do nově vznikajícího pravicového stolování. Dobře se při ní přemýšlí, dá se bez újmy na zdraví pít ve velkém množství a má účinek chlácholivý a smířlivý.
Čaj Pravicový Čaj je pravicový i tím, že na rozdíl od kávy se dá pít i jako doprovodný nápoj k mnoha hlavním jídlům. S naprostou samozřejmostí se pil k tradiční anglické smažené rybě fish-and-chips nebo k jakékoli omeletě či sendviči, které jste si v čajovnách mohli dát. Pije se k jídlům čínským a japonským a Indové jej pijí i ke svým ostrým pokrmům karí. Je to noblesní nápoj pro každou příležitost, kdy nemáte chuť pít nic alkoholického, sladkého či studeného.
