Mýtický summit

Severoatlantická aliance dostala šanci

Jeden z nejznámějších analytiků mezinárodních vztahů Zbigniew Brzezinski minulý týden v Praze prohlásil, že budoucnost NATO je ve spolupráci sjednocující se Evropy a globálně angažované Ameriky. Jeho předpoklad může vyvolat hned trojí pochybnost skeptiků. Bude se Evropa sjednocovat, když se Britové, Francouzi a Němci v zahraniční politice od sebe navzájem tak liší? Bude Amerika schopna řešit problémy na celém světě, když úvahy jejích politiků vycházejí ze sobeckých národních zájmů? A budou Evropané s Američany spolupracovat, když je jejich myšlení v zahraniční politice tak rozdílné?
Pražský summit měl dát odpověď na všechny tři otázky. V české metropoli zaznělo mnoho nadšených slov o budoucnosti aliance. Členské státy opravdu našly společnou řeč, což se projevilo především schválením priorit ve vojenské oblasti. Splněním těchto úkolů by si aliance měla udržet pozici nejefektivnější mezinárodní vojensko-politické organizace. Je však příliš brzy na to, abychom posoudili, zda se opravdu podaří veškerá předsevzetí splnit.

Evropská, či americká éra.

Skeptiků je stále dost. Zahraniční média citovala činitele amerického Pentagonu (ministerstva obrany), který prohlásil: Nechejme žít mýtus o NATO. Mnozí ve Washingtonu mají pochybnosti o tom, že se Evropané vzchopí a zmodernizují své vojenské síly tak, aby mohli být rovnocenným partnerem Američanů. V Americe se však najdou i takoví odborníci, kteří tvrdí, že to bude naopak Evropská unie, která již brzy zcela převezme odpovědnost za bezpečnost starého kontinentu a Severoatlantickou alianci zcela vytlačí. Podobně argumentuje profesor Charles Kupchan, autor knihy „Konec americké éry“. Naopak mnoho Evropanů si myslí, že Evropská unie při budování vlastní bezpečnostní a obranné politiky nijak výrazně nepokročila, takže aliance zůstává jedinou reálnou alternativou.
Summit v Praze v každém případě znovu potvrdil, že mezi všemi členy NATO existuje silné pouto. Tím hlavním důvodem nejsou společné hodnoty svobody a demokracie, jak se někdy až příliš vznešeně tvrdí. Samozřejmě že „euroatlantické hodnoty“ existují a bezpochyby hrají důležitou roli. Faktem ovšem také je, že NATO v minulosti ze svého středu nevyloučilo nedemokratické režimy v Řecku, Turecku či Portugalsku. Tím skutečným poutem v Severoatlantické alianci je společný nepřítel. Za studené války jím byl sovětský blok, nyní to jsou teroristé a státy, které by mohly zneužít zbraně hromadného ničení. Do jisté míry je jím rovněž mezinárodní organizovaný zločin, ale i nestabilita šířící se různými cestami (emigranti, problémy v ekonomických vztazích) z konfliktních oblastí.
Právě kvůli oné teroristické hrozbě se Amerika pravděpodobně bude angažovat ve světě. Kvůli ní se nakonec Evropané snad shodnou mezi sebou i s Amerikou. Jejich společné hodnoty jim v tom pomohou, ale nebudou tím hlavním hnacím motorem. NATO v Praze dostalo šanci, aby v boji proti společnému nepříteli hrálo důležitou roli.
Strážcem toho, aby evropské státy plnily jisté standardy v oblasti politiky, ekonomiky a lidských práv, pravděpodobně bude Evropská unie. Skutečnost, že další vlna rozšíření NATO i unie přichází téměř současně, má logiku – obě organizace by se měly vzájemně doplňovat.

Česko může vydělat.

České republice pražský summit přinesl značnou naději, která vyplývá ze dvou skutečností: ohlášené orientaci členských států NATO na specializaci ve vojenské oblasti a rozšíření aliance – především o sousední Slovensko. (Dalšími pozvanými státy jsou Rumunsko, Bulharsko, Slovinsko, Litva, Lotyšsko a Estonsko.) Češi by nyní mohli lépe zajistit svou bezpečnost. Je jasné, že novým bezpečnostním hrozbám je výhodnější čelit ve spolupráci se spojenci. Specializace a nové úkoly v rámci aliance přispějí k urychlení reformy české armády, která se stane plně profesionální. Díky spolupráci se Slovenskem bychom se mohli nejen podělit o výdaje na nákup nadzvukových stíhaček, ale docílit vyšší efektivity i v jiných oblastech.
I ti čeští odpůrci aliance, kteří tuto organizaci pokládají za přežitek studené války, by si měli uvědomit, že dnešní NATO je už opravdu jiné. Jinak by bylo sotva možné, aby americký prezident zamířil ze summitu přímo do Moskvy. Kritici, kteří navrhují lépe předcházet konfliktům ve světě a méně harašit zbraněmi, snad mají částečně pravdu. Ale nelze dosáhnout zcela bezpečného světa. Schopnost vojenské reakce bude i nadále nutná.

Psala se historie?

V pátek skončivší summit Severoatlantické aliance označují za historický optimisté i skeptici. Optimisté tvrdí, že NATO v české metropoli zahájilo reformu, díky níž bude schopné čelit novým bezpečnostním hrozbám. Skeptici jsou přesvědčeni, že Praha byla významnou zastávkou na cestě k rozpadu NATO. Domnívají se, že summit pouze potvrdil narůstající nedorozumění mezi Amerikou a Evropou.
Existuje i řada dalších pohledů na to, proč je vlastně pražský summit historický. Pobaltské státy, které byly přijaty do aliance, definitivně prolomily své zajetí ve sféře vlivu Moskvy. Jenže summit byl zároveň prvním, na němž Rusové mohli nové členy s jistou škodolibostí sami uvítat. Díky úzké spolupráci s aliancí (19 plus 1) se na půdě NATO mohou cítit tak trochu jako doma.
Americkému prezidentovi Georgi Bushovi se možná pražská schůzka uchová v paměti jako onen summit NATO, jenž předcházel útoku na Irák. Evropané si třeba budou pamatovat, že v Praze budoucí americkou akci podpořili. Nebo také naopak – že Američanům neposkytly k útoku na Irák žádnou záminku. Záleží na výkladu.

Znovu se Slováky.

Pro Čechy a Slováky může být pražské jednání symbolem jakéhosi opětovného sjednocení. Po rozpadu československé federace se oba národy poprvé setkávají na půdě tak významné mezinárodní organizace. Tento dojem může být ještě vyšší, pokud bude opravdu následovat užší spolupráce obou zemí ve vojenské oblasti. Slovenský premiér Mikuláš Dzurinda v Praze děkoval Česku za to, že vstup jeho země do aliance silně podporovalo. A už se těšil na bratislavskou schůzku se šéfem české vlády Vladimírem Špidlou, na níž se mají projednat pozoruhodné české návrhy – včetně společné letky či společné vojenské základny, o nichž v pražském Kongresovém centru mluvil prezident Václav Havel. Nebýt rozšíření aliance na pražském summitu, nic z toho by nepřicházelo v úvahu.
Pro Václava Havla znamenal summit vyvrcholení ojedinělé politické kariéry, na jejímž počátku si myslel, že NATO po pádu Varšavské smlouvy také ztratí smysl existence. Postupně se ovšem stal rozhodným stoupencem Severoatlantické aliance. Zahraniční média již před summitem přišla s úvahou, že Havla v jeho roli nejznámějšího státníka střední Evropy vystřídá polský prezident Aleksander Kwasniewski, který - na rozdíl od disidentské minulosti české hlavy státu - byl ministrem už v komunistické vládě.
Známý americký odborník (polského původu) na mezinárodní vztahy Zbigniew Brzezinski říká, že Kwasniewski skutečně Havla do jisté míry nahradí, neboť zřejmě bude hájit zájmy celé střední Evropy. Poláci si pohrávají s myšlenkou, že budou mít na východě Evropy podobné postavení, jaké mají ve středu kontinentu Němci a na západě Francouzi. Brzezinski nicméně nevěří, že polský prezident od českého převezme také úlohu „duchovního vůdce“. Na rozdíl od Havla je Kwasniewski rozhodný pragmatik.

Bushova priorita: odzbrojit.

George Bush přijel do Prahy s tím, že se pokusí získat co největší podporu pro útok proti Iráku, pokud prezident Saddám Husajn nedodrží podmínky rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Ta Irák vyzývá k tomu, aby se zbavil zbraní hromadného ničení. Bushovým klíčovým slovem v Praze bylo: „odzbrojit“.
Právě tento vokativ nicméně dokazuje, že ve vztazích mezi Američany a Evropany přeci jen tají ledy. Bush na rozdíl od minulosti nestavil v Praze jako prioritu svržení Saddáma a spíše se vyhýbal slovnímu spojení „preventivní údery“. To vše je v souladu s rozhodnutím Spojených států, že budou – alespoň prozatím – využívat pro své záměry půdu Organizace spojených národů. To mnozí Evropané skutečně ocenili.
Na druhé straně George Bush neměl šanci dosáhnout toho, aby se spojenci na summitu NATO jasně zavázali k vojenské podpoře případného útoku. Proti byl především francouzský prezident Jacques Chirac, který se společně s Němci zasadil o to, že pražské prohlášení k Iráku nejde nijak výrazně nad rámec rezoluce Rady bezpečnosti. V kuloárech summitu se objevily trochu škodolibé poznámky, že aliance vlastně neudělala nic víc než Sýrie, která v OSN také hlasovala pro onu rezoluci.
V případě německého kancléře Gerharda Schrödera bylo jasné, že se v aktivitě kolem Iráku bude držet zpátky. Schröder v kampani před letošními volbami slíbil, že se jeho země útoku nezúčastní, ani kdyby měl být veden pod hlavičkou OSN. Z takového závazku se dá těžko vycouvat. Němci jsou přesto přesvědčeni, že pro globální bezpečnost a Severoatlantickou alianci dělají hodně. V Afghánistánu hodlají převzít velení v mezinárodní silách a celkově mají v různých zahraničních misích druhý největší počet vojáků hned po Spojených státech.
Řada odborníků se domnívá, že současný spor mezi Spojenými státy a Německem má spíše osobní rovinu. Obě země si uvědomují, že musejí být strategickými spojenci – z bezpečnostních, politických i ekonomických důvodů. Na pražském summitu to nebylo příliš znát. Třeba se to změní poté, co Němci od příštího roku zasednou v Radě bezpečnosti a posléze jí budou i předsedat.